Irský jezuita Brian Lennon (pracuje v Jesuit centre for faith and justice) referuje v italském měsíčníku Popoli o situaci římsko-katolické církve v Irsku. Zamýšlí se nad otázkami, které vyvstaly v souvislosti s odhalenými pedofilními skandály. Začíná konrétním případem: Andrew Madden byl ve svým jedenácti letech zneužíván knězem Ivanem Paynem a roku 1981 to oznámil dublinské arcidiecézi. Ještě dnes je plný zloby. Proti otci Paynovi totiž nebylo důrazně zakročeno, což mělo za následek zneužití dalších sedmi chlapců. Tato zkušenost na Andrewovi zanechala hořké stopy a přivedla ho až k závislosti na alkoholu. Po dlouhodobé léčbě je Andrew zdráv. Nyní oficiálně vystupuje z římsko-katolické církve.
Andrew je jen jeden z mnoha dalších případů, detailně popsaných ve zprávě zvané "Ryan a Murphy" irské vlády z roku 2009. Tyto reporty prokázaly neadekvátní odezvu ze strany církevních autorit. Ta spočívala převážně v ochraně viníků, popírání faktů, zlehčování a v přesunech pachatelů z jednoho působiště na druhé. Zkrátka, před úmyslem ochránit děti, stála na prvním místě starost o zachování tzv. "dobrého jména církve". Irská biskupská konference proto v roce 1996 vydala tzv. "Rámcový dokument", který stanovoval, jak v podobných situacích postupovat. Irská veřejnost reagovala hlubokým rozhořčením na obě zmíněné vládní zprávy. Nejen média, ale i mnozí praktikující katolíci byli otřeseni případy zneužívání a zděšeni utajovací taktikou církevních autorit. Jejich zlost ještě narostla, když byl v červenci tohoto roku publikován tzv. Cloyne report dokládající nečinnost biskupa Cloynské diecéze, který zanedbal povinnost ohlásit státním orgánům osoby podezřelé ze zneužívání. Šlo celkem o 19 kněží. Vatikánský mluvčí Federico Lombardi záhy po vydání reportu sdělil, že Vatikán nebude tuto zprávu komentovat.
Irská vláda se setkala s odmítnutím ze strany Vatikánu, když žádala, aby poskytnul dokumenty napomáhající vyšetřování jinou než běžnou diplomatickou cestou. Předseda irské vlády Enda Kenny, praktikující katolík, označil odmítnutí Vatikánu spolupracovat na vyšetřování případu Cloyne za "absolutně ostudné" a mluvil o "narcismu, který dnes dominuje kultuře Vatikánu". Irský ministr zahraničí Eamon Gilmore oficiálně předvolal apoštolského nuncia v Irsku (aktuálně v Česku) Giuseppe Leanzu. Předseda vlády zdůraznil závěry reportu, ze kterých vyplývá následující: "Tím, že byl roku 1996 označen rámcový dokument irské biskupské konference za pouhý studijní dokument, vatikánské autority oslabily úsilí irské církve čelit problému sexuálního zneužívání mladistvých klérem...pro irskou vládu je nepřípustné, aby Vatikán intervenoval tak, aby kněží ve svém svědomí věřili, že se mohou vyvázat z odpovědnosti vůči irským zákonům."
Vláda ve skutečnosti udělala chronologickou chybu. Bylo to roku 1998, kdy kardinál Castrillón Hoyos, představený Kongregace pro klérus, sdělil irským biskupům, že politika Vatikánu je ochránit kněze, když jsou obviněni. Podle tvrzení vlády se to událo před třemi lety. Ačkoli lze kritizovat tuto nepřesnost v tak důležitém vládním prohlášení, slova ministra pravděpodobně odrážejí obecné rozhořčení, které nastalo po zveřejnění Cloynského reportu. Dne 4. listopadu 2011 se irská vláda rozhodla uzavřít svoji ambasádu ve Vatikánu, oficiálně z ekonomických důvodů. Dokazuje to ale hluboké změny ve vztazích mezi Irskou republikou a Svatým stolcem. Církev měla na irskou společnost v minulosti tradičně významný vliv. Biskupové a kněží byli respektováni a mohli ovlivnit legislativu v oblasti morálky. Zveřejnění reportů o zneužívání zapříčinilo, že kněžský kolárek je dnes v Irsku na ulici terčem opovržení a nadávek.
Jeden z otazníků, který se po skandálech objevuje, spočívá v tom, že mnozí kněží a náboženští činitelé cítí vinu za to, co se událo. Oni sami jsou neviní, protože nikoho nezneužili, ani nic nezatajovali. Z toho plyne otázka o kolektivní spoluzodpovědnosti. Do jaké míry jsou členové církve, ač osobně neviní, spoluzodpovědní za to, co způsobila organizace, jejímiž jsou členy? Toto je běžná otázka v civilním právu nebo v konfliktních situacích. Mělo by či nemělo být požadováno po mladých Němcích narozených po roce 1945 placení daně jako odškodnění Izraeli ze strany německého státu za holokaust? Berme k úvahu, že dotyční nebyli v době druhé světové války vůbec na světě.
Druhá otázka, která vyvstává, se týká struktur, kterými je dnes církev řízena. Cloynský biskup mohl ignorovat zásadní dokument z roku 1996, přestože to byl dokument Irské biskupské konference. Jednotliví biskupové se nemusejí zodpovídat biskupským konferencím ani žádnému laikovi. Tuto povinnost mají pouze vůči papeži. Biskupská konference tedy nemohla svůj dokument závazně jednotlivým biskupům uložit, ani nemohla závazně požadovat jeho dodržování. A to je chyba v církevní struktuře. Přesto je korektní připomenout, že od roku 1996 se situace zlepšila. Byl to církevní pověřenec pro ochranu dětí, jednající jménem Irské biskupské konference, kdo aktivizoval civilní autority, aby se zabývaly ochranou dětí v Cloyne. Ačkoliv neměl přímou autoritu dle kanonického práva, přesto byl schopen pozitivního vlivu. Alespoň tento příklad je paprskem světla v jinak dost ošklivé situaci.
Třetí otázka se týká zodpovědnosti Vatikánu. Ve svém dopise irským katolíkům papež Benedikt XVI. vznesl oprávněnou kritiku vůči irské církvi, ale neuznal žádnou spoluzodpovědnost Vatikánu. Je logické, že to učinil z ekonomických důvodů, aby nedošlo k placení horentních náhrad. Ale morální důvody tím nejsou odklizeny ze světa. nikoliv. Je nutné, aby Svatý Stolec akceptoval přiměřenou úroveň spoluzodpovědnosti. Čtvrtá otázka je ochrana dětí v celosvětovém měřítku. Irské krizi předcházely podobné události v Kanadě a ve Spojených Státech a následovaly další krize vyvolané skandály zneužívání v jiných částech světa. Římská kurie je jediný církevní orgán, který může ovlivnit církevní praxi globálně. Je důležité zasadit se o transparentnost vyšetřování minulých událostí a zároveň provést preventivní opatření v těm zemích, kde k těmto případům zatím nedošlo. Bez konkrétních kroků je pravděpodobné, že děti budou nadále zneužívány. A to je přesný opak úkolu církve, která má být obrazem přítomnosti Boží lásky v tomto světě.
Ještě není jasné, jakým směrem se irská církev vydá. Objevují se výzvy požadující celocírkevní shromáždění, k čemuž možná dojde příští rok, uzavírá svůj příspěvek Brian Lennon. Jezuita a novinář by si osobně přál, aby papež Irsko navštívil a v tichu poklekl na znamení pokání univerzální církve. Dále je toho názoru, že je tu souvislost mezi patriarchální strukturou, klerikalismem, nedostatkem zodpovědnosti a chybnou odpovědí církve na případy zneužívání: "Dokud se vážně nezasadíme o změnu těchto struktur, nemůžeme říci, že jsme začali konat skutečné pokání. Možná by prvním krokem mohlo být zrušení kánonu 129 kanonického práva, který vylučuje laiky z řídících pozic církve – to by alespoň omezilo klerikalismus", konstatuje na závěr.
Tady jsou další odkazy k tématu:
Cloyne report;
Uzavření irské ambasády ve Vatikánu a konec nadstandartních vztahů;
Projev irského předsedy vlády Endy Kennyho;
Článek v New York Times o událostech kolem Cloyne reportu a obecně o pedofilních skandálech v církvi.