„Přísahám na svaté Evangelium, že řeknu celou pravdu a nic než pravdu.“ Bývalý papežův komorník Paolo Gabriele před vatikánským soudem dále prohlásil: „Časem ve mne uzrálo přesvědčení, že je snadné manipulovat osobou, která má tak důležitou rozhodovací moc.“ Tou osobou nebyl myšlen nikdo menší než Benedikt XVI., kterého komorník mj. obsluhoval během obědů a večeří. „Když jsme seděli u stolu, stávalo se, že se papež ptal na věci, o kterých už měl být informován“. V okamžiku, kdy chtěl Gabriele uvést více detailů, byl soudem přerušen s tím, že není třeba zacházet do podrobností. Konkrétní příklady už prý obsahují vyšetřovací protokoly.
Vatikanista Aldo Maria Valli, spolupracovník italské veřejnoprávní televize, komentuje nedávno ukončený proces s bývalým papežským komorníkem v článku nazvaném „Proces ve vatě s Paolo Gabrielem“. Název naráží na podivné klima, v němž se soud odehrával. Zdálo se, že předsedající soudce Dalla Torre obrušuje hrany a snaží se z případu udělat nezajímavou rutinu. Je to možná pochopitelné, když uvážíme, jak třeskuté téma bylo na pořadu dne. Nešlo totiž jen o souzení člověka, který na veřejnost vynesl tajné dokumenty, ale také o prošetření nekalých praktik některých osob ve Vatikánu.
Podle Valliho byl vatikánský soud velmi zvláštní. Když chtěl totiž Paolo Gabriele odhalit zajímavé věci, nenechali ho mluvit. Stačil vypovědět, že mezi osobami, které mu radily, byli dva kardinálové – Paolo Sardi a Angelo Comastri. A také Ingrid Stampa, dlouholetá spolupracovnice Josepha Ratzingera. Je to překvapivé, neboť všichni jmenovaní lidé jsou známí svou absolutní loajalitou papeži. Předseda tribunálu doporučil bývalému komorníkovi, aby se „držel faktů“, takže podrobnosti nejsou známy. Což právě toto nebyla ta nejzajímavější fakta? - ptá se Aldo Valli ve svém komentáři. Dokazovala přece, že Gabriele nejednal jako osamělý a tak trochu bláznivý rytíř, ale jako uvědomělá osoba, jejíž zneklidnění sdíleli dokonce i někteří čelní vatikánští představitelé.
Komorník viděl, že něco nebylo správně, něco nefungovalo, poznával, že papež je izolován, pozoroval panující pokrytectví, u mnohých honbu za kariérou, rozšířené lsti, pomluvy používané jako prostředek k dosažení cíle, viděl boje uvnitř různých kuriálních úřadů. Zde se zrodilo jeho rozhodnutí odcizit dokumenty. Sám ho zdůvodnil „niternou láskou k církvi“. Jeho záměr byl odsouzen k nezdaru, protože ve Vatikánu i zdi mají uši. Ale je možné, že i přesto Gabrieleho čin v kurii způsobí zemětřesení.
Bývalý komorník mluvil také o svém duchovním otci, o jistém Giovannim. I zde se soud zachoval velmi originálně – nepožádal, aby Gabriele uvedl příjmení dotyčného. Nakonec to byl žalobce, který vysvětlil, že se jedná o kněze Giovanni Luziho.
Paolo Gabriele svým rozhodnutím zcizit, okopírovat a šířit tajné dokumenty vzal na sebe roli, která byla evidentně nad jeho síly. Je jisté, že spáchal zločin. Ještě znepokojivější je však odhalení, že byl součástí nekalého prostředí, které vnímali i další lidé. Přestože to od něj snad bylo neohrabané, odhalil realitu, která vůbec není imaginární, jak se mnozí zastánci čistého kuriálního štítu snažili vsugerovat obviňováním novinářů a médií. Nikoli Dan Brown, ale smutná realita. Je jen škoda, že na světlo nebylo vyneseno vše, co vyneseno být mohlo. Soud si například nevyžádal dokumenty shromážděné komisí kardinálů, kterou ustanovil papež pro vyšetřování celé záležitosti. Tři kardinálové – Herranz, De Giorgi a slovenský Tomko vyšetřovali věc do hloubky, vyslechli množství osob, shromáždili důležité údaje, ale tento zdroj vědomostí soud zcela ignoroval. Na vysvětlenou bylo řečeno, že kardinálská komise jednala na základě kanonického práva a její akce tedy nebyla kompatibilní s jednáním soudu městského státu Vatikán, který se kanonickým právem neřídí. Papež se pravdu dozvěděl, ale soudu zůstala utajena. Co si o tom všem mají myslet věřící? - ptá se Aldo Maria Valli na závěr svého komentáře.
Před pár dny skončil také soud s druhým obviněným v kauze Vatileaks, informatikem státního sekretariátu Svatého stolce, italským občanem Claudiem Sciarpellettim. Zatímco rozsudek nad Gabrielem byl vnímán jako mírný, odsouzení Sciarpellettiho je považováno za velmi přísné, přestože trest 4 měsíců vězení byl zmírněn na 2 měsíce s odkladem. Takto událost glosuje Andrea Tornielli v článku La Stampy „Odsouzení Sciarpellettiho. Více pochybností než jistot.“ Pozastavuje se nad tím, že Sciarpelletti začal být vyšetřován na základě anonymního udání. Znamená to, že ve vatikánských úřadech jsou anonymní udání brána velmi vážně a nejsou okamžitě hozena do koše. V šuplíku Sciarpelletiho psacího stolu je nalezena obálka z roku 2010 obsahující emailovou korespondenci mezi Gabrielem a další osobou a také materiály týkající se vatikánské stráže a jejího velitele, které se pak objevily v knize novináře Gianluigi Nuzziho.
Informatik tedy nebyl přistižen v držení žádných tajných dokumentů ani papežových listů. Jednalo se pouze o materiál s obviněními a spekulacemi o vatikánské stráži (Gendarmeria). Kdo dal listiny Sciarpellettimu? Paolo Gabriele. Co s nimi udělal informatik? Nic, zavřel je do šuplíku své kanceláře a tam zůstaly dva roky. Neschová si je doma, nešíří je, nepřeposílá. Proč byl tedy Sciarpelletti zatčen a odsouzen? Ano, při výsleších uvedl dvě rozdílné výpovědi ohledně původu listin. Jednou vypověděl, že mu je dal monsignor Polvani, podruhé sám Gabriele. Přesto je podle Tornielliho zvláštní, že by měl být informatik odsouzen za to, že podal dvě různé verze o původu dokumentů, které ani nebyly tajné a navíc zůstaly dva roky ležet v šuplíku psacího stolu. V rozsudku stojí, že Sciarpelletti byl odsouzen pro „maření soudního vyšetřování“.
Komorník a informatik byli odsouzeni. Vatikánský mluvčí Federico Lombardi prohlásil, že případ Vatileaks přesto nelze považovat za uzavřený. Vyšetřování kauzy pokračuje a Vatikán zůstává pod tlakem zveřejnit závěry kardinálské komise. Ve hře není nic menšího než důvěryhodnost církevní instituce.
Převzato z umlaufovin.
Chcete-li aktivně diskutovat, musíte se zaregistrovat.
Diskuzní fórum rubriky "Spiritualita" najdete zde.