Solženicyn a jeho rozporné dědictví

Reakce autora na článek Vyklepáno z knih: Solženicyn - ikona antikomunismu, který vyšel 13. 4. 2013 na Outsidermedia. Mezititulky redakce.

Statisticky nelze popřít, že od samého počátku 20. století tvořili Židé v Rusku velké procento revolucionářů všech směrů. Je to pochopitelné - byli utlačovaní, ale byli také vzdělaní a aktivní. Židovské mentalitě je kromě toho vlastní mesianismus, což vyplývá i z Bible. Žid cítí přirozenou potřebu být účastníkem něčeho velkého a vznešeného. Jako poloviční Žid to znám z vlastní zkušenosti.

1. Židovský a ruský mesianismus

Původně byl takovým projektem pochopitelně židovský národ samotný, ale v moderních podmínkách to může být cokoliv jiného. Třeba nějaký jiný národ, jehož příslušníkem se dotyčný cítí, nějaké exotické náboženství, sociální doktrína, nějaká subkultura apod. Podle mých zkušeností lze spoustu Židů potkat v jakémkoli kroužku entuziastů - mezi trampy, folkaři, ochránci přírody apod. Jde o hlubokou psychologickou potřebu, nikoli o vědomé rozhodnutí. Proto také na začátku 20. století část Židů z Ruska odjela do Palestiny a založila tam Stát Izrael, jiná část se zúčastnila "budování Božího království na Zemi" v samotném Rusku.

Je nutné poznamenat, že v porevolučním Rusku skutečně proběhla obrovská emancipace Židů. Sovětská kultura má v sobě mnoho židovských prvků, například mnoho populárních sovětských písní bylo očividně založeno na tradičních židovských melodiích. Velká část významných sovětských vědců, umělců, spisovatelů apod. byla židovského původu.

Rusové mají také ve své mentalitě něco mesianistického. Jsou však velmi pesimističtí, což je zdůvodněno pravoslavím s jeho mocnou apokalyptickou náladou a důrazem na to, že "knížetem tohoto světa" je ďábel. Z psychologického hlediska je v ruské mentalitě hodně stoicismu a existencialismu. Proto se ruský mesianismus normálně projevuje nikoli sociálním inženýrstvím velkého rozsahu, ale spíše budováním Božího království na Zemi v malé komunitě věrných, třeba v klášteře. Nedávno mě napadla tato definice. Ruská idea je zůstat dobrým člověkem ve světě, který je v podstatě zlý; kdežto židovská idea je vytvořit náš malý dobrý svět uvnitř velkého světa, který je zlý svou podstatou.

2. Mesianismus v revoluční praxi

Říjnová revoluce a další desetiletí po ní je snad jedno z mála období (dalším je perestrojka), kdy Rusové vážně uvěřili, že život se dá podstatně zlepšit ve velkém měřítku. Následky byly v obou případech katastrofální. Je těžké popřít, že v obou případech se Rusové do značné míry "nakazili" židovským optimismem. Židé hráli totiž velkou roli v disentu 70. let, který připravil pěrestrojku.

V Izraeli samotném proběhlo samotné budování Božího království, stejně jako jeho proměna na obyčejný stát západního typu poměrně hladce. Antisemitsky naladění konspirologové v tom vidí spiknutí sionských mudrců. Já v tom vidím spíše nešťastnou kombinaci ruské a židovské mentality, což je dost složitá otázka, která si zaslouží samostatný rozbor.

Tak či onak, podstatná část odpůrců komunismu z řad pravoslavných konzervativců, mezi něž patří i Alexander Solženicyn, v té či oné míře ztotožňovala bolševismus a židovství. Odtud pochází i populární heslo Bílých z dob občanské války "Bij Židy a komunisty". Toto téma je v jistém prostředí dosud dost žhavé, z toho je jasné, proč mu Solženicyn věnoval tolik pozornosti.

3. Solženicynovo odmítnutí revoluce

Je otázkou, do jaké míry a za jakých podmínek můžeme hovořit o kolektivní vině nějakého národa za nějaké události. Záleží to snad na procentu příslušníků toho národa, kteří se zúčastnili té události? Tenhle problém dnes nechám stranou. Ke cti Solženicyna slouží, že uznává, že Říjnová revoluce byla hlavně výsledkem vnitřních procesů v ruském národu samotném, nikoli nějakým "žido-zednářským spiknutím". Uznává vinu ruského národa za revoluci. Nerad však uznává jeho vinu za pogromy, protože je páchali pravověrní monarchisté, se kterými Solženicyn sympatizuje. Proto se tuto kolektivní vinu snaží zmírnit.

Je nutné také vzít v úvahu, že Solženicyn je pravičák, pravověrný monarchista a odpůrce revolucionářů všeho druhu. Jako absolutní zlo vidí nejen Říjnovou, ale také Únorovou revoluci. Proto očekává národní pokání Židů nejen za práci v represivních orgánech, ale také třeba za to, že těsně po revoluci masově pracovali ve státních orgánech všeho druhu, čemuž se ruští úředníci většinou vyhýbali.

Solženicyn také považuje za lotry z podstaty věci revolucionáře všech odstínů. Za to byl kritizován významnými osobnostmi, zejména Varlamem Šalamovem, autorem "Kolymských povídek", který strávil 18 let v gulagu jako trockista, či Grigorijem Pomerancem, také bývalým vězněm gulagu. Ten je také autorem u nás známého výroku, že "ďábel vzniká pěnou na ústech anděla", tj. nadbytečným fanatismem v boji proti skutečnému zlu. Myslí si totiž, stejně jako Šalamov (např. jeho texty zde), že mezi prvními revolucionáři byla spousta velmi slušných lidí, kteří skutečně soucítili s utrpením chudých a utlačovaných.