Minulá zamyšlení ukázala vliv duchovna jednak v krajině a jednak ve světové politice. Tím dala pádný argument všem náboženským pochybovačům, neboť Absolutno nechuraví na nezájem, ale naopak na přílišný zájem. Navíc je fanatická zaujatost Absolutnem <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=216">špatně symbolicky orientovaná</a>. Jistěže není problém ukázat vliv symbolického myšlení v dnešní čipové době, kdy se lidé zabíjejí pro kreditní karty a nehmotné úvěry v bankách. Ničí se navzájem pro naprosto abstraktní symbol, jejž nikdy neviděli a ani neuvidí pohromadě v bankovkách. Tím by si alespoň pomohli ke kupě papíru s jinou symbolickou hodnotou. Máme však hledat výchozí bod pro dnešní pojetí spirituality a to nemůže být pouze v obecné rovině symbolizace. V úvodní lekci jsme si řekli, že budeme hledat stylem <em>etsi Deus non daretur</em> (jako by Bůh nebyl), což byla devíza evangelického teologa Bonhoeffera. Čekal na popravu v nacistickém vězení a přitom přemýšlel o povaze moderního světa, v němž Bůh zůstává na kříži a tím se stává zásadně skrytým a tajemným. V našem fenomenologickém pojetí jde o to, dát do hranatých závorek všechny naučené teologické dovednosti, katechismy, dogmatismy a jiné zbytky z časů, kdy svět byl jednoduchý a víře přímo přístupný – což nebylo nikdy. Musíme hledat spiritualitu jako normální věc (tedy jev), s níž se do jisté míry může ztotožnit každý člověk s <em>určitou</em> životní zkušeností. Mnozí nevěřící mohou udělat velmi hlubokou duchovní zkušenost osobního rázu; a naopak mnozí věřící o osobním Bohu nevědí téměř nic a přitom mají od klečení boule na kolenou.

Pokud shrnu zkušenosti z internetových exercicií, které již několik let dávám, vyjde mi zajímavá věc. Duchovní život nezačíná tam, kde lidé chodí do kostela a plní nějaké náboženské povinnosti. To jen praktikují normální náboženství fungující na principu „má dáti – dal“. To jest, já jsem dal svůj desátek modliteb, peněz, dobrých skutků, pokání atd., a milý pánbíček je povinen dát mi svou milost, ochranu, přízeň atd. A pokud nedá, tak... Nebo se chodí do kostela proto, že jde o morální povinnost, církevní přikázání, tradiční využití neděle a podobně. Pak ale místo Boha uctíváme určité principy, které samy o sobě nejsou špatné. Dokonce mohou být velice dobré a správné, ale jsou to jen neživé principy. Nemohou nahradit „spiritualitu“ jako osobní vztah. Ale navázat osobní vztah znamená, že něco začnu cítit „osobně“ ve smyslu výzvy a rozhodnutí, které se mne dotýká. A co je to vlastně za výzvu?

První fázi této výzvy jsme již analyzovali ve třetím díle zvaném <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=199">Existence stalkera</a>. Život nás staví do situací, kdy se vidíme vcelku a také musíme k tomuto celku zaujmout vztah. Když máme za půl roku zemřít na rakovinu či AIDS; nebo jsme spáchali nějakou neodčinitelnou vinu (zabití, nehody atd.); či se ocitneme v zajetí únosců v Iráku, pod minometnou palbou v Afghánistánu, v hořící lanovce při lyžařském zájezdu v rakouských Alpách. Filosof <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/filosofie/filosofove/jaspers.html">
Karl Jaspers
</a>mluví o tzv. „hraničních situacích“, kdy zakoušíme nicotnost všech normálních činností. V kritických momentech života se nám zásadně ukazuje výzva smyslu, který stojí mimo zaběhané zvyklosti. Nejde jen o extra buřt ve stylu: buď smysl života, nebo smrt. Duchovní zkušenost v zásadě začíná tam, kde se život ukazuje ve svém každodenním fungování jako příliš plytký. Nejde o to, že hned musíme umřít, ale že máme žít jinak než předtím. Ježíš řekl jednou skupině rybářů pod vedením vousatého Šimona: „Zajeďte na hlubinu a spusťte sítě k lovu!“ (<em>Lk 5,4</em>) Nemají zůstat u břehu. Je třeba zajít na hlubokou vodu a tam riskovat bohatý nebo žádný úlovek, třeba i s nasazením života. I my máme jít na hlubinu a to velmi individuálním způsobem. Něco se mi ukazuje jako osobní výzva, jíž se na mne apeluje, abych nevedl stejně bezbarvý život jako dosud. Ne že by dosavadní existence byla žitá špatně nebo nedbale. Ale nejde na hlubinu; postrádá „duchovní“ zkušenost a rozměr. Přesněji řečeno: tento rozměr je v nás vždy, ale moje „Já“ si zde a nyní uvědomilo jeho apel, naléhavost a smysl. Najednou si uvědomujeme, že v centru naší osoby není hloubka rybníku, ale jedenáct kilometrů Mariánského příkopu. Cituji z jednoho svědectví.

„Dřív jsem vždycky měla jakousi více či méně vědomou představu, jak vypadá „duchovní člověk“ nebo „pravá zbožnost“ a „že když budu dělat to a to, že proniknu do nějaké větší hloubky“ apod. A v rámci těchto představ jsem se pokoušela do nich vtěsnat, nějak se jimi stát. Nu a teď mám delší dobu pocit, že se mi tyhle „představy“ rozplynuly před očima nebo pod rukama. Najednou se pojem „pravá a hluboká zbožnost“ nepojí se žádným konkrétnim ideálem, případně představou člověka. Nu, takže si teď připadám, jako bych stála před věcmi jenom já sama, ale nevěděla, co dělat poté, co se tohle rozplynulo. Když čtu Písmo, už nemám představu, co bych z něj „měla“ vyčíst, ale zkoumám, zda z něj vůbec něco vyčítám. Nejsem si jistá, že to popisuju srozumitelně. Pozoruji svět nějak jinýma očima, všechno, na co se v poslední době koukám, vidím jinak než dříve. Z čehož jsem dost zmatená.“

Popis ukazuje zkušenost, která do jisté míry sleduje model „hraniční situace“. Zavedené rysy zbožnosti ztrácejí na váze, protože byly shledány příliš lehkými. Vyjití na hlubinu znamená rozchod s neosobními popisy Boha, které posloucháme v kostele nebo si o nich čteme v Bibli. Ne že by byly špatné nebo nepravdivé. Ale nejsou osobně prožité, a proto nenesou žádný existenciální náboj nebo smysl. Vstup do duchovní zkušenosti znamená otřes „malého smyslu“, tj. zavedených představ o Bohu. Absolutno se ukazuje jako <em>Deus semper maior</em>, stále větší Bůh. Je větší v tom, že nás vyvádí do volného prostoru, kde dostáváme šanci k většímu životnímu riziku. Roste zde napětí, dochází k většímu tlaku na naši osobu, více se po nás chce, život se stává dramatičtějším, naléhavějším, neklidnějším. Ale současně je i zajímavější a plnohodnotnější. Tato ambivalentní zkušenost přitahuje novostí a odpuzuje rizikem. Proč bychom měli riskovat? Ale pozor na Lotovu ženu: kdo se ohlédne a chce jít zpět, ten prostor svobody a napětí opouští, i když nikoliv navždy. Prostě si uzavře jedno startovací okno k letu směrem ke vzdáleným planetám či hvězdám.