Červenec 17, 2012
Říká se, že demokracie je "vláda lidu". Měla by to tedy být forma uspořádání státu, v němž je zdrojem moci lid. Jaká je "cesta mocných k moci" a jaké jsou reálné projevy jejich vlády ve státě, bylo již popsáno v seriálu " „Technologie moci“. Podívejme se nyní proto na reálnou podobu realizace moci, čili na pojem státu. Jak jej popisují učebnice?
Formální hledisko:
Stát je vymezen státní mocí, státním lidem (státním občanstvím) a státním územím. Stát může být (někdy také je) typický svou vlastní měnou. Mezinárodně politicky svrchovaný stát není podřízen žádné jiné (státní) moci a to jak vnější, tak vnitřní. Tolik teorie ... i když se nabízí otázka: Jsme stále ještě politicky svrchovaným státem?
Praktické hledisko:
Obecně je státem nazýván takový politický režim, který platí na určitém území a v němž vládnoucí servisní elita (termín dle prof. Kellera) disponuje mocí, svěřenou jí elitou skrytou k tomu, aby mohla oficiálně vládnout, soudit a vytvářet zákony.
V reálu tedy představují náš stát instituce legislativy a exekutivy. Legislativou jsou orgány, jež zákony formulují, navrhují a schvalují. Exekutivou státu je především státní byrokracie (úřady), výkonné orgány realizující rozhodnutí soudů (vězeňství, exekutoři) a ozbrojené síly (armáda a policie). Armáda by měla chránit stát proti vnějšímu napadení a být lidskou zálohou pro případ pomoci při živelních katastrofách. Policie by naproti tomu měla zajišťovat bezpečnost životů a zdraví občanů, veřejný pořádek a potírat obecnou a majetkovou kriminalitu. Trestné činy obecného ohrožení, násilné činy proti životu a zdraví a hospodářská kriminalita poškozující stát, by měly být trestány mnohem přísněji, než kriminalita ostatní.
Jak to vypadá s kriminalitou v posledních dvaceti letech ve skutečnosti, nalezneme snadno na Internetu. Vezměme například vraždy: v roce 1989 jich bylo 126, (v letech před rokem 1989 přibližně stále stejně), v roce 1990 již 212, v roce 2000 pak dokonce 279, přitom ta tendence se v současné době zlepšuje jen velmi nedostatečně. Dá se říci, že z hlediska množství vražd, tu již dvacet let máme polokriminální stát se stovkami zavražděných. Aby statistika vlivů a následků kriminality vypadala alespoň o trochu lépe, tak od 1. 1. 2002 byla novelou trestního zákona stanovena nová definice výše způsobených materiálních škod pro ohodnocení závažnosti trestních činů, prakticky na dvoj až pětinásobek původních hodnot (tehdejší iniciátor je prý neznámý, ale výkonným "pachatelem" byl údajně Jan Ruml). Tak se řešila a dosud řeší u nás kriminalita... Pro praktickou ilustraci skandálního postavení svědků a poškozených, kteří po celá léta byli (a dosud jsou?) jen součástí řetězce důkazů a nikoliv skutečnými poškozenými lidmi - doporučuji nahlédnout na poslední níže uvedený odkaz (viz stránky "Bílý kruh bezpečí - Příběhy z poradny").
(viz např. http://www.ok.cz/iksp/docs/306.pdf, anebo http://www.novinky.cz/krimi/108143-v-cr-loni-pribylo-vrazd-celkem-ale-kriminalita-klesla.html, http://bkb.juristic.cz/174591/old a http://bkb.juristic.cz/80370/short)
A tak se zde nabízí i prudce aktuální otázka současnosti: Je vůbec principiálně a ústavně přípustné, nejen dlouhodobě fakticky, legislativně a statisticky zakrývat pravý stav práce politiků a potažmo policie a soudů při řešení kriminality, ale i dále ještě více privatizovat (dokonce už i) státní moc (!) formou soukromých arbitrů, rozhodujících o záležitostech týkajících se státu, privátních exekutorů a dokonce již i ve výhledu připravovaných soukromých věznic? Je politicky přípustná existence složek soukromé ozbrojené policie pod rouškou tzv. "bezpečnostních agentur" a partajních "pořádkových hlídek"? To už totiž nejsou jen spolky soukromých oček typu románového pana Marlowa, ale jsou to malé privátní armády! Je tu potom ještě demokracie, anebo už nastala tichá fašizace systému, a jen my občané to stále dosud "jako" nevíme?
Avšak vraťme se k pojmům "stát a demokracie": Podíváme-li se, co o teorii státu říkají klasikové, budeme možná překvapeni. Například jeden ze zakladatelů sociologie Max Weber (1864 - 1920), definuje stát jako lidské společenství, které si na určitém území nárokuje pro sebe monopol legitimního násilí. Pokud by neexistovalo násilí jako prostředek vynucování státního zájmu, tak by stát zanikl a místo něj by nastoupila anarchie...
Zdá se tedy, že pojmy "stát" a "vláda lidu" jsou významově i fakticky ve značném rozporu. Není logicky možné, aby všichni vládli všem. Je naopak nutné, aby někteří (ti nejschopnější, nejpoctivější a nejrozumnější) vládli ostatním - a to v zájmu nás všech. Demokracie by měla zajistit, aby taková vláda určitých elit (velmi malé menšiny) byla především vládou spravedlivou a jako taková byla proto dobrovolně a pokud možno co nejuvědoměleji akceptována zbylou "mlčící většinou". Avšak pozor, akceptovat znamená podřídit se - a to vyžaduje právě tu nutnou spravedlnost v rozhodování elit.
Nelze argumentovat jen vládou práva, protože i právo může být jen krutým nástrojem diktatury. Absentuje-li však spravedlnost, je již proveden první velký krok k zániku demokracie.
Stále však uvažujme základní princip dobrovolné podřízenosti občanů, kterým je to nejdůležitější, co od vlády očekáváme - spokojenost "mlčící většiny" s formou realizace moci, uskutečňované elitami. Aby jí (té spokojenosti) bylo dosaženo, má mít lid možnost, vybírat do svého čela jen ty schopnostně i morálně nejlepší jedince ve volbách. Ideální forma takových voleb je tzv. přímá demokracie - a z toho plynoucí možnost odvolatelnosti špatných politiků a soudců - když občané svou přímou iniciativou a přímým vyslovením své vůle v referendech vykonávají státní moc přímo. To se však skrytým i jejich servisním elitám nelíbí a tak přesvědčují "mlčící většinu" o nutnosti existence údajně lepší (pružnější, levnější atd. atd) ... formy demokracie zastupitelské, přesněji řečeno, tzv. demokracie poměrného zastoupení, čili jen reprezentativní - a proto de facto demokracie vysloveně nepřímé, volebně manipulovatelné - a tedy i zcela bezzubé. A k tomu dvě poznámky: 1/ Je to ještě demokracie, anebo už jen hra na demokracii? A politici mlčí ... 2/ O faktu, že od takovéto demokracie může být při jakékoliv krizi již jen krůček k totalitní diktatuře, politici cudně mlčí rovněž.
A naopak: Tvrdí se, že v nepřímé demokracii lid také údajně plnohodnotně vykonává státní moc, jen s tím "maličkým" rozdílem, že tak činí prostřednictvím lidem volených zástupců a orgánů. Propaganda státní nepřímé demokracie se pak pečlivě stará o přesvědčování občanů o tom, že prý vládnoucí menšina (elity) se v rámci daných politických organizačních struktur podřizuje rozhodnutí většiny (lidu). Propaganda, obhajující nepřímou demokracii zároveň pokrytecky tvrdí, že tato vládnoucí (nyní už) většina je vždy a za každých okolností zároveň zavázána k respektování nezadatelných práv menšin a jednotlivců. Kdyby tomu tak však bylo, neexistovaly by politické, sociální a hospodářské problémy, které máme dnes a každé volby by byly jen nadšeným veřejným plebiscitem, schvalujícím dosavadní politický režim, jako ten nejlepší. Pravdou však je, že kdyby tomu tak nebylo, nedělaly by se ani čachry a finty s neustálými změnami počtu volebních krajů a obvodů, preferenčních hlasů atd. atd. ... Kdyby, kdyby...
Že tomu tak není a nikdy nebude, věděli politici již v dávné minulosti. Nemusíme se vracet až do doby filosofů helénských či Niccolo Machiavelliho, stačí připomenout výrok Winstona Churchilla, který pojem trochu rozšířil a řekl:
„Liberální demokracie je ten nejhorší způsob vlády, jaký znám. Až na to, že neexistuje žádný lepší.“
Nejsem obdivovatelem Churchilla a nemyslím si, že v tomto výroku má pravdu. Spíše jsem toho názoru, že Churchill byl možná velký realista a oddaný britský vlastenec, ale rozhodně nebyl demokrat. Skutečný demokrat by se totiž neomezil jen na pohodlnou a bezohlednou technologii vládnutí, ale také na rozum a spravedlnost. Otázkou však je, zda by v dané válečné době, ovládané nacistickým hitlerismem, jako vůdce Britů potom vůbec uspěl. Je zřejmé, že nikoliv a proto volil menší zlo. Za okolností, které tehdy byly dány, byl zřejmě jeho názor i postup vládnutí uznatelný.
Vědci tvrdí, že v přírodě volba "menšího zla" pro žádného živočicha neexistuje. Prý se tento typ volby vyskytuje jen u člověka. A to ještě jen z politického hlediska - například právě v tzv. demokratických volbách našeho typu.
Někteří z nás to sami na vlastní kůži zažili, když jsme si v den voleb říkali "není koho volit" a nakonec jsme s těžkým srdcem někoho zvolili, abychom poté poznali, že nevolit by bylo lepší. Pocit, že partaj, která dostala 120 Kč za náš hlas, nás v následujícím období klidně zklame, není nijak povznášející. Právě tak člověka nijak nenadchne, když slyší vedoucího politika partaje, která získá 12 procent z možných hlasů tvrdit, že ta jeho vláda má prý "silný mandát". Je to ještě svobodná volba a demokracie? Ale vraťme se k historii demokracie:
Historici vědí, že po 2. světové válce u všech poražených a válkou porobených národů nebyla nikdy ustavena demokracie ani přímá, ani volebně většinová, vždy jen poměrná a zastupitelská. Naopak vítězové války dále pokračovali ve svých volebních systémech většinových. Také toto stojí za malé povšimnutí. Nepochybně vítězové války dobře věděli, co sobě i druhým činí a proč tak činí ...
Proč
vlastně existuje pocit vyprázdněnosti naší současné demokracie? Určitě to není proto, že bychom se měli až tak ekonomicky špatně a že bychom se všichni topili v bídě. Zatím ne ... Příčiny jsou jinde:
Moc elit je založena na jejich nepoctivě získaném bohatství, nikoliv na jejich lidských a podnikatelských kvalitách od samého počátku. Propaganda je plná lží, manipulace a pokrytectví. Elity si nepokrytě zakládají na své bezohlednosti, povýšenosti a sobectví, které považují za důkaz svého "manažerského" a "organizačního" talentu. Elity si však už ani zdaleka tolik nezakládají na vlastní izolovanosti od ostatních obyvatel. Podobně jako jiné další sociální skupiny (herci, lékaři) jsou elity svým vlastním systémem nuceny - se oficiálně stýkat, ženit a vdávat - jen mezi sebou. Elity i jejich příznivci trpí dobrovolnou ghettoizací a společenskou vyčleněností, včetně frustrující tvrdé hierarchie jich samých mezi sebou.
Elity to sice zatím ještě trochu skrývají, ale v reálu už jednají se státním bohatstvím podle hesla "Co je tvoje, to je i moje, ale co je moje, do toho ti nic není". Pamětníci vědí, že to bylo prostým lidem vymyšlené posměšné heslo, tradované v minulé totalitě "reálného socialismu", nejen v JZD na vesnicích. Naše elity se v soukromém životě chovají stejně jako elity funkcionářské komunistické, jen jeden rozdíl tu je: Tehdejší elity své bohatství a výhody skrývaly, protože KSČ - ač diktátorská - se vždy navenek prezentovala jako strana dělnicko - rolnická. Zkrátka, žralo se podobně jako dnes, jen se znatelně méně nahlas mlaskalo a krkalo...
Listina základních práv a svobod, tj. Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. v Hlavě druhé, Oddílu prvním, článku 11 odstavci 3 říká:
"Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy".
Jak to vypadá v dnešní realitě? Obrovská část soukromých majetků je morálně zpochybnitelná. Majetek je vymezován právě a především jen tím plotem, či raději mohutnou zdí okolo něj a nikoliv povinností vlastníka o něj řádně pečovat - také ku prospěchu celku = státu a nezneužívat jej k poškozování a omezování práv druhých. Elity soustavně víc a víc poklidně stát zadlužují a žádnou hmotnou odpovědnost za spravovaný státní majetek nenesou. Naopak, k zodpovědnosti za své činy pokrytecky popohánějí občany, kteří se státním vlastnictvím nijak nakládat ani nemohou. Elitám nezáleží na sociálním smíru, zákoník práce by nejraději zrušily a všem požadavkům tohoto druhu se de facto vysmívají. Svou nekompetentnost dokazují neschopností řešit současnou ekonomickou krizi a představují si, že ji "vyřeší" zdražováním a zdaňováním spotřeby a "privatizací" toho posledního, co ještě stát má - solidárního školství, zdravotnictví a důchodového systému.
Zkusme vysvětlovat sympatizantovi pravice, že nižší spotřeba vinou vyšších nepřímých daní a všeobecné občanské ekonomické a právní nejistoty, způsobí život, který bude žitý ze dne na den, způsobí snahu občanů o vymanění se ze závislosti na státu, bankách a vůbec celém jeho privátně - ekonomickém systému vždy, pokud to alespoň jen trochu půjde. Je nepochybné, že především na vesnicích lidé začnou více uplatňovat snahu o samozásobitelství a nutnost jakkoliv přežít a to všechno nakonec vyvolá i prudce sestupnou spirálu výroby, dovozu a služeb, protože nebude jejich odbyt. Cenu budou mít především potraviny, věci denní potřeby, pozemky, nemovitosti a nanejvýš ještě tak peníze ve strožoku. Ale i ty jen dočasně, než budou pohlceny inflací. Pak může být i fotoaparát za pět kilo mouky tak, jako za války ve čtyřicátých letech ... Že bude pomalu mizet sociální smír a bude naopak stoupat odnárodňování, nezákonná i legální imigrace cizinců z kulturně i nábožensky odlišných oblastí, že poroste nesnášenlivost a nejen majetková, ale i násilná kriminalita, tomu se pravicový příznivec politiky dnešních elit bude bohorovně smát. Zatím ...
Zkusme však pravičákovi něco vykládat o morálce Desatera, o dvojím metru v jeho výkladu spravedlnosti, o nepřijatelnosti denních politických "pravicových" mediálních lží, o všeobecném jejich pokrytectví - a naopak takového člověka rozzuříme do bílého žáru, protože mu tím začneme kopat do jeho pomyslných pískových báboviček.
Co z toho plyne? Pravičák ví, že právě tam je jeho největší ideologická slabina a potenciální politické nebezpečí. Ví, že se začíná ocitat v pasti a - bude-li krize pokračovat - nyní už má jen moc málo možností: Je-li proletářským nýmandem manažérského či dealerského typu, pak by měl co nejdříve a s co největším pytlem peněz emigrovat do politicky klidnějších oblastí. Je-li naopak příslušníkem vládnoucí věrchušky, pak se bude muset buď snažit vyvolat nějakou válku někde v cizině a tím zase rozběhnout stroj domácí ekonomiky, anebo čelit nebezpečí budoucí vnitropolitické revoluce a občanské války doma. Vždy taková situace však znamená jediné: Zmizí demokracie a zůstane jen radikalizace oné, elitami tak opovrhované lůzy - a válečná totalita. Kdo si nevezme poučení z dějin, ten si ty dějiny zopakuje. Byznys je byznys a svět je proto plný zbraní, včetně těch chemických, biologických a atomových - zbraní hromadného ničení kosmických rozměrů. A tak člověka napadá otázka:
Opravdu si to ta generace mladých, (a zatím ještě) zdravých, krásných a perspektivních skutečně přeje, nechat se zabít v možné jaderné apokalypse? Jsou si vůbec ti mladí a krásní vědomi, že to by už nebyla jen nějaká nevinná počítačová střílečka?
Ta cesta je přece velmi jednoduchá! Již jednou v historii to takhle zkusil uskutečnit jakýsi pan Adolf Hitler. A zpočátku to pro "jeho" národ vypadalo tak nadějně, snadně a jednoduše a všichni ho za to sborem milovali. Připomeňme si úryvek z jeho myšlenek, jak prosté to pro něj i pro "jeho národ" bylo, to všechno rychle a během pouhých několika let - politicky zorganizovat a v měřítku celého jednoho evropského státu, tak velkého, jako tehdejší mocné Německo, to i uskutečnit:
''„Prvním úkolem propagandy je získání lidí pro pozdější organizaci. Prvním úkolem organizace je získání lidí k provádění propagandy. Druhým úkolem propagandy je rozložení stávajícího stavu a prosazení nového stavu s novou vírou. Druhým úkolem organizace musí pak být boj za získání moci, aby tak mohlo být dosaženo konečného vítězství, daného vírou ... Vírou se dá otřást hůře, než vědomím, láska podléhá menším změnám než úcta, nenávist je trvalejší než averse, a hybná síla největších zvratů na této zemi nikdy nespočívala ani tak ve vědeckých znalostech širokých vrstev, jako spíš v zaníceném fanatizmu a občas i v hysterii, která hnala věci kupředu. Kdo chce získat široké vrstvy, musí vlastnit klíč, který otvírá bránu do jejich srdcí. A tím není objektivita, tedy slabost, nýbrž je to vůle a síla.“
(Hitler - Mein Kampf)''
Chce opravdu naše mladá pravice, aby se tu zničehonic objevil nějaký takový nový Vůdce, který má tu "vůli a sílu" a který ukáže, kdo a kde je vlastně ten NÁŠ nový NÁRODNÍ NEPŘÍTEL - a nastolí nový fašismus a dá ochutnat našim mladým, energickým a perspektivním potomkům, jak lze snadno a rychle za jeho ideály povinně / hrdinně padnout na bitevním poli dějin? Třeba ve válce proti nějakému "terorismu" na druhé straně planety? Inu, tu možnost by mohli ti naši potomci (pitomci) docela klidně mít ...
Anebo ... co se raději zamyslet "přímo hlavou" a raději smysluplně naplnit tu naši vyprázdněnou demokracii snahou o lepší, rozumnější, pravdivější a především spravedlivou vlastní budoucnost?