Život, zejména akademický, mne naučil mluvit do věcí, kterým rozumím málo nebo jen velice relativně. Pokud zadáte heslo „duchovní život“ do webového vyhledávače, pilný Google přiklepne odkaz na duchovní život rostlin, pak přihodí adresu nějaké komunity, dokonce i křesťanské, a nakonec vás ujistí příslušná vládní a mediální autorita, že jednou bude postaráno i o duchovní život olympioniků. Pravděpodobně se nejen já pletu do věcí, kterým nerozumím. Jistě, o duchovním životě existuje nepřeberná literatura, protože duchovně žijeme od té doby, co jsme se stali lidmi. A jsme u jádra věci: šlo by sáhnout do kulturních pokladů různých kultur, náboženství a duchovních směrů a zde komentovat prakticky cokoliv. Lze zabrousit do křesťanské tradice, k církevním Otcům, k jurodivým mystikům, ke svatým ženám i přesvatým mužům. Evangelík se nedůvěřivě odvrátí od katolické modloslužby a sáhne po Bibli, která mu ukazuje duchovní život z mnoha stran: v dějinné existenci Izraele, v žalmech, v příbězích praotců, proroků a nakonec i skrze život Ježíše Krista a jeho apoštolů, křesťanských učednic a učedníků. To je všechno hezké, chvályhodné a i jinak ceněné. Bez duchovního života by například nebylo o čem kázat. Také by se nedalo pořádně žít, což je důležité hlavně pro úzkou skupinku lidí, kteří život s Bohem považují za osobně důležitou věc. Dávám exercicie léta, ty internetové již tři roky a vím, že duchovně žijících lidí není zase až tak málo. Nechtěl bych opakovat nějaké duchovní příručky všeho druhu, smyslné i nesmyslné. Jako fenomenolog pozoruji a popisuji zajímavé fenomény. Jako hermeneutik hledám jejich smysl. Jako věřící si myslím, že tento smysl lze najít i na duchovní rovině, kde se setkáváme zvláštním způsobem s Bohem. Nejde o to, něco chytrého spirituálně papouškovat, ale zjistit, co dnes lidé opravdu prožívají.

Zde začíná fenomenologie: musíme vyjít z reálné životní zkušenosti a pak se snad dostaneme k nějakému vysvětlení duchovního života, třeba i stylu tradičního, církevního, biblického atd. Viz výše. Tato klasická, a proto nijak špatná vysvětlení dáme prozatímně do závorek a nebudeme si jich všímat. Důvod je jednoduchý: duchovní život je ve své podstatě výsostně individuální záležitost. Už proto se o něm nedá obecně mluvit, což právě provozujeme. Přesto se nedopusťme další, dnes tak rozšířené chyby, že osobně žitou spiritualitu přehlédneme z dogmatické výše nějakého předem daného nákupního katalogu té či oné církve. Jistěže jsou duchovní zkušenosti předem dány, vždyť v systematické písemné podobě existují již asi 4 tisíce let, minimálně od vzniku hinduistických véd. Pak není problém naroubovat vlastní zkušenost na nějakou duchovní tradici a v ní si najít své místo. To dělá velká většina věřících, včetně mé maličkosti: jsem kněz, jezuita, proto automaticky patřím do katolické duchovní tradice, spojené s Ignácem z Loyoly (1491-1556) a jeho duchovní zkušeností, která tvoří nerozlučný celek s působením jezuitského řádu v dobrém i ve zlém. Ale jako fenomenolog duchovního života se pokusím tuto zkušenost dát, pokud možno, do intelektuálních závorek a budu se snažit pozorovat a vyhodnocovat to, co vidím kolem sebe a u sebe. Církevní katalog necháme doma.

Včera (17. prosince 2005) jsme s Valerií a Štefanem procházeli vánoční jarmark ve zdejším zámeckém parku nacpaném Mnichovany a roztodivnými svítidly upevněnými na stromech. Sněžilo, mrzlo, bylo vánočně hezky, popíjeli jsme svařák, cpali se koblihy a diskutovali o stavu světa. Valerie zápasí s němčinou neb je rodilá Francouzka, studovala fyziku a nyní pracuje v Mnichově; zde žije již několik let se svým německým přítelem Štefanem, taktéž fyzikem, jenž maká jako programátor ve Frankfurtu nad Mohanem pro velké banky. Věřící sice jsou, ale pouze natolik, že platí (nemalé) církevní daně. Do kostela moc nechodí a na svatbu, byť i jen na radnici, zatím nepomýšlejí. Tvoří sympatický pár, s nímž si můžete povykládat o všem možném a nemožném. Nebudu rozebírat naše znechucení nad sítí amerických gulagů a nad evropskou zbabělostí cokoliv na obranu lidských práv říci, neb toto dělám ve svých komentářích.

Pro dnešní obecné východisko k duchovnímu životu se nabídlo jiné konstatování. Zaujal nás nebývalý růst supermarketů spojený s životním stylem lidí existenciálně naroubovaných na nákupní košíky. Všichni nakupujeme, i já, i když tento rok jen málo. Předloni jsem coby doktorand bydlel v menší mnichovské komunitě a byl jsem odpovědný za zásobování osmi lidí; do kšeftu jsem chodil s osmdesátilitrovým horským ruksakem. Společné nákupní zkušenosti nás přivedly k několika zajímavým faktům. Máme určité materiální a kulturní potřeby, dokonce nemalé. A ty musíme nějak ukojit, i když ne vždy a ne všechny. Ale lecjaký chtíč pokrýt musíme, a dokonce chceme, a to co nejefektivněji a co nejlaciněji. V tom se shodujeme s anonymní masou stejně postižených jedinců typu homo sapiens. Proto máme supermarkety a proto jich máme stále více. Mnozí mají reálné pochyby o tom, zda jsou opravdu tak laciné, ale to je jiná debata. Jinými slovy: konzumujeme, což se provozovalo vždy, i když ne tak divoce. Co nového přinesl moderní konzum a dnešní svět do ustavičného ukájení potřeb? Vládu abstrakce. Tak jsme pracovně pojmenovali skutečnost, s níž jsme si během procházky zasněženou přírodou příliš nevěděli rady.

Moderní svět totiž ovládají peníze, vlastně peníze už ani ne, pouze platební karty. Jinými slovy, lidi se honí, buzerují a korumpují jeden druhého proto, aby si naplnili virtuální bankovní účet, aby natřískali do příslušného čipu potřebný počet platebních jednotek. Pak mohou vyrazit do megakvelbu. Koneckonců, i politiku jsme si zredukovali na sociální stát. Pak nám jako občanům nejde o nic jiného než o naplnění konzumentských služeb. V rozšířené podobě důchodů a zdravotní knížky má státní péče zajistit pokud možno věčný konzumní život pod knutou humánního politického systému, kterému se z nedostatku fantazie stále ještě říká demokracie. A tady se objevuje něco zajímavého: člověk je zvláštní tvor, protože chce věčný konzum pod vládou abstrakce. Od státu požaduje věčnou sociálku, protože od toho máme politiku; od čipu zase požaduje naplnění věčně nových potřeb. Prostě se bez věčnosti nemůže obejít. Člověk, i já, nemůže totiž ukájet své potřeby čistě zvířecím způsobem, tj. najíst se, krknout si a zalehnout na gauč. Víme, že jednou docela určitě umřeme. Proto chceme stihnout nakoupit co nejvíce a co nejlevněji, proto musíme mít už konečně nový gauč. K recyklaci potřeb se ovšem vyžaduje abstraktní veličina zvaná „peníze“ nebo ještě abstraktnější věc zvaná „platební karta“. Jednou jsem dával exercicie na valašských kotárech, kde jsem také vařil. Nejprve jsem šel na pole, tam nakopal zemáky, potom roztopil pec a začal chystat pekáč s jídlem, které přišlo do trouby. Tomu říkám život při zemi, bez platební karty. Jenže tak lze žít asi týden, víc ne. A pak potřebujete supermarket a tu kartu.

Fenomenologie platební karty přinesla první důležitý punkt pro duchovní život. Moderní člověk je tvor, který potřebuje celuloid s čipem, jinak bídně zahyne nebo skončí na sociálce, která mu nabídne čip náhradní, v omezené hodnotě. A navíc požaduje od státu věčný, biologicky plnohodnotný život v rámci omezeného rozpočtu a sníženého zdanění. Jinak řečeno: 1) naše biologické potřeby jsou naroubovány na svět abstraktního kapitálu; 2) kvasí v ideové směsici zvané „sociální stát“, který má po krachu bývalé marxistické utopie zajistit nové nebe na zemi; 3) je nám třeba virtuálních peněz; 4) a jsme hnáni strašně reálnou potřebou, jež nás nutí opatřit si příslušné čipové jednotky. Tím se ukazujeme jako duchovní bytosti ze zvláštního těsta: opice a jiná zvířata jsou o něco chytřejší, protože nežijí oklikou, přes komplikovanou a nesmyslně protikladnou abstrakci. Když opičák potřebuje banán, prostě si ho utrhne. Svou biologickou potřebu ukojí a stará se zase o jiné věci. Ne tak člověk, zvláštní konzumně neukojitelný tvor vybavený platební kartou a děsivým aparátem protikladných potřeb, pro které je ochoten korumpovat a vraždit jiné nositele stejných čipů se stejně platnými virtuálními jednotkami. Normální zvíře se chová ke svým potřebám racionálněji a rozumněji. Tím se exemplář typu homo sapiens ukazuje jako komplikovaný duchovní tvor.