Tajné a očividné. Zrada spojenců

Oleg Nazarov

Prosinec 27, 2012

Koncem roku 1917 podepsali představitelé Francie a Anglie Georges Clamenceau a Robert Cecil tajnou úmluvu o rozčlenění jihu Ruska na sféry zájmů a oblasti budoucích operací francouzských a britských vojsk.

Do anglické sféry byl zařazen Kavkaz, donská a kubáňská kozácká oblast a Střední Asie. Do francouzské pak Ukrajina, Bessarábie a Krym. Londýn a Paříž se shodly na tom, že budou nadále pohlížet na Rusko jako na území pro intervenci a nikoliv jako na spojence v Dohodě. Je to něco podobného jako pozdější Mnichovská dohoda z roku 1938, kdy vydaly demokratické Československo na rozcupování Německu, Polsku a Maďarsku, což se ukázalo být prologem druhé světové války. Západ si to dnes nerad připomíná, nerad tím popírá své "vysoké morální principy".

V sovětské éře je považováno za termín počátku intervence jaro 1918. Tomu však odporuje jak to, že byla uzavřena anglicko-francouzská úmluva, tak vpád druhého "věrného" spojence z Dohody, Rumunska, do Bessarábie. Obě události se totiž staly v prosinci 1917. Uvedené upřesnění má základní principiální význam.

Západ omlouvá míchání se do ruských záležitostí Brestlitevským (dále jen BL) mírem a nezbytností války s Německem. Avšak sled událostí byl jiný než z jakého vychází Západ. BL mír byl podepsán v březnu 1918 a podpis anglicko-francouzské úmluvy a vpád rumunské armády do Bessarábie nastal o dva a půl měsíce dříve. V prosinci 1917 už začínala jednání Čtyřkoalice. V tu dobu uzavřely Paříž a Londýn svou úmluvu.

Lenin se obrátil k národům a vládám bojujících zemí s návrhem uzavřít okamžitě mír bez anexí a kontribucí. Jednalo se především o Anglii, Francii a Německo.

8. (21.) listopadu navrhl komisariát zahraničních věcí velvyslancům spojeneckých mocností uzavřít "okamžité příměří na všech frontách a zahájit mírová jednání". Žádný separátní mír mezi Ruskem a Německem projednáván nebyl. Spojenci v Dohodě na tyto iniciativy nereagovaly. Tamější "znalci" ruských poměrů byli přesvědčeni, že ruská vláda má své dny sečteny.

14. (27.) listopadu ohlásilo Německo, že souhlasí se zahájením jednání o příměří. Po této odpovědi učinili bolševici další pokus o uzavření všeobecného míru. Poté co navrhli Německu odložit začátek jednání o pět dní, navrhli 15. (28.) listopadu vládám ostatních států připojit se k jednání. Zůstalo to bez odpovědi.

Na jednání s Německem oznámila sovětská delegace, že chce vést jednání o úplném ukončení války, nikoliv o separátním míru. Bolševici dosáhli desetidenní příměří (7. až 17. 12.) a z Petrohradu se obrátili na státy Dohody s návrhem na zahájení jednání o všeobecném míru. V prosinci sovětská vláda návrh několikrát opakovala. Bylo to marné. Dohoda si za žádnou cenu nepřála vystoupení Ruska z války.

10. listopadu žádali velitelé vojenských misí států Dohody při štábu nejvyššího vrchního velitele plnění závazků přijatých carskou a Prozatímní vládou. Odvolávali se na dohodu z 23. srpna (5. září) roku 1914, uzavřenou mezi Ruskem, Anglií a Francií.

Lid už bojovat nechtěl a spojenci z Dohody nechtěli jednat o míru. Tak se sovětská vláda ocitla mezi dvěma mlýnskými kameny. Žádnou jinou alternativu neměla, než uzavřít separátní mír se státy Čtyřkoalice.

Pochopil to i anglický velvyslanec v Rusku G. W. Buchanan. Na pařížské konferenci států Dohody varoval vůdce koalice před hrubým nátlakem na to, aby zcela vyčerpané Rusko válčilo. Převážilo stanovisko francouzského maršála Foche, spoléhajícího na rumunskou armádu. Kolem ní bylo možno soustředit protibolševické síly v Rusku (donské kozáky, ukrajinské a kavkazské nacionalisty) a prodloužit válku s Německem. Pro dopravu vojenského materiálu bylo třeba zmocnit se transsibiřské magistrály. Kde jinde hledat původ československého povstání podporujícího rozpoutání rozsáhlé občanské válkly?

V březnu 1918 podepsalo Rusko mír se státy Čtyřkoalice. Angličtí a francouzští politici zuřili, byli zvyklí považovat ruské vojáky za kanonenfutr.

Bolševici se do poslední chvíle bránili uzavření separátního míru s Německem, Rakousko-Uherskem, Tureckem a Bulharskem.

Již 5. a 6. (18. a 19.) prosince proběhla v Ženevě tajná jednání mezi Anglií a Rakousko-Uherskem o podmínkách separátního míru Rakousko-Uherska se západními mocnostmi. Z iniciativy britské strany (generál Smuts) byly projednány možnosti ústupků Rakousko-Uherska, Itálie, Srbska a Rumunska. Jednání ve prospěch Ruska se ale nekonalo. BL mír rozvázal definitivně ruce bývalým spojencům z Dohody. Licoměrně zdůvodňovali vměšování do záležitostí Ruska.

11. listopadu 1918 v 11 hodin zvěstovala první ze 101 salv skončení první světové války. RSFSR anulovala loupežný BL mír 13. 11. 1918. Dva američí historikové Davis a Treni poznamenali: "Hlavní důvody spojenců pro setrvávání jejich vojsk v Rusku padly." Avšak státy dohody nemínily z Ruska odejít a pokračovaly ve vměšování. Nikterak nebraly v úvahu, že ruská vojska se nemíchala ani do revolucí ve Francii, ani do občanské války v USA. Francouzi zapomněli na slova maršála Foche, že jestliže nebyla Francie vymazána z mapy v roce 1914, ja tím zavázána Rusku. Nevzpomněl si ani bývalý velvyslanec Francie v Rusku M.G. Paleologus, který prosil se slzami v očích Mikuláše II o urychlený nástup vojsk, jinak že bude francouzská armáda rozprášena. Car vyhověl, ale pro dosud nezmobilizovanou ruskou armádu skončil spěch katastrofou. Nakonec se Paleologus vyjádřil značně cynicky: "Kulturně jsou Francouzi na jiné úrovni než Rusové. Rusko je jednou z nejzaostalejších zemí světa. Porovnejte s touto nekulturní nevědomou masou naši armádu: naši vojáci mají vzdělání, v prvních řadách bojují mladí z kultury, vědy, talentovaní a vytříbení; je to honorace společnosti ... Z tohoto úhlu pohledu budou naše ztráty citelnější než ztráty Rusů."

Rumunsko se ukázalo být nevděčné. Na počátku války volilo vyčkávací taktiku, vedlo diplomatický obchod s oběma koalicemi. S Ruskem mělo od září 1914 dohodu o neutralitě. Nedodržovalo ji a nechalo přes své území dopravovat rakousko-uherské a německé náklady. Až v srpnu 1916 vstoupilo do války na straně Dohody a vyhlásilo válku Rakousku-Uhersku.

Vojska centrálních mocností Rumuny potřela, zabrala dvě třetiny země a v roce 1916 i Bukurešť. Král s rodinou utekl do Ruska. Ruské velení přemístilo ve prospěch Rumunska část svých divizí. Vstup Ruska do války zhoršil jeho situaci - fronta se prodloužila téměř o 500 km. Za rok nato se Rumunsko Rusku odvděčilo vpádem do Bessarábie.

Bývalí spojenci z Dohody rozpoutali válku, aby mohli rozkouskovat ruské historické území a na jeho okrajích vytvořit řetězec Západem kontrolovaných "nezávislých" států. Dokládá to i komunikace plukovníka Edwarda House s prezidentem Wilsonem: "První otázka je: je ruské teritorium synonymem představy teritoria náležejícího předchozímu ruskému impériu? Jasně, že nikoliv. ... Je nutno vytušit podmínky pro odchod všech německých vojsk z Ruska, potom bude před mírovou konferencí ležet čistý list papíru, na němž bude možno načrtnout politiku pro všechny národy bývalého ruského impéria."

Zajímat se o názor lidu Ruska, zda je pro něho jeho historie a jeho území "čistým listem papíru", považovali západní geopolitikové za zbytečné.

Převzato z File-rf.ru

Jak USA ničí ty, kteří jim nevyhovují

Ljubov Ljulko

Bolívijská vláda oznámila, že Spojené státy narušily její svrchovanost. Vyslaly tajnou misi Pentagonu do Kordiller k prozkoumání vlivu vysokohorského prostředí na lidský organismus. Účel: příprava amerických vojáků na válku.

Počátkem prosince informovala ministryně spojů Bolívie Davinová, že USA tajně vysadily vojenskou skupinu do vysokých poloh Kordiller, aby zde sledovaly adaptaci vojáků na vysokohorské prostředí. Výsledky budou využity pro vedení bojových akcí v zemích jako je Afghánistán. Ministryně upřesnila, že se v červnu až září do Bolívie vpašovala pod maskou turistů skupina 23 vojáků. Akce byla placena Pentagonem. Výzkum s adaptací a přežitím vojáků probíhal ve výšce kolem 5200 metrů poblíž hlavního města La Paz a byl řízen vědeckými specialisty.

Vedoucí administrativy prezidenta Moralese Kvintana řekl, že o nezákonné činnosti amerických občanů bude zpraven americký prezident Obama.

Po tříleté pauze bylo v roce 2011 dosaženo dohody o obnovení diplomatických styků mezi USA a Bolívií. Jejich přerušení vyhoštěním amerického velvyslance z La Pazu bylo způsobeno jeho účastí na přípravě spiknutí. Po novém skandálu bylo pozastaveno schválení USA navrženého nového velvyslance.

Obvinění působí možná malicherně, ale ve spojitosti s politikou USA vůči ideologickým protivníkům se jasně projevuje postup diskreditace nevyhovujících vlád, kterou USA praktikují kdekoliv ve světě. Popsaný diplomatický skandál v Bolívii probíhá paralelně s dalším stejně příznačným.

Americké sdělovací prostředky viní bolívijské soudy z předpojatosti k americkému obchodníkovi Jacobu Ostreicherovi, který údajně investoval 25 milionů $ do projektu pěstování rýže v Bolívii (ve vysokohorské zemi!). Byl však justičními orgány podezříván z praní špinavých peněz. Více než rok je sledován a nyní se nachází v domácím vězení. Je viněn z toho, že jeho činnost nespočívá v pěstování rýže, ale zabývá se praním špinavých peněz z obchodu s drogami. Jeden z obviněných Dorado je už za obchodování s drogami odsouzen v Brazílii.

Ostreicher se brání a tvrdí, že obvinění jsou vykonstruovaná a je snaha z něho dostat peníze. "Vězeň svědomí" je prý ve vážném zdravotním stavu. Navštívil jej herec Sean Justin Penn, který se vyjádřil, že "srdce Bolívie požírá rakovina" a vyslýchající pracovníky nazval "mafií vyděračů a korupčníků". Celý případ Ostreichera nazval Morales "politickou agresí", z níž obvinil USA. Je to analogické okolnostem "zákona Magnitského".

Morales už v roce 2011 ukončil na území Bolívie činnost neblaze proslulé americké agentury USAID z podobných důvodů vměšování do vnitřních záležitostí země. Jejím prostřednictvím se v Bolívii zakládaly "úderné" mládežnické skupiny, platila se protivládní shromáždění a demonstrace a nevládní organizace podporovaly radikalizaci společnosti.

V roce 2008 byl z Bolívie vyhoštěn útvar amerického Drug Enforcement Administration (DEA), u něhož bolívijské zpravodajské služby zjistily, že pracuje jako špionážní skupina a obchod s drogami koordinuje, namísto aby proti němu bojoval. Morales to nazval "koloniálními válkami 21. století".

V odpověď loni prezident dostal zdrcující zprávu zveřejněnou DEA s tím, že hodnocení Bolívie spolu s Venezuelou a Barmou je na nejnižší úrovni a "brání plnění mezinárodních úmluv v boji s drogami". Opět analogie s metodou "ratingové války" proti Rusku, které je postaveno na nejnižší úroveň na základě neadekvátních průzkumů.

Při diskreditaci Bolívie se využívá i ponižování prezidenta Moralese. PR USA jej označuje za narkomana (prý žvýká koku) a poukazuje na jeho indiánský původ jako na rasovou podřadnost.

Na příkladu Bolívie je dobře vidět schéma ničení zemí, které nevyhovují Spojeným státům. Je to podněcování kriminálních činů, vytváření jejich negativního obrazu ve sdělovacích prostředcích a přímá destabilizace prostřednictvím nevládních a neziskových organizací. Pokud se jedná o stát důležitý z jakýchkoliv důvodů, nestydí se ani přímé intervence. Jedinou nadějí před takovou agresivní politikou je jaderný štít. Proto bude počet zemí usilujících o získání jaderných zbraní trvale stoupat.

Převzato z Pravda.ru

Jsou oprávněné obavy Izraele z Chucka Hagela?

Dmitrij Minin

Leden 13, 2013

Demokratický prezident Obama jmenováním republikána Chucka Hagela do funkce ministra obrany překvapil a vystrašil Izrael. Hagel je prakticky jeden z vůdců Republikánské strany. Má předpoklady pro to stát se jednou prezidentem USA. Je zajímavé, že má napjaté vztahy s proizraelskou lobby v USA. Bez jejího schválení je v USA totiž těžko možno takové postavení zaujmout. Hagel se narodil v roce 1946. Byl v letech 1997 až 2009 senátorem za stát Nebrasca, členem Výboru pro mezinárodní záležitosti, zpravodajství a pro bankovní působnost. Právě v Senátě se spřátelil se senátorem, budoucím prezidentem Obamou.

V armádě sloužil v letech 1967 až 1968, byl jako dobrovolník ve Vietnamu, v hodnosti seržanta velel útvaru v 9. pěchotní divizi a často bojoval ve městech i v džungli. Je nositelem dvou Řádů purpurového srdce. Následně vystudoval Institut rozhlasu a televize. Určitou dobu pracoval v televizi a ví, jak se vytváří obraz pro veřejnost. Umí s publikem pracovat. Po odchodu do Washingtonu působil jako lobbista. Multimilionářem se stal po vybudování společnosti Vanguard. Zabýval se investičním bankovnictvím, byl ve vedení velkých společností, například Chevron Corporation nebo Deutsche Bank Americans. Do politiky vstoupil v roce 1966.

V Americe vyvolala ohlas při jmenování ministrem obrany jeho občasná protiizraelská vystoupení a jeho zbytečně smířlivý poměr k Íránu. Byl za to kritizován, například počátkem letošního ledna v New York Times. Podle autorů článku hrozí pod jeho vedením rozpad Pentagonu, krach izraelsko-amerických vztahů a celkové oslabení USA.

Proti jmenování Hagela se částečně postavili členové proizraelského výboru NORPAC s tím, že se stará o teroristické organizace typu Hamas a Hisballah a o země podporující terorismus jako je Sýrie. Vytýká se mu, že odmítl podepsat dopis na podporu Izraele, že odmítl podpořit vystoupení proti setkání prezidenta Bushe s Arafatem, že obvinil Izrael z agrese proti Libanonu (2006), že odmítl označit Hizballáh jako teroristickou organizaci, že se postavil proti zařazení íránských Strážců islámské revoluce mezi teroristické organizace a že se rovněž postavil na odpor sankcím proti Íránu. (1) Údajně není nakloněn židovské lobby ve Washingtonu a ke škodě spojenců USA na Blízkém východě vnímá Izrael jinak než Bílý dům.

Mluvčí Knessetu uvedl, že je Izrael znepokojen tím, že Hagel odmítl podpořit žádost k Evropské unii o zařazení Hizballáhu mezi teroristické organizace. (2)

Teherán projevil podporu kandidatury Hagela s tím, že to může přinést zlepšení vztahů mezi ním a Washingtonem. Podtrhl, že "země změní své vztahy k USA v případě, že začne americká vláda respektovat jejich práva. (3)

Kromě izraelských lobystů a neokonzervativců vznesli vůči Hagelovi své námitky také američtí levicoví a pacifisté. Ti v něm nevidí žádného bojovníka za mír. Připomněli mu, že se postavil za vstup vojsk do Kosova, za druhou válku v Iráku, za zvyšování vojenského rozpočtu, za omezení práv a svobod Američanů, za snížení daní pro bohaté, atd. V Senátu podporoval všechny iniciativy Bushe. Podle americké levice je to typický politický oportunista s předpokladem, že bude stále zvyšovat vojenský rozpočet, sebevražedná vojenská dobrodružství ve světě a podporovat výrobu zbytečných, ale krajně drahých zbraní.

Hagel všechny výtky označuje za lež a slibuje pokračovat v dosavadní politice i ve vztahu k Izraeli jakožto nejdůležitějšímu strategickému partnerovi USA na Blízkém východě. Ani Írán a jeho jaderný program dle svých slov nepodporuje a považuje jej za sponzora teroristů.

Co se týká organizace AIPAC, vysvětlil svůj rezervovaný postoj tím, že nepodpořil jen ty iniciativy, které nebyly užitečné právě pro samotný Izrael. Proti Íránu považuje za vhodné uvalit sankce kolektivně a nikoliv jednostranně ze strany USA, kdy nefungují. Musí přijít od OSN.

Nakonec řada známých židovských politiků - demokratů oznámila svou podporu Hagelovi, někteří nejsou dosud rozhodnuti a část se staví kategoricky proti. Židovská národní demokratická rada vyjádřila neději, že nový ministr s usednutím do ministerského křesla bude konat v duchu "bezprecedentní proizraelské podpory Obamy". (4)

Obavy Izraelců z nepřátelství Hagela k nim jsou přehnané. Naopak, snaží se dokázat, že je dostatečně tvrdý a schopen jíti dále v provádění zahraničních vojenských operací než kterýkoliv jiný šéf Pentagonu. Například v Sýrii. S Íránem si přímý konflikt nepřeje. Je možné, že povyk kolem nového ministra obrany má za účel vyprovokovat ho k ostrým rozhodnutím. Možná jej Obama jmenuje ministrem obrany i z vlastního zájmu. Pokud se na Blízkém východě nebude dařit, bude za to odpovědný politik z jiné strany - republikán.

Odkazy uvedeny u originálu

Převzato z Fondsk.ru