Nedávno se na jednom evangelickém německém webu objevila zajímavá anketa. Obsahovala následující otázku: Mají se křesťanské církve a věřící připojit ke kritice a protestům proti bankovnímu a finančnímu sektoru?
Možné odpovědi:
1) ano, neboť „Nelze sloužit zároveň Bohu i mamonu" (Lk 16,13);
2) ne, neboť „Dej císaři, co je císařovo a Bohu, co je Boží (Mt 22,15-22);
3) nevím, nezajímá mne to.
Stejnou otázku jsem položila několika českým přátelům, kteří chodí do kostela a zeptala se jich na jejich názor, jak asi dopadla tato anketa v Německu. Výsledek mne nepřekvapil: většina dotazovaných rodáků, zhruba 60% se vyjádřila ve smyslu odpovědi č. 2. Asi 20% ve smyslu odpovědi č. 1 a dalších 20 % problému nerozumí a nezabývá se jím. Obdobný postoj očekávali dotazovaní u německých věřících a byli velmi překvapeni, když jsem jim ukázala výsledek, kde se 66% vyjadřuje pro ano a považuje imperativ z Lukášova evangelia pro naši dobu jako velmi aktuální. 30% se přiklonilo ke druhé variantě odpovědi a jen 4% zůstalo lhostejných.
Jak je možné, že lidé, hlásící se ke stejné víře ve dvou sousedních zemích s podobným kulturním vývojem, mají tak odlišné postoje? Jsou snad Němci vzdělanější než Češi, nebo je tomu obráceně? Nebo je evangelium v bodech dotýkajících se vztahu mocipánů, státu a církve vykládáno v každé zemi jinak?
Nacházíme se uprostřed krize dluhové. Jistě nikdo z nás nepochybuje, že je správné platit daně. A že groš od chudé vdovy, nebo dnes daň (DPH) zaplacená matkou samoživitelkou s dětmi je pro ni mnohem větší obětí než daň od politika-milionáře, který k penězům přišel díky působení v dozorčí radě ČEZu. A který nám tak šikovně ukázal, jak se miliony odklání, aby se nemusel dělit se svou manželkou!
Zkorumpovaní politici po celém světě nadělali dluhy a naši prolhaní politici přes veškeré sliby v našem zadlužování vesele pokračují. A tyto dluhy budeme muset zaplatit my všichni. Nejhorší na tom je, že my jsme tyto politiky zvolili; ale platit budou muset i naše děti a vnuci. Podle prognózy vzhledem k současnosti lze očekávat, že až skončí tato vláda, bude se pohybovat státní dluh kolem 1,7 bilionu. Snadno se dá spočítat, že kdyby už od roku 2014 byl schodek státního rozpočtu nulový, bylo by potřeba ročně splácet po dobu 20 let při 3% úrokové sazbě dluh částkou přes 120 miliard ročně! Před volbami jsme dostali složenky, abychom věděli, jak na tom jsme. O kolik se budou muset zvýšit daně, zejména na ty naše nejnutnější životní potřeby? Bude vůbec možné pro většinu obyvatelstva si ještě rozsvítit a zatopit? Kolik lidí bude moci zaplatit svým dětem vzdělání a zdravotní péči? Zato se najde spousta milionářů, kteří si koupí české státní dluhopisy. Není problém, vždyť ušetřili na nižších daních, které byly v posledních letech nejvyšším příjmovým kategoriím snižovány. A to má ministr financí ještě odvahu navrhovat zrušení daně z dividendy!
Navzdory rétorice o potřebě zeštíhlování administrativy vidíme na druhé straně stále sílící nároky státu. A jeho představitelé systematicky okrádají ty, kteří žijí na opačné straně peněženky než české politické nomenklatury. Chapadla státu, který nabývá stále větší a koncentrovanější moci, nás obepínají tak, jak tomu ještě nikdy v historii nebylo. Dnešní státy jsou v rukou finančníků a spekulantů, kteří dusí život na zeměkouli. Ceny obilovin vzrostly o 70%, cena kukuřice se zdvojnásobila. Nikdo neuvažuje o ukončení politiky západních vlád, které dělají z potravin palivo, to vše pod diktátem potravinářských a agrochemických korporací. Na Madagaskaru si pronajala firma Daewoo polovinu veškeré úrodné půdy na 99 let a bude zde produkovat ze tří čtvrtin obiloviny na export a z jedné čtvrtiny palmový olej jako příměs do pohonných hmot. Tomu se říká kolonialismus 21. století. Chleba si pak koupí Afričani z dovozu. Skutečně patří „chléb náš vezdejší“ na burzu?
Pro zachování pořádku a společenského systému je potřeba dávat lidským autoritám, co jejich jest. Tedy dávat císaři, co je císařovo. Ale život nám byl dán Bohem, a ten nám dal také svobodu. Pro mnoho lidí je dnes však svoboda těžkým údělem. Existují statky, které patří nám všem. Z Boží milosti. Měli bychom být proto ve střehu: to, co je Boží, císaři neodevzdávat. Především však si hlídat naši svobodu.