Duchovní úvahy se dostaly kruhovým objezdem na původní místo, viz starší spirituální příspěvek o problému <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=224">zkorumpovaného státního úředníka</a>. Znovu se před námi profiluje personální podoba duchovní krize, tentokrát absolutního charakteru. Jde o to, popsat existenciální stav při oslovení hraniční situací. Odborně bych to označil jako problém tzv. "dvojí intencionality". Jednoduše jde o to, že slyšíte ozvěnu vlastních i nevlastních slov nebo že děláte dvojí nástřel směrem ke smrti. Nejde o nic cizokrajného: kradete v obchodě a "něco" vám řekne, že je to blbě. Svědomí je v nás, ale není tak úplně naším hlasem, protože v něm promlouvá i hlas nepodmíněného dobra, které nezávisí na obecně vysoce vyvinuté schopnosti, jak oblbnout sebe i ostatní. Samozřejmě, pilným úsilím zlomíme i svědomí, ale to by byla jiná kapitola. Zpět k hraniční situaci smrti: Co k nám mluví skrze tuto výzvu?
/n/n
První moment jsem popsal v minulém příspěvku: k lékaři i ke studentům promluvil skrze hraniční situaci svět hodnot: nemá se lhát, nemá se odcházet do hrobu s tím, že nás někdo v duchu tiše proklíná. Tento druh výzvy se profiluje prvoplánově. Je dán jako souhrn hodnot, kterým v životě věříme, protože odpovídají naší dlouhodobé zkušenosti. Vrcholem tohoto morálního postoje je stoická mentalita. Rozumný člověk přece žije v naprostém souladu s kosmickou harmonií, k níž nutně patří i smrt. Proto je filosof Pyrrhón nadšen z vepře, který za ničivé bouře pokojně žvýká ječmen poházený po lodi. Vepř dělá to, co je v souladu s jeho přírodní potřebou. Když má hlad, tak žere. A je mu srdečně jedno, jestli se za chvíli utopí nebo ne. Člověk většinou není prase a má život o to složitější. Musí nejprve poznat sám sebe a své místo v kosmu. Pokud se mu to zdaří, tak dělá v každém okamžiku přesně to, co má. Pokud plní své kosmem uložené povinnosti (<em>ta katékonta</em>, <em>officia</em>) na sto procent, pak je mu rovněž jedno, jestli má zemřít za deset minut nebo za sto let. Pilným úsilím se dostal na úroveň prasete, ale úplně v jiném ranku. Pro příkladně žijícího poustevníka či filosofa se úkol "meditovat smrt" (<em>meditari mortem</em>) stává cvičením v sebeovládání a v nalézání absolutního postoje. Skrze výzvu smrti mluví svět hodnot, který ji postavil na správné místo. Vidíme, že jde o strategii naprosto odlišnou od panelákového <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=316&send=aktual">strkání hlavy do televize</a>. Smrt k rozumnému člověku mluví tím, že nemilosrdně prověřuje svět zásadních hodnot, který určuje jeho jednání a myšlení.
/n/n
Tento rozměr bych nazval první intencí, tj. prvoplánovým postojem ke smrti jako absolutní výzvě "mému" morálnímu, etickému a filosofickému způsobu života. Ale za výzvou smrti se profiluje i jiný svět, jež také patří k prvnímu hnutí mysli. Výzva smrti katalyzuje touhu po nesmrtelnosti v nejrůznějších podobách. Ve formě bankovního konta, mých dětí, životní slávy předávané následujícími generacemi, obrany idejí, manipulace s pozůstalými, upnutí se na Boha jako agenta, obrana nesmrtelnosti duše, tvůrčích uměleckých schopností atd. Jinak řečeno, smrt vzbuzuje také síly pudově bránící a produkující život: sex, eros, touhu mít a být za každou cenu, i za cenu obětování těch druhých W22; nebo naopak za cenu, že se obětuji za druhé. Smrt tedy na prvním místě generuje svět idejí a hodnot, které mi tváří v tvář konci stojí za to, abych se za ně zasadil ve zbytku vyměřeného času.
/n/n
Ale je i možné, že skrze smrt mluví jiný druh touhy, jež nelze prvoplánově vyjádřit a pojmenovat. Tato touha není "něco" ve smyslu jednoznačně pojmenovatelné hodnoty či motivace. A nesednu hned na lopatu, abych řekl, že je to "Někdo". Spíše jde o to, zmapovat novou situaci tváří v tvář smrti. To jest, oprostit se od pojmenovávání věcí a vlastností. Proto musíme cvičně vyřadit i klasické náboženské odpovědi, které vsugerovává náboženství a tím i představu Boha jako Agenta. Víme, co máme dělat (modlit se a konat dobré skutky, abychom přišli do nebe). Když je nám skutečně na mále, víme i "co" máme dělat (zavolat kněze, vyzpovídat se, přijat svátost <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/nabozenstvi/teologie/temata/nemocni/nemocni.html">pomazání nemocných</a> atd.). Tyto a další náboženské odpovědi nejsou špatné, ale patří do prvoplánové aktivity první intence. Chceme se zaměřit na jinou oblast, v níž se hlásí něco jiného, co nejde tak jednoznačně pojmenovat. Máme mapovat něco, o čem ani pořádně nevíme, "co" to je. Pak je ovšem potřeba postupovat <em>s citem</em>. Víra a duchovní život se tím dostávají na pevnou půdu citů a pocitů. Nemáme zjišťovat, "co" je druhá náměrná ke smrti (tj. druhá intence), ale "jak" se v nás projevuje.
/n/n