Červenec 07, 2012

CENDA
Centro de Estudios Nacionales de Desarrollo Alternativo
Santiago, Chile
Tel: (562)-688-3760
website: www.cendachile.cl

Privatizace penzí v Chile za Pinochetova diktátorského režimu byla na celém světě oslavována jako úspěch. I president Bush prohlásil, že je to „velký vzor“ pro reformu sociální politiky v USA. Její příznivci nepřestávají opakovat argumenty, na kterých byla při svém spuštění založena. Některé z nich jsou čistě ideologické - je to lepší systém, protože je založen na majetku, volném rozhodování a odpovědnosti; spojuje osobní příspěvek s benefity, osobní úsilí s jeho oceněním. Jiné argumenty jsou založeny na finančních a účetních kalkulacích, které prokazují, že při 4% ročním úroku a ukládání 10 % výdělků během aktivní části života zajistí v důchodu výplatu penze v řádu 70 % výdělků. Cena přechodu – díky skutečnosti, že platby na sociální pojištění jsou převedeny do tohoto nového sytému, zatímco stát musí zajistit financování starého průběžného systému – se měla financovat pomocí privatizací, dlouhodobého veřejného zadlužení, mimořádného ekonomického růstu, optimalizací investování penzijních fondů privátními správci a dodatkovou daní z příjmů. Nedávno byly uplatněny další argumenty, které se zdají být přistřižené pro americký trh, jako že nový systém zpřístupňuje pracujícímu jeho penzijní úspory, i když je to imigrant, který se hodlá vrátit do své vlasti. Chilský systém však bohužel po čtvrtstoletí svého účinkování nebyl schopen naplnit tyto světlé vyhlídky.

V Chile teď existuje široká shoda mezi experty, že privatizovaný penzijní systém může zajistit penze jen minoritě účastníků tohoto systému, a to těm s vysokými příjmy. Ani oni nejsou zcela spokojeni v důsledku vysokých poplatků, účtovaných správci privátních penzijních fondů. To je šest společností, které jsou nejziskovějšími chilskými podniky, jež prošly zdánlivě bez újmy nedávnou recesí a naopak jejich výnosy v období 1999 do 2003 vzrostly o 50 %.

Přitom podstatná většina pracujících nedostává ani minimální penze ze svých úspor a nemá ani oprávnění k napojení do doplňkové veřejné sociální sítě. Nedávné studie Státního dohledu nad správci soukromých penzijních fondů, Superintendencia de Administradoras de Fondos de Pensiones, konstatovaly, že více než polovina účastníků nového systému nebude nikdy schopná ušetřit na svých penzijních účtech tolik, aby po odchodu do důchodu mohli dostávat i jen „minimální penzi“, která je nyní stanovena na 100 USD měsíčně. Souběžná studie AFP — což je sdružení správců privátních penzijních fondů — došla ke zcela stejným závěrům. Podle této studie jsou ti, co nikdy nenašetří dostatek, rozděleni do dvou skupin a jedna z nich, která tvoří celou jednu třetinu účastníků penzijního spoření, je z kalkulace úplně vypuštěna, protože to jsou ti, kteří nebyli účastníky systému déle než 10 let. Dvě separátní studie, uskutečněné úřadem Státního správce veřejného penzijního systému, Instituto de Normalización Previsional, konstatují, že ti, kteří nebudou schopni ušetřit alespoň na minimální penzi, tvoří dokonce dvě třetiny účastníků systému.

Všechny uvedené studie se přitom shodují, že státní záruka „minimální penze“ je naprosto neúčinná, protože jen minimum účastníků splňuje podmínku, že do systému přispívalo více než 20 let. Na druhé straně většina účastníků nespadá ani do kategorie pro výplatu státní „podpůrné penze“, protože je u něj objemové omezení, a tato výpomoc je směrována jen na mimořádně chudé. To vše tedy ponechává většinu chilských pracujících, co se týče penzí, úplně bez nároku – kromě výběru skromných úspor, nashromážděných na osobních penzijních účtech.

Tyto závěry byly dokonce potvrzeny samotnou Světovou bankou, institucí, která v minulých desítkách let po celém světě vychvalovala chilské penzijní reformy. V nedávno vydané knize, sugestivně nazvané Dodržení slibů, banka potvrzuje, že privatizované penzijní systémy nejsou schopny zajistit bezpečný příjem ve stáří pro podstatnou část pracujících a doporučuje, aby stát zajistit nějaký základní penzijní příjem, který by nebyl závislý na jakýchkoliv omezeních.

Výše popsaný stav v Chile není nějakou budoucí eventualitou, ale drsnou realitou, se kterou se účastníci nového systému setkávají při dosažení penzijního věku. Na svých individuálních účtech mají málo peněz; nejsou oprávnění dostávat státem zaručenou minimální penzi, protože nespořili déle než 20 let, a nejsou „mimořádně chudí“, takže nemají přístup ani ke státní podpůrné penzi. V jejich případě jsou předmětem toho, co se v Chile obecně nazývá „penzijní škoda“. Ta postihuje skupinu zaměstnanců, kteří vstoupili do systému v r. 1981 – tj. všechny, kteří v době zavedení nového systému pracovali a byli do nového systému převedeni. Ti tvoří asi jednu šestinu všech pojištěnců.

Většina chilských pracujících byla donucena vstoupit do nového systému, včetně všech pracujících, kteří začali pracovat až po r. 1981, protože ti už neměli na vybranou. Ti, kteří v okamžiku zavedení systému už pracovali, dostali možnost se jednorázově rozhodnout, jestli nezůstanou ve starém průběžném penzijním systému. Ve skutečnosti jich ale většina byla donucena přejít do nového systému tlakem zaměstnavatelů a rozsáhlou propagandou, která slibovala lepší platy dnes a vyšší penze v budoucnosti těm, kteří do nového systému přejdou. Přechodné uspořádání pro ty, kteří přejdou, slibovalo, že stát jim na soukromý penzijní účet vloží sumu (tzv. uznávací úpis), která bude odpovídat jejich celkovému příspěvku do minulého systému. Ovšem objem tohoto „uznávacího úpisu“ byl vykalkulován na základě průměrných mezd z let 1978, 1979 a 1980, což byly roky, kdy platy byly stále ještě nízké po prudkém poklesu kupní síly na skoro polovinu v důsledku puče z r. 1973. Kromě toho byly i příspěvky do privatizovaného systému v osmdesátých letech nízké, protože mzdy byly opět stlačeny a nezaměstnanost dosáhla až 30 % v důsledku ekonomické krize, která zasáhla Chile v r. 1982, a trvala další čtyři nebo pět let. K tomu přispěl i fakt, že u státních zaměstnanců byl příspěvek na penzijní účet v osmdesátých letech stlačen, protože se vypočítával jen z části platu.

Důsledkem toho je, že pokud dva pracovní kolegové dosáhnou dnes v Chile důchodového věku, oba se stejným platem a stejným počtem let, po které si platili penzijní pojištění, přičemž první z nich zůstal u starého průběžného systému a druhý přešel v roce 1981 na systém nový, bude ten druhý z nového systému dostávat méně než jednu polovinu výše penze, kterou bude dostávat ten, který zůstal v systému průběžném. Tento veliký rozdíl je odbory zdokumentován v tisících individuálních případů, a jejich žádost o nápravu byla předložena do parlamentu, kde skupina poslanců, patřících do různých politických stran, předložila problém vládě, která z toho důvodu zahájila o tomto problému jednání se zaměstnanci.

Aniž by to bylo v rozporu s výše uvedeným, mohla by přesto mít privatizace penzí pro chilské pracující určitý přínos. Především dnes mají všichni chilští pracující své vlastní penzijní účty, které jsou každý měsíc revidovány, takže poskytují dokonalou statistiku o skutečném stavu na trhu práce. Čísla ukazují, že chilská moderní pracovní síla je tvořena z velké části rozsáhlým počtem osob, které neustále střídají krátkodobé pracovní poměry, z nichž polovina netrvá ani 4 měsíce a většina ne déle než rok. Pokud Chilané nepracují za plat, přežívají díky samostatné výdělečné činnosti – pokud mají tu možnost; v současnosti je totiž asi 10 % pracovní síly nezaměstnáno, a to i podle vládních údajů, o kterých se předpokládá, že skutečnou nezaměstnanost podceňují. V důsledku toho 70 % pracujících přispívá na své penzijní účty méně než 6 měsíců v roce a více než polovina méně než 4 měsíce v roce. V těchto číslech se dále projevuje i horší pozice žen a mladistvých.

Dále je nutno upozornit, že ve své snaze o shrábnutí penzijních příspěvků se podnikatelé v tomto oboru příliš neohlížejí na veřejné rozpočty. Správní rady penzijních fondů jsou plné bývalých členů Pinochetových vlád a nedělají to z entusiasmu. Zatímco starý průběžný systém vykazoval roční přebytky – tak, jako je tomu v současnosti v USA - fiskální dopady chilské penzijní reformy vykazují výrazný deficit, který je doplácen z běžných příjmů státu. Veřejné náklady na penze zůstávají trvale na 6 procentech chilského HDP a to od roku 1981. Tvoří asi třetinu celkového státního rozpočtu, ze kterého jde 42 % na veřejné sociální výdaje. Chile spotřebuje více veřejných financí na penzijní deficit než na vzdělání a zdravotnictví dohromady.

Současný penzijní deficit je přirozeně způsoben skutečností, že většina příspěvků přechází do nového systému, zatímco stávající penze stále vyplácí stát. Skoro tři pětiny veřejných výdajů na sociální pojištění uhrazují náklady na zbývající průběžné důchody a na „uznávací úpisy“ převáděné do nového systému. Další pětina je určena na výplatu penzí v armádě, která se dobře postarala, aby nebyla do nového systému pro civilisty zařazena. Protože tato vydání (armáda a zbývající průběžné penze) končí v kapsách segmentu občanů s vyššími příjmy, narušuje to přerozdělovací účinek zbytku veřejných sociálních výdajů, třebaže byly původně určeny pro chudší. Poslední pětina veřejných výdajů na penze jde na „podpůrné penze“.

Na druhou stranu veřejné výdaje jsou tak vysoké - tvoří asi 250 USD měsíčně na každého Chilana v penzijním věku (ten je 60 let u žen a 65 let u mužů) – že jeho udržení na současné úrovni podílu HDP by umožnilo slušné základní financování penzí pro důchodce. Většina původně vypočítávaných podílů z nákladů na systém se bude postupně snižovat, a možná i armáda jednou bude ve stejném systému jako zbytek Chilanů. HDP v Chile nyní roste rychleji, než roste populace v důchodovém věku. Úspory v privatizovaném penzijním systému – za předpokladu jeho reformy, aby se zvýšila konkurence a snížily interní náklady – jej mohou časem přetvořit do dobrého, doplňkového druhého pilíře chilského penzijního systému, který bude ve finále charakterizován nikoliv jako privátní, ale jako smíšený veřejně-privátní.

Ale velmi pravděpodobně bude i v budoucnu tak, jak je tomu nyní, dostávat většina Chilanů větší část penzí ze systému veřejného.


Santiago, Chile, prosinec 2004


Článek byl původně sepsán jako odpověď na placenou inzerci v New York Times 1. prosince 2004, který byl sepsán José Piñerou, bývalým ministrem Pinochetovy vlády a mozkem za privatizací penzijního systému...

''Manuel Riesco je členem CENDA a externím výzkumným koordinátorem (pro sociální politiku) v Institutu OSN pro sociální rozvoj (UNRISD).
''


Zdroj: CENDA

Překlad: onlooker

Převzato z Outsidermedia