V minulých týdnech Česká televize reprízovala seriál Sňatky z rozumu, natočený v roce 1968. Tehdy se ještě obecně věřilo, že televizní tvorba nemusí být nutně méněcenným spotřebním zbožím. Autor předlohy Vladimír Neff upozorňuje, že národní obrození devatenáctého století nebylo zdaleka jen záležitostí intelektuálů, ale také podnikatelů, kteří poskytli české věci nutné materiální zázemí. Přitom tuto vrstvu, kterou dobře zná z vlastní zkušenosti, Neff nijak neidealizuje - viz záliba protagonistů seriálu ve zkoumání majetkových poměrů budoucích životních partnerů.
Jiří Vala ukazuje, že nebyl jen neúnavným funkcionářem, ale také dobrým hercem - v roli Martina Nedobyla přesvědčivě předvádí proměnu idealistického mladíka v omezeného vydřiducha, který je ovšem ve své přímočarosti pořád lidštější než úlisný Born, skrývající za vznosnými frázemi neustálou péči o vlastní prospěch. To se projeví v momentě, kdy v rozporu se svým vlasteneckým přesvědčením vsadí veškeré jmění na vítězství Pruska nad Francií (tehdy samozřejmě ještě neexistoval Tipsport, ale vyšším vrstvám ho nahrazovaly burzovní spekulace). Zajímavé ovšem je, že tento tah nevycházel ze znalosti problematiky, ale z použití selského rozumu; inspirovala ho osobní zkušenost s tupou velmocenskou povýšeností pařížské honorace, která mu připomněla atmosféru v Rakousku před debaklem roku 1866. Ostatně svatební cesta Bornových do Francie je jednou z nejzajímavějších pasáží příběhu, glosující setrvalé iluze českých elit o spřátelené cizině a jejím zájmu o nás. Škoda, že seriál z pochopitelných důvodů opominul Bornův výlet do Ruska; jistě bychom se o jeho zážitcích rádi dozvěděli více, než jen že si přivezl samovar.
Právě toto pokrytectví je nejspíš důvodem, proč Born tak tragicky selhal ve snaze vštípit české vlastenectví svému prvorozenému synovi. To už je osud těch, kteří vědí, co je pro druhé nejlepší, že se zpravidla zmýlí v tom nejdůležitějším. A staročeši nebyli prvním ani posledním názorovým proudem, který se poté, co dokázal prosadit svůj program, nedokázal ve změněném světě zorientovat a stal se zbytečným.
Vladimír Neff skutečně nebyl velký a originální spisovatel. Nebýt zmíněného seriálu, byl by dnes nejspíš zapomenut jako dejme tomu Josef Toman. Přesto jeho práce na knižní pentalogii zasluhuje obdiv. Současný estetický kánon sice rodinnou ságu s lineárním dějem a vševědoucím vypravěčem zavrhl jako něco dávno překonaného, ale dosud ji ničím srovnatelným nenahradil. Ne snad že by současní spisovatelé neměli co říci, ale zpravidla to nedokážou sdělit tak, aby to někoho zajímalo.
Svůj podíl na úspěchu seriálu má také režisér František Filip, jehož jméno bývalo zárukou kvalitní práce. Že to o závěru jeho kariéry tak zcela neplatí, není jeho vina; ze scénářů jako Nebát se a nakrást nebo Pra pra pra se nic lepšího vykřesat nedalo. Vždyť Filip se dokázal se ctí vyrovnat i s novovlnnou poetikou, jako v Utrpení mladého Boháčka. A svoji roli také hraje kvalita herců, kteří jsou k dispozici. Ostatně jistý úpadek řemesla naznačila i Zlá krev, která se pokoušela v polovině osmdesátých let navázat na úspěch Sňatků z rozumu - měla to ovšem ztížené i dobovou tendencí omezovat národní dějiny na zákonitý vzestup dělnického hnutí.
Neffova románová pentalogie se odehrává v dobách, které jsou dnes často idealizovány, ať už z naivity, nebo ze zlé vůle. Jenže to nebyly jen časy husarů s nakroucenými kníry, kteří líbají ruce dámám ve šněrovačkách, časy nedělního korza a keramických pivních tácků. Byla to také doba, kdy si kočí v zimě zapalovali na rukou líh, protože je to levnější než rukavice, a kdy pětadvacetiletá neprovdaná dcera představovala rodinnou tragédii. Vytříbené chování, které někoho na těch dobách okouzluje, bývalo vyváženo ohromnou dávkou pokrytectví. Demokracii, ač v mnoha ohledech nedokonalou, oceníme teprve ve srovnání s časy všemocných monarchů, kteří poroučeli "svým národům" umírat po desetitisících, kdykoli se s korunovanými bratranci nějak nepohodli.
Neff dokázal vytvořit postavy z různých společenských vrstev, které jsou z masa a kostí, žádné věšáky na ideje; naopak si uvědomíte, kolik s nimi máme společného. Tím se Sňatky z rozumu výrazně liší od současných projektů typu Vyprávěj, neschopných přesvědčivě evokovat dobu daleko méně vzdálenou a redukující složitost dějin na prefabrikované poučky. Na příběhu sester Váchových se například odrážejí omezení současného feminismu; dokázaly se emancipovat od despotického otce i od dobových představ o roli ženy ve společnosti, ale nikoli už od třídních předsudků svojí vrstvy - jak ukazuje Bětuše v rozhovoru s redaktorem Háfnerem (tato postava je připomínkou dob, kdy být socialistou znamenalo zajímat se více o lidi než o kariéru). Dnes nám může leccos připomínat i osud Pecolda, který se z poslušného občana v reakci na mocenské ústrky postupně mění v zatvrzelého rebelanta.
Postava profesora Schönfelda potvrzuje, že ani akademická elita se od těch dob moc nezměnila. Chybí jí odvaha angažovat se ve veřejných záležitostech, zato v interních šarvátkách dokáže postupovat s nemilosrdným pragmatismem. Ostatně ona převratná filosofická koncepce, které tento éterický vzdělanec klidně obětuje šťastný život vlastní dcery, je spíše konformním eklekticismem, líbivým krasořečnictvím obhajující nadřazenost panstva jako přírodní zákon.
V samém závěru seriálu zaznějí moudrá slova vypravěče o tom, že každou dobu musíme vidět v jejím kontextu a že má máme žít "tak, abychom se nebáli srovnávat". Když se podíváme na současnou situaci české kultury a českého jazyka, příliš se nám do srovnávání nechce. Generace Národního divadla dokázala prakticky z ničeho vytvořit sebevědomé a vyspělé češství. Dnes se až příliš ochotně zbavujeme všeho, co se nedá ochotně zpeněžit. Není pochyb, že devatenácté století přineslo mnoho omylů a nespravedlností. Přesto z něj čerpáme více, než se na první pohled zdá. Jaké hodnoty ale dokážeme odkázat příštím generacím my?
Převzato z Kulturních novin
Chcete-li aktivně diskutovat, musíte se zaregistrovat.
Diskuzi k rubrice "Literární dílna" najdete kliknutím na odkaz.