Když se narodil můj děda, bylo v USA zrušeno otroctví (1865). Císař pán po zahájení I. světové války poslal dědu na italskou frontu, škoda že ne na východní, to bych měl jako potomek legionáře lepší start do života.

Když se narodil otec, pamatoval si ještě císaře Františka Josefa I., viděl zánik Habsburské říše a přežil obě světové války. Když byla v roce 1938 tzv. mobilizace, otec narukoval do Mohelnice (německy Müglitz). Vyprávěl, že v jeho vojenském útvaru byli všichni důstojníci sudetští Němci a více než polovinu mužstva tvořili také sudetští Němci. Naskýtá se otázka, jak bychom se asi s takovou armádou bránili? Mobilizačního rozkazu neuposlechlo zhruba 126 tisíc mužů, z toho 100 tisíc Němců.

Když jsem se narodil já, tak II. světová válka zuřila v plné parádě. Když jsem maturoval, byla v USA teprve zrušena segregace, tj. lidé tmavé pleti už konečně mohli do tramvají, vlaků, škol, kin, divadel, restaurací apod. společně s lidmi bílé pleti. Bylo mi naprosto nepochopitelné, když proslavená americká zpěvačka (asi to byla Billie Holiday 7. dubna 1915 - 17. července 1959) měla autohavárii a v nemocnici pro bílé ji odmítli ošetřit. Přitom by stačila transfúze krve a žila by nadále - rasismus jak víno. To ať byla u nás totalita jakkoliv totalitní, to by se tehdy u nás stát nemohlo.

Když se nám narodila dcera, tak právě tu noc vstoupily armády Varšavské smlouvy na naše území. Samozřejmě jsem oslavoval a po ranním probuzení jsem si pustil rádio (televizi jsme tehdy ještě neměli) a převelice se divil, proč dopoledne dávají tak pitomou divadelní hru. Vpád mimozemšťanů je prastará rozhlasová hra a opakovaný vtip není vtipem. Ona Válka světů, byla kontroverzní rozhlasová adaptace Orsona Wellse z roku 1938 dle románu Herberta George Wellse, kterou vysílalo americké rádio jako reportáž o aktuálním přistání mimozemšťanů. Řekl jsem si, že se nedám napálit jako ti Američané. Tož jsem přeladil na jinou stanici a tam bylo totéž. Pak jsem pochopil realitu.

Když se narodil můj první vnouček, právě probíhal převrat zvaný Sametová revoluce, což byl regres, návrat ke kapitalismu, a byla nastolena tzv. svoboda a demokracie. A když maturoval vnouček, začal být zřetelně vidět začátek úpadku bílé civilizace.

Pět generací a tolik převratných událostí! Přesto ale jejich vliv na můj život byl nulový. Pořád jsem chodil do práce, abych se uživil, neboť jsem patřil mezi takovou tu tzv. nižší střední třídu dle dnešní módní stratifikace. Stejné to bylo u mých předků i u mých potomků. Neprojevily se žádné změny: ani k lepšímu ani k horšímu. Z našeho rodu se nikomu nepodařilo zázračně zbohatnout a posunout se do vyšší střední třídy. Snad strýc a teta, kteří emigrovali před I. světovou válkou do USA a Kanady se měli o něco lépe než my tady, ale taky to nebylo nic moc záviděníhodného. A když teta při občasné návštěvě tvrdila, že jestliže na farmě neobdělají půdu, dostanou za to zaplaceno, tak jsme tomu nevěřili a považovali to za fantasmagorii.

Dědu si moc dobře pamatuji, uměl pěkně vyprávět, poslouchal jsem s otevřenou hubou. A když přišel na kus řeči soused a rozprávěli o bojích na italské frontě, tedy hlavně o dlouhotrvající bitvě na Piavě, tak jsem ani nedutal. Soused ukazoval památku na onu bitvu, v paži zarostlou olověnou či ocelovou kulku. A posunoval jí vždycky takové dva centimetry tam a zpět, a mně málem vypadly oči. Otec sice jejich hrdinské činy shazoval. Prý akorát koňským povozem na frontu vozili proviant a munici a nazpět raněné do nemocnice. Už byli totiž starší, skoro padesátníci, a tak do prvních linií nebyli posíláni. Určitě ho štvalo, že hospodář, tedy děda, musel být skoro pět roků na frontě a hospodářství muselo fungovat i bez něho. Jedna pracovní síla holt scházela.

Děda tedy bojoval za císaře pána na italské frontě, škoda, že ho císař pán neposlal na frontu východní-ruskou, tam by to měl přece jenom snadnější, mohl by se hned po pár týdnech či měsících nechat zajmout, jak to běžně dělali čeští vojáci. Tisíce našich vojáků se při vhodné příležitosti vzdávaly a na ruskou stranu přecházely i ucelené jednotky, jako např. 28. pražský pěší pluk na podzim 1914. A vyhrávala jim k tomu dokonce plukovní dechovka. Mladoboleslavský 36. pěší pluk se odebral do zajetí na jaře 1915. Nepochybně většina vojáků toužila stát se válečným zajatcem, neboť každý si uvědomoval, že ten blbec z protějšího zákopu mne může trefit a dokonce i zastřelit. Zajisté to bylo velice rozumné řešení, zajatec má větší šanci na přežití než voják v zákopech. Zběhnutí mělo ovšem zase jednu zásadní nevýhodu, takový dezertér z armády byl samozřejmě odsouzen dle vojenských zákonů k trestu smrti zastřelením, což v praxi znamenalo, že se už nemohl vrátit do své vlasti - tehdy do Rakouska-Uherska. Samozřejmě nikdo netušil, jak dopadne válka. A nikdo také v té době nemohl předvídat a předpokládat, že se tak mocná habsburská říše po válce rozpadne a zanikne a vznikne ČSR.

Z válečných zajatců a zběhů se postupně rekrutovaly tzv. legie, v nichž bylo kolem 50 tisíc legionářů a z nich kolem pěti tisíc v Rusku, vlastně až za vlády sovětů, padlo. Čechů v rakousko-uherské armádě bojovalo asi 1,4 milionu a padlých na naší straně bylo zhruba 138 000 vojáků. Z naší vesničky, která v té době měla kolem tří set obyvatel, padlo 22 mladých mužů. Děda měl štěstí, vrátil se živ. No a protože za Masarykovy republiky se stavěly pomníky pouze legionářům, byly také legionářské důchody a důchody pro vdovy po legionářích a byly také význačné výhody legionářů při hledání zaměstnání ve státních službách. Pro nelegionáře nebylo z toho nic, asi proto, že bojovali za císaře pána. Tak se občané naší vesnice složili a nechali na návsi postavit malý pomníček se jmény 22 padlých, stojí tam dodnes. Předpokládám, že takových skromných pomníčků padlým za I. světové války je u nás spousta.

No a samozřejmě na kus řeči přicházeli známí nejen k dědovi, ale i k babičce přišly příbuzné a sousedky (hlavně při draní peří a vyšívání), a to bylo také velice zajímavé, neboť se probraly všechny drby od horního po dolní konec vesnice. Z odstupem času zjišťuji, že to bývalo mnohem zajímavější a hodnotnější než dnešní současné telenovely. A když se k tomu občas přidaly strašidelné příběhy o bosorkách a čarodějnicích, plus neobvyklé úkazy, tak dnešní televizní příběhy mi připadají k smíchu. Jsou tak primitivní a ubohé, násilně vymyšlené; to vyprávění babiček (než jsem usnul) bylo mnohem zajímavější.

Od nich jsem se také dověděl, že kdysi dávno, v době tvrdé rekatolizace (tedy před vydáním tolerančního patentu) naši dva příbuzní, prý tajní luteráni, po třídenním výslechu odešli na onen svět. Katolická církev je nutila k přiznání (bylo to v Olomouci), že jsou tajnými evangelíky. A nutila je tak silně, že při mučení zemřeli. Potom rodina šla s prosíkem a dary ke katolickému knězi, aby mohli být pohřbeni na hřbitově, tedy na posvěceném místě, a nikoliv mimo, a s katolickými obřady. V archivech olomoucké kapituly by se snad zápisy z výslechu mohly i dochovat. Také jsem se dověděl do nejmenších podrobností (sic určitě časem velmi přibarvených) o tom, jak se celá dědina šla podívat do Strážnice na popravu rozčtvrcením (roztrhání těla čtyřmi koňmi) spoluobčana, který zběhl z vojny. Tahle více než dvě staletí stará záležitost, byla u vesničanů stále živá. Kam se hrabou dnešní horory! To ty babičky měly větší fantazii a i inteligenci než autoři dnešních imbecilit v televizi.

Takže bylo docela přirozené, že vztah k náboženství a k vrchnosti té či oné byl (nejen) v naší rodině docela vlažný. Sice se v neděli pravidelně chodilo do sousední vesnice do kostela, jak se slušelo a patřilo, ale muži většinou odbočili na pivo do hospody a až se věřící z kostela vraceli, přidali se k nim.

Jako dítě jsem samozřejmě také chodil do kostela a také do hodin náboženství, což bylo docela humorné. Před zahájením vyučování jsme se vždycky modlili. Potom najednou ze dne na den, jsme se přestali modlit a začali jsme zpívat Píseň práce. Týž den učitel sundal kříž z čelní stěny a dal do skříně, no a když byla hodina náboženství, pan farář zase kříž ze skříně vzal a pověsil na původní místo, tak se navzájem střídali v sundávání a věšení Krista Ukřižovaného.