Předjaří jaksi vzbuzuje v lidech potřebu uklízet v sobě i kolem sebe. Ponořil jsem se tedy ve sklepě do starých časopisů, od Literárních novin až po Rock&Pop, které jsem kdysi kupoval či dokonce předplácel. Původní záměr, spálit nadbytečné a uvolnit tak místo, příliš nevyšel, ale poučné odpoledne to rozhodně bylo.
V tempu, jakým žurnalistika neustále flekuje sama sebe, bývá obtížné se zorientovat. Teprve s určitým časovým odstupem lze vysledovat jisté trendy. Navzdory tomu, co dnes slýcháme o divokých devadesátých letech, byla to doba skoro až nevinná. Přesněji řečeno: doba velmi naivní, ale postrádající veškerý idealismus. Snilo se hodně, ale pouze o tom, jak co nejrychleji a s co nejmenší námahou zbohatnout. Že na toto bohatnutí jedněch musejí logicky doplatit ti ostatní, se v tehdejší atmosféře neodvážil říci ani největší renegát.
Barvy bývaly v novinách tlumenější a papír méně kvalitní, zato se líp hodil na podpal (bylo to praktické, málokdo tehdy měl plyn - snad by mohla média brzy zareagovat na to, kolik lidí donutila nouze k návratu k pevným palivům). Čeština v nich byla tehdy elegantnější, méně zamořená frázemi a šibolety, novináři se nebáli humoru a osobitého stylu, takže jste je od sebe dokázali rozeznat; finty na oblbnutí čtenáře byly tak průhledné, že se jimi dnes chtě nechtě bavíte. Novináři tehdy ještě dezinformace moc nevyráběli, o to ochotněji jim sami podléhali. Barbora Tachecí byla v půli devadesátých let i rozumnými lidmi pokládána za morální autoritu.
Celebrity se tehdy musely ještě pro formu objevit v nějakém filmu nebo alespoň estrádě - pouhá drogová závislost nebo nymfomanie nikoho na titulní strany nedostala. Úsměvné je v této souvislosti, jak hystericky reagovali intelektuálové na začátky vysílání televize Nova. Nedokázali pochopit, že to není zlomyslná anomálie, ale celkem logický výsledek toho, když se vysílání řídí výhradně zákonem nabídky a poptávky. Dnes Nova skomírá na úbytě v konkurenci médií ještě pokleslejších, v nichž bez výčitek svědomí pracují mnozí tehdy pohoršení.
Vůbec se tehdy moralizovalo daleko více: ještě se věřilo, že to má smysl. Časopisecká scéna byla v těch letech podstatně pestřejší a chytrost nebyla handicapem. Lidé dychtili po nových informacích a myšlenkách, kdežto poslední dobou máme spíš dojem, že víme víc, než by nám bylo milé. Byla to doba, kdy se obecně věřilo Západu a tomu, že když budeme hodní a pracovití, tak se mu jednou vyrovnáme. Hltalo se tedy všechno, co z oné lepší strany přicházelo, vedle rozumných věcí i fůra plevele, který se v naší půdě uchytil mnohem lépe. Minulý režim byl zavržen se vším všudy a v tom velkém přehodnocování dějin začaly nenápadně bujet nové mýty. Všichni slušní, vzdělaní a pokrokoví se začali vymezovat vůči levici, i ten nejpokleslejší vtípek na její adresu byl vstupenkou do lepší společnosti. Už tehdy se rodil sklon kumštýřského prostředí k jednomyslnosti, který vyvrcholil ztrátou kritického rozumu při nedávné prezidentské volbě.
Věřilo se, že nová moc to myslí s kulturou dobře. Vždyť přece s támhletím státníkem básník kdysi dělal v kotelně a tenhleten sice v kotelně nebyl, pracoval ve Státní bance, ale velice nám držel palce, aspoň to teď říká. Pokud tedy nějaký intelektuálně zaměřený časopis zkrachoval, bylo to určitě nutné a musíme to jako správní vlastenci přijmout. Akademici docela vážně nabízeli politikům rady, jako by s nimi byli na jedné lodi. Až na přelomu tisíciletí pochopili, že jejich moudré články nikdo nečte, a rezignovali na veškerou veřejnou angažovanost. Poslední léta zavilých škrtů přinesla novou fázi, kdy si mnohý z nich v ústraní i tu Naomi Kleinovou přečte…
Na druhou stranu je dobře, že se dnes z novin a časopisů téměř vytratila ona žoviální žvavost způsobená tím, že v podstatě každý s exilovou či disidentskou minulostí byl automaticky pokládán za mudrce. Některé názory, jež byly tehdy samozřejmé, jsou dnes směšnější než účesy na patku. Například, že aby Evropa dohnala Ameriku, musí se také stát tavicím kotlem národů. Co jsme tehdy při té urputné snaze o světovost zametli pod koberec, to se nám dnes vrací v podobě přitroublého a zapšklého nacionalismu, který opět přichází do módy.
Nakonec jsem nespálil skoro nic, i když zdaleka ne všechno, co jsem se dočetl, stálo za uložení. Snad by bylo možné nejlepší články vystřihnout; ale co když mi po čase přijde zajímavější text na rubu a bude mi chybět pointa? Z dějin se nedá nic vystřihnout ani spálit. Mnozí autoři, kteří v devadesátých letech dělali dobré noviny, dnes již nejsou mezi námi: Bohuslav Blažek, Karel Milota, Jiří Cieslar. Nebo Jan Halas, který v úvodníku jedněch Literárek napsal:
Tato myšlenka byla na zakončení odpoledne ideální, místo novin jsem tedy přikládal reklamní letáky. Nevadí, že jsou na křídovém papíře, mám na to fintu, kterou mě naučil jeden pán v televizním Receptáři.
Převzato z Kulturních novin