Toto je plná verze příspěvku, který jsem ve zkrácené verzi psal do jednoho sborníku. Celý text v PDF si můžete stáhnout zde.
Traktát o postmoderní hlouposti (De stultitia novissimorum)
Pastevec Mojžíš vidí na poušti ve 2. tisíciletí př. Kr. hořící keř a dostává se mu božího zjevení, které založilo biblické židovství; Buddha v 5. stol. př. Kr. rozjímá pod fíkovníkem a přijde k osvícení, jež zakládá buddhismus; v Athénách 5. a 4. století působí zvláštní skupina řečníků jako Sókrates a myslitelů jako Platón a Aristotelés, kteří zakládají současnou podobu filosofie; kolem roku 30 umírá na Golgotě u Jeruzaléma Ježíš Nazaretský a po jeho smrti vzniká křesťanství; kolem roku 620 po Kr. dostává osvícení prorok Mohamed a následuje vznik islámu; roku 1517 Martin Luther píše teze o reformě křesťanské církve a zahajuje proces novověké reformace.
Všechny tyto události mají společné dvě věci. V době svého vzniku nebyly ničím zvláštním. Buď tyto události vnímali pouze jejich autoři, nebo šlo v očích současníků o marginální věci nanejvýš lokálního významu. Ale dnes, s odstupem staletí a tisíciletí víme, že tyto události představovaly změny ve způsobu, jak nazíráme svět. Pozdější generace totiž viděly, že tyto události založily nové civilizace a kultury a staly se mezníkem, epochálním rokem „nula“, odkud se nová éra začala počítat. Křesťanský letopočet si vzal za základ nové epochy narození Krista, muslimové Hidžru neboli útěk Mohameda z Mekky do Mediny (622 po Kr.). Stejným způsobem může vědec nebo epistemolog vědy datovat hlavní objevy a vynálezy, které založily technickou civilizaci: první kamenné nástroje, rozdělávání ohně, pastevectví, zemědělství, objev kola. Podobně se můžeme soustředit na západní civilizaci od průmyslové revoluce na konci 18. století, kdy se objevily první moderní technologie umožňující hromadnou průmyslovou výrobu železa a oceli, průmyslového textilu, elektrické energie atd., jež vedly k současným letům do kosmu, počítačům a planetárnímu přenosu dat. I zde platí, že tyto objevy byly ve své době často podceňovány. Ale jejich působení bylo umožněno díky již etablovanému obrazu světa. Ten do sebe zahrnul vědu a technický um a nastolil civilizaci „globální vesnice“, ve které nyní žijeme.
Příklady vzaté z oblasti náboženství a filosofie na jedné straně a z vědy a techniky na straně druhé ukazují, že filosof musí vyložit prolnutí dvou rozdílných pohybů ducha. V první fázi lidstvo nazírá novou konfiguraci světa skrze osvícené reformátory a vizionáře; ve druhé fázi vědci a technici vychází z této nově dané vize světa a realizují všechny možnosti, které jsou v ní implicitně dány. Jistěže by bylo možno namítnout, že je tomu právě opačně, ale toto je naše pracovní hypotéza. Vznik nového vidění světa je primární, protože zakládá novou dějinnou epochu. V ní se dává novým způsobem to, co „jest“, tj. co existuje a co je tím pádem viditelné, pochopitelné, manipulovatelné. Krize vzdělání a hodnot viděná z hlediska filosofa do sebe zahrnuje akt krísis, tedy oddělení či rozlišení dvou zásadně odlišných procesů: nové intuice světa a vědeckého či praktického využití této intuice. Krizi nemůže pravdivě určit typ vědění, které je vždy usazeno už v nějakém obrazu světa, tj. v dané konstelaci moudrosti a pozitivního vědění. Nový obraz světa umožňuje exploataci nově viděného jsoucna jako toho, co je zde pro nás, abychom epochálně novým způsobem „mohli být“ a také mohli novým způsobem „něco mít“, například pomocí vědy a techniky. A vzdělání předává všechny tyto možnosti dalším generacím z hlediska toho, co daná epocha pokládá za smysluplné a užitečné. Tím dostáváme základní trio jevů, které je třeba vyložit: nový obraz světa; z něj vycházející podobu vědění a vědy; formu vzdělání předávající jak obraz světa, tak i stav vědy. Rozprava o současné nevzdělanosti je ve skutečnosti až posledním v řadě jevů, které je třeba poznat a vyložit ve vzájemné návaznosti.
Z hlediska krísis jako aktu filosofického souzení nestačí vědecký výměr toho, co je svět, vědění a vzdělání. To by bylo jen částečné řešení problému, který leží svou podstatou za hranicí pozitivního vědění. Filosofické zamyšlení nad původem krize musí vysvětlit způsob, jak epochálně založené vědění (např. v rámci západní civilizace) vůbec vzniká v závislosti na nových obrazech světa a jak zakládá a nese určitý typ vědy, vzdělanosti a výchovy. Takové vysvětlení může podat dějinné myšlení vztažené k zakládajícímu dění počátku, čili hermeneutika. Původním výkonem hermeneutiky byla věštba, tedy určení aktuálního významu věcí vzhledem ke smyslu daného v božském světě. Pýthie v Delfách například říká lýdskému králi Kroisovi, jaké dějinné možnosti jsou z hlediska boha Apollóna skryté v jeho konkrétním jednání: „Překročíš-li řeku Halys, zničíš velkou říši.“ Král si věštbu vyložil tak, že řeku překročil a šel do války proti nově se formující Persii. V bitvě s Kýrem (547 př. Kr.) zničil svou vlastní říši a umožnil světový nástup Peršanů. Pýthie a tehdejší kněží v Delfách viděli nástup nové epochy v určitém typu rozlišování a přemýšlení, které král Kroisos považoval za zbytečné. Delfy rozlišily triviální přechod řeky jako epochální jev. Skrze tento jev vyložily budoucí, tj. v přítomnosti již poodkrytou dynamiku tehdejší politiky dvou velmocí. Athéňané před bitvou u Salamíny (480 př. Kr.) dlouho rokovali o smyslu jiné Delfské věštby. Ta pravila, že Heladě zůstanou dřevěné hradby, které vydrží nápor Peršanů. Vojevůdce Themistoklés vyložil věštbu tak, že navrhl svým spoluobčanům, aby opustili Athény a nechali město vyplenit Peršany. Místo obrany hradeb vybojovali vítěznou lodní bitvu za pomoci athénských triér.
Delfská věštba ohledně Kroisa či Athén platí pro výklad smyslu obecně. Hermeneutika má za úkol vyložit, jak se zakládající dění projevuje zde a nyní, jak je činné. Způsob, jak se věci dávají ze skrytosti do otevřenosti světa, se liší od toho, co je skrze toto skryté dění založeno jako viditelná historická událost. Výklad musí rozlišit operaci zakládajícího dění (božský svět, událost bytí) od pozitivní danosti věcí zjevených jako viditelný opus. Výkonem rozlišování mezi tím, jak věci přicházejí do bytí a tím, co jsou ve své danosti, ukáže věštba čili hermeneutické vidění skrytého smysl zjevné věci (fainoménón) nebo upozorní na smysl konkrétního lidského jednání (factum). Věštba z Delf byla pravdivá proto, že naváděla rozum ke správnému rozlišování mezi skrytým a částečně poodkrytým. Někdo byl tohoto rozlišování schopen, jiný nikoliv. Archaická hermeneutika vidí odkryté dílo skrze skryté zakládající dění, které není zřetelně vidět, protože pozitivně vnímané věci se zdají důležitější a zřetelnější. Přechod hraniční říčky Halys byl pro Kroisovu armádu jistě banalitou, ale plný význam tohoto přechodu byl zjevný až po zničení Lýdie a vznikem nové konstelace světa. Pythický význam slova „dřevěná hradba“ bylo třeba nalézt v zoufalé vojenské situaci Athéňanů, kdy jim hrozila porážka. Tomuto procesu rozlišování říkali staří Řekové „alétheia“ neboli odkrývání toho, co bylo původně skryté. Být pravdivý znamená pro archaickou hermeneutiku, že musí stále znovu provádět akt rozkrývání, rozlišování (krísis) skrytého počátku, který je dán pro pozorné oči, podobně jako skupina kamínků indikující na horách správnou cestu (hérma). To platí i pro filosofickou hermeneutiku, pokud chce být pravdivá v tomto zakládajícím, tj. původním „delfském“ smyslu. A nezapomeňme, že Delfská věštírna byla po staletí institucí vrcholného politického a dějinného významu.
1. Metoda zkoumání aneb Rozlišování epochální krize
Archaická hermeneutika se snaží vidět skrytý význam jevů. Ty přicházejí do bytí a nesou si v sobě stopu svého skrytého původu, který spoluurčuje, jak jsou dány. I moderní forma hermeneutiky musí rozlišit původní událost bytí formující obraz světa a následné porozumění jsoucna, které se dává v nově vzniklém vidění celku (epoché). Slovo „epoché“ znamenalo v řecké astronomii zmizení světla při zatmění slunce, kdy se svět na chvíli ponořil do původního stavu chaosu. Řecký výraz ukazuje na ukončení současného stavu skrze zásadní zvrat v dějinách, třeba válečný, náboženský nebo myšlenkový. Oba poslední významy jsou pro nás rozhodující, protože mění vidění světa. Změněný obraz světa nemůže mít jiný charakter než epochální, protože primárně sleduje změnu v pojetí bytí (jak se svět dává), a ne sekundární danost „takto“ zjeveného jsoucna (co se v něm dává). Epochální obraty ve vidění světa jsou vzácné a vyskytují tak jednou, dvakrát během celých tisíciletí. Protože epoché v řádu bytí není dána pozitivně či objektivně, pro pozitivní vědu neexistuje. Jednoduše „není“ ve smyslu zde a nyní vykazatelného a definovatelného faktu nebo jsoucna. Žádný rozumný historik se dnes nezabývá Pýthií tak, že by zkoumal původní pravdivost jejích slov. Bohové přece nejsou, takže k nám nemohou mluvit. A je otázka, jestli vůbec kdy nějací bohové byli. Věda a jí podobná filosofie zkoumá pouze pozitivní význam Delf v náboženských či politických dějinách Řecka. Řekli jsme, že hermeneutika vykládající působení skrytých sil tvořících epochu předchází pozitivní filosofii danou v rámci té či oné civilizační vlny nebo období. Hermeneutika nejprve zkoumá, jak jsou ustaveny obrazy světa a teprve pak sleduje, co technika či věda definuje jako jsoucí a důležité v rámci nově vzniklé epochy. Epochální myšlení jen metaforicky znamená epochu ohně, kola, parního stroje nebo raketoplánu.
Epochální hermeneutika sleduje z podstaty věci nezjevné dění epochy a musí provést rozlišení (krísis) obrazu světa vznikajícího a obrazu světa zanikajícího. Vyložení tohoto skrytého obratu se provádí stejně jako u Pýthie na historickém čili zjevném materiálu, kterým tehdy byly Perské války a nyní to je krize vědění a myšlení. Je jasné, že „pythická“ hermeneutika epochálních obratů dějin nemůže nabídnout žádnou vědeckou či pozitivní záruku pravdivosti. Vybízí však k zásadnímu zamyšlení skrze známé heslo napsané na vchodu do Delf: „Poznej sebe sama!“ Filosof Sókrates až do své smrti bádal nad slavným Delfským výrokem o tom, že je „nejmoudřejší ze všech lidí“. Tento výrok mu z Delf přinesl jeho přítel Chaiferón, který se šel do věštírny zeptat na význam Sokrata. Delfy označily Sokratovu lásku k moudrosti (filosofía) za absolutně nejcennější věc tehdejší doby, což platí dodnes. Despota Kroisos nechtěl poznávat. Král chtěl od Delf pouze ujištění o tom, co už stejně věděl. Proto postupoval pozitivně správně, ale nikoliv v souladu s poodkrytým významem věštby. Neviděl základ dění, jen dané jevy, proto zničil sebe i svou říši. Naopak Athéňané byli moudří a dlouho přemýšleli o Delfské věštbě, která jim byla určena. Udělali překvapivou věc a vyhráli bitvu u Salamíny. Tato bitva znamenala definitivní porážku perské despocie a vítězství nového, demokratického způsobu života řecké polis. Plody této epoché uvedené proroctvím z Delf ohledně Sokrata a bitvy u Salamíny dodnes považujeme za základní stavební kameny pro moderní civilizaci Západu. Jsou dodnes účinné tím, že někdo moudrý byl schopen správného rozlišování.
Pozitivní vědění se ustavuje až v oblasti zjevného a daného. Nemá na to, aby postihlo dění skrytě zakládající to, co je zjevné a samozřejmé nám všem. Proto hermeneutika staví na historicky mnohem starším pojetí pravdivosti, daném nikoliv jako metafyzická shoda rozumu a věci (veritas), ale jako způsob věšteckého vidění, které ve viditelném dění jsoucna odkrývá neviditelné působení bytí (alétheia). Toto vidění je synoptické, protože vidí celek světa. Takové vidění pravdy původně znamenalo umění a techniku v jednom (téchné, ars), protože bylo vztaženo ke schopnosti jedince jít v řadě smyslu až k zakládajícímu počátku daného bohy. A každý začátek je temný a nejasný ze své podstaty, protože teprve skrze něj věci přicházejí do zjevnosti. Proto Pýthie a její následovnice seděly na trojnožce v temnotě Delfské jeskyně, odkud pronášely své věštby. Z temnoty posvátného adytonu šly pouze výkřiky, které interpretovali zkušení delfští kněží. Naše epocha techniky a instrumentálního rozumu se naopak nachází na samém konci světa námi zhotoveného a daného (factum). A stejně jako král Kroisos už nechceme nic vidět, protože všechno už víme, nebo se to zajisté jednou dozvíme. A tuto neschopnost vidět předává moderna skrze současnou epochální formu vzdělání, které je založeno na faktografickém vědění.
Po úvodním nástinu cesty (hodós) od skrytého k odkrytému prováděné prostřednictvím (metá) hermeneutického myšlení se vraťme k původní triádě jevů, které máme „met‑hodicky“ vyložit myslitelským putováním: nazírání světa, proměny vědění a krizi vzdělání. Začněme od konce, protože jdeme vždy od známého k neznámému, od výchozího bodu k cíli, kam chceme přijít. A někdy se také chceme vrátit zpět, jako Odysseus do rodné Ithaky. Krize vzdělání je faktem daným na základě určitého druhu racionality. Stala se vážným společenským problémem a tvoří součást naší současné historie. Historicky konstatovaná krize vzdělání v moderní společnosti indikuje hlubší krizi, totiž epistemologickou a metodickou. Věda se děje tím, že poznává pravdu a toto dění určuje charakter moderní doby. Věda neví, čím vlastně je z hlediska své specifické metodiky zkoumání světa. Problematický vztah vědy a vědění indikuje krizi pravdy, která předchází krizi vzdělání. Myšlení nakonec musí jít až k pythickému porozumění bytí z hlediska jeho epochálního obratu, kdy se svět dává epochálně nově, v našem případě jako předmět vědeckého poznání. Předtím se skutečnost poznávala jinak, třeba skrze Delfské výroky. Parmenidův filosofický epos a výroky Hérakleita z Efezu ukazují na nový typ moudrosti vzniklé v řecké polis někdy v 6. století př. Kristem. Poprvé dosvědčují původní sílu slova sdělovaného bohyní pravdy nebo božskými mystérii (mýthos), která se při změně světa přeměňuje na vědecky zajištěný smysl jsoucího (lógos). Bytí a myšlení si začalo odpovídat, což je shoda daná v novém epochálním obratu, který založil západní myšlení a civilizaci. V tomto přechodu od mýtu k logu spočívá osud západního myšlení. Vzniká nová definice člověka jako bytosti vztažené k takto dané moudrosti. Člověk je definovaný vztahem k plnosti smyslu (zoón logón echón), který se uskutečňuje v politické obci směřující k pravdě (zoón polítikon). Proces rozlišování vztažený k poslednímu druhu krize musí najít současnou formu tohoto původního založení člověka. Tím se odhalí ultimativní smysl dnešní krize vzdělanosti.
Cesta hermeneutiky začíná u rozlišení stavu společnosti na základě krize vzdělání (historie vzdělání jako krize I). Historie společnosti daná krizí vzdělání ukazuje na hlubší krizi v dějinách vědy. Žijeme v moderní době, kdy dění vědy určuje historii společnosti. Krize vzdělání je dána stavem vědy, tedy krizí pravdy jako posledního měřítka poznání (dějiny vědy jako krize II). A nezakryté rozlišení stavu vědy vede k poslednímu rozlišení obratu ve vidění bytí, tedy ke způsobu, jak se změnil obraz světa (dějinnost epochy jako krize III). Hermeneutický kruh znamená, že klidně můžeme začít na konci a jít zase k počátku. Poodkrytost dějinnosti je dána jako obrat od bytí k metafyzickému jsoucnu, což nás zavede k porozumění dějin jako vědecky poznaného a technikou manipulovaného jsoucna. Od krize tohoto druhu poznání lze jít až k historické formě vzdělání, kterou se předává vědecké vidění světa. Cesta myšlení tam a zase zpět, od počátku dějinnosti přes dějiny vědy k historické krizi vzdělání, a od tohoto faktu zase k počátku, se tím stane jasnou a známou. Ony tři horské trpaslíky čili hermy musíme postavit na správných místech cesty, aby byly dobře vidět.
2. Krize vzdělání aneb Zapomenutí vzdělanostní diference
Představte si firmu, která stále znovu staví byty v záplavovém území, jak se dnes běžně děje v developerském provozu velkých měst. Její šéf může být pilný, inteligentní, velmi pracovitý a vytrvalý, ale sotva bychom jej nazvali moudrým člověkem. Staví proto, že mu tato činnost nese zisk. Profit je prvním a posledním účelem této nesmyslné činnosti, která postiženým lidem škodí. Z příkladu je vidět rozdíl mezi praktickou inteligencí opřenou o technický um, ekonomiku, management, komunální či státní politiku a mezi životní moudrostí. Instrumentální racionalita může dělat nemoudré věci, a přesto zůstává sama sebou, tj. zůstává racionálním uvažováním vztaženým k dílčím cílům a účelům. Developer po záplavách pokrčí rameny a řekne, že mu nevyšel jeden podnikatelský záměr. Ale další projekt bude dělat stejně. Naopak moudrý člověk nemůže dělat pošetilosti, protože by přestal být moudrý. Být moudrý je totiž celostní určení člověka: buď je moudrý, nebo není. Existuje tedy zásadní rozdíl mezi racionalitou a moudrostí. Racionalita se bez moudrosti klidně obejde. A naopak jsme viděli, že moudrost Delfské věštírny vůbec není na první pohled racionální. Proto její slova nevyložil racionálně uvažující Kroisos, ale politicky moudří Athéňané a zejména Sókrates, nejmoudřejší ze všech lidí. Pokud vzdělání na tuto diferenci mezi moudrostí a pouhou racionalitou zcela zapomene jako dnes, ztrácí schopnost rozlišovat (krínein) mezi moudrostí a mezi pouhým racionálním kalkulem možností a daností. Ztrátou schopnosti rozlišovat moudrost vznikne skutečná krize, protože nikdo z dané generace není dostatečně moudrý, aby něco rozumného viděl. Vinou ztracené schopnosti rozlišovat nastane krize čili „oddělení“ (krísis) dané epochy či civilizace od moudrosti. V dlouhodobé perspektivě to znamená zánik dané kultury či epochy. Zapomenutím diference mezi moudrostí a racionalitou jako základního úsudku ve „věci“ (prágma) vzdělání vznikla současná planetární krize vzdělání. Vzdělání je v krizi proto, že zapomnělo na svou skutečnou věc a stalo se pragmatickým procesem řízeným instrumentální racionalitou. Projděme si v kostce základní způsob tohoto tragického vytěsnění vzdělanosti vzhledem k jeho důležitým mezníkům (hérma), protože metodologicky sledujeme cestu epochálního rozumu.
Na začátku evropské cesty vzdělání stojí mimo jiné velké postavy také arabský filosof Ibn-Sína (Avicenna, 980–1037), který staví do protikladu dva jevy. Ve svých spisech mluví o tzv. „vnitřním smyslu“ (wahm) daném smyslově a vázaném na mozek. Na druhé straně stojí rozum nebo intelekt v různých formách, který tehdejší filosofové považovali za nehmotný, věčný, nezničitelný, oddělený od těla a přímo vázaný na božský svět a na svět kosmických sfér. Rozdělení mezi konativní (tj. praktickou) a intelektuální (tj. teoretickou) moudrostí poprvé kodifikoval Aristotelés v knize Etika Nikomachova. Schopnost rozumné volby a jednání (prohaíresis) přiřadil k výkonu intelektu, a ne k nižším poznávacím složkám duše založených biologicky a definovaných vzhledem k pudu sebezáchovy. Člověk je bytostně spojený s nadsmyslovým intelektem, proto existuje díky vztahu k plnosti smyslu (zoón logón echón) hledaného v rámci polis svobodných a rozumných občanů (zoón polítikon). Tato určení nejsou společným jmenovatelem člověka ve smyslu statistické průměrnosti; naopak představují naše poslední a nejvyšší cíle. Antika a následné epochy moudrosti určují člověka z hlediska toho nejvyššího, čeho je schopen nebo co jej zakládá. Jen tím se liší od zvířat a jen tím je sám sebou ve smyslu specifické diference, která jej odděluje od ostatních tvorů. Hlavním úkolem člověka je podle Avicenny myšlení jako blažené spojení s božským rozumem a moudrostí (ittisál, conjunctio). Toto spojení s osobním Bohem zásadně přesahuje pouhou animální danost a určuje člověka v jeho lidství. Avicenna jako věřící muslim přidal ke klasickému filosofickému určení člověka i spojení s božským Intelektem a novým způsobem spojil dvojí tradici teologické a filosofické moudrosti. Již židovská moudrost v Genesis 1, 26‒27 praví, že člověk je stvořen k „Boží podobě a obrazu“ (imago Dei). Avicenna dodává, že člověk je navíc definován nejvyšší schopností své duše, totiž intelektuálního poznání naroubovaného na původní animalitu. Přebráním řecké filosofie do monoteistické kultury křesťanství a islámu vzniklo dvojí určení člověka, které přebírá středověk. Filosofický výkon intelektuálního nazírání jako nejvyšší formy moudrosti tím naplňuje náboženské určení člověka jako imago Dei.
Arabský filosof Al-Ghazálí (Algazel, 1058–1111) převzal Avicennovu klasifikaci poznání a oddělil schopnost smyslového odhadu od činnosti nemateriálního intelektu. Avicennův vnitřní smysl definoval jako „schopnost odhadu“ (quwat al-wahm). Například ovce vidí vlka, učiní „závěr“ (tj. smyslový odhad), že je to vlk, a reaguje útěkem; holub vidí na skle budovy nalepenou siluetu dravce a vyhne se jí stejným způsobem. Zvířata jsou schopna jednání na základě smyslové zkušenosti a mohou toto jednání do jisté míry stále zdokonalovat. Mají tedy jakousi prvotní formu „uvažování“ nebo „kalkulace“ nebo „schopnosti odhadu“ vázanou na smyslovou představu. Kalkulace vázaná na smysly a na mozek podle Algazela nerozlišuje člověka od zvířete. Naopak vyznačuje tu část duševních schopností, které máme se zvířaty společné, totiž schopnost dělat závěry nutné k přežití. Oddělením obou schopností vznikl zásadní rozdíl mezi dvěma stupni jednání a myšlení. Scholastická tradice myšlení v návaznosti na Algazela převzala toto rozlišení pod pojmem vis aestimativa a vis cogitativa. Diference mezi užitečným kalkulem a moudrostí byla pro systém středověkého vzdělání naprosto klíčová. Vycházela z epochální definice člověka jako tvora vztaženého k vrcholné formě myšlení vázaného na božskou formu intelektu a moudrosti. Toto určení člověka přebírá i novověká věda. Desáté vydání díla Systema Naturae (1758‒1759), v němž Karel Linné (Carl Linnaeus) položil základy moderní biologické taxonomie, dalo člověku vědecké pojmenování Homo sapiens. Tím humanista a biolog Linné odpověděl na kritiku předešlých vydání díla ohledně postavení člověka a integroval novověké přírodní a humanitní vědy do původní formy moudrosti. Filosoficko-náboženská a nyní i moderní vědecká definice člověka jako homo sapiens se výslovně vztahuje k moudrosti jako nejvyšší činnosti intelektu zaměřeného na hledání absolutní moudrosti a dokonalého štěstí. Antika, středověk a začátek moderní vědy rozlišily vzdělanost a nevzdělanost důrazem na moudrost jako poslední cíl a první určení člověka. Epochy rozlišené vzdělanosti daly každému rozumnému člověku na vybranou: buď půjde cestou lidské moudrosti, nebo cestou animálního kalkulu. Pak může být zajisté bohatý a mocný jako Kroisos. Nebude-li však moudrý, v epochálním zvratu dějin o všechno přijde.
Spojením antické, byzantské, arabské a humanistické kultury dostal Západ ideál vzdělanosti na základě epochálního určení člověka jako bytosti schopné rozlišit, co je moudré nebo dokonce co je nejvyšší moudrost vůbec. Vědecká definice člověka jako homo sapiens je z hlediska hermeneutiky vzdělanosti založena na rozlišení arabských filosofů mezi prací intelektu a mezi výkonem kalkulace. Viz dnešní podobu této vis aestimativa na příkladu „High-Frequency Trading“ (HFT), kdy počítače automaticky spouští určité burzovní operace podle klíčových slov, které se objeví v agenturních zprávách, například typu „katastrofa“ nebo „atentát“. Vzdělání v klasickém smyslu stojí na diferenci, odstupu nebo rozlišování (krísis) mezi tím, co je člověku absolutně vlastní a co je pouhá racionální nástavba smyslové schopnosti přežít tím, že buď zvíře a člověk vybavený počítačem dělají rychlé, až instinktivní závěry v dané situaci. Epochálně viděno začal zapomenutí diference mezi kalkulem a moudrostí filosof Gottfried Wilhelm von Leibniz. Tento vynikající učenec a moudrý muž v rukopise zvaném Dialogus (1677) určil schopnost kalkulu jako hlavní božskou vlastnost a dal ji na počátek všeho jsoucího: „Když se Bůh věnoval kombinatorice a racionálnímu uvažování, vznikl svět“ (cum Deus calculat et cogitationem exercet, fit mundus). Racionální odhad podaný v podobě matematického a logického kalkulu (calculus) byl povýšený na základ Božího intelektu. Stejný výrok ztotožňuje kalkulativní typ s rozvažováním stvořitelských možností (cogitatio) a obojí typ racionality byl ztotožněn s Boží moudrostí (sapientia). Tato glorifikace kalkulu povýšeného skrze Boha do role univerzální vědy (mathesis universalis) nastolila novu éru vzdělání. Smazala totiž v moderní filosofii tisíciletou diferenci mezi moudrostí a mezi pouhou odhadující a kalkulující racionalitou jako činěním závěrů nutných k přežití člověka nebo zvířete.
Racionální kalkul původně vztažený k účelu přežít a v novověku zbožštěný Leibnizem dostal další význam v průmyslové revoluci zahájené na sklonku 18. století. Díky organizované dělbě práce a skrze postupnou automatizaci výroby se lidské tělo stalo součástí průmyslového aparátu. A nakonec i moderní stát začíná fungovat jako stále složitější hierarchie vzájemně oddělených funkcí a služeb. Sociolog Max Weber (1864–1920) tuto schopnost organizujícího rozumu ocenil kladně. Snaha dosáhnout maximální efekt za minimum prostředků tvoří podle něj základ moderního úřednického a byrokratického státu chránícího liberální svobody a věcný výkon politiky. V posmrtně vydaném díle Wirtschaft und Gesellschaft (1921) charakterizuje Weber účelovou racionalitu (Zweckrationalität) následovně: „Účelově-racionálně jedná ten, kdo své jednání orientuje podle účelu, prostředku a vedlejších následků a přitom porovnává (abwägt) prostředky vůči účelům, účely vůči vedlejším následkům a konečně i všechny možné účely mezi sebou.“ (Wirtschaft und Gesellschaft 1921, s. 13) Toto racionální porovnávání představuje formu společenského kalkulu racionálně vztaženého k cílům a prostředkům. Weber mluví o tzv. „ideálním typu“ (Idealtypus) této racionality, který se vyskytuje jen jako teoretický model vědy. Účelová racionalita stojí v protikladu k hierarchizujícímu rozumu, který je orientovaný směrem k hodnotám (Wertrationalität). Ale harmonické soužití těchto dvou racionalit rychle zaniklo. Německý spisovatel Ernst Jünger, přímý účastník První světové války rozpoutané touto účelovou racionalitou, hned v další generaci poznal, že tato schopnost racionalizace vyjádřená ve figuře tzv. „dělníka“ zosobňuje moc planetárního charakteru. Moc vědy a techniky řízená účelovou racionalitou je schopná totální mobilizace všech prostředků a všech lidí jako prostředků (dílo Der Arbeiter, 1933). Jünger žijící v Německu odmítl Hitlerův fašismus, ale sílu planetární techniky ve figuře dělníka přijal kladně.
Ve stejné době nástupu fašismu popisuje skupina sociologů sdružená kolem tzv. Frankfurtské školy způsob, jak se tato účelová racionalita nenápadně zmocňuje celé společnosti prostřednictvím médií, masové kultury, vzdělání a státní ideologie. Technický rozum si zvláštním způsobem podmanil člověka a ohnul jej zpět do říše animality, k přežívání v rámci pouhého pudu sebezáchovy. Zastánci myšlení typu „Kritické teorie“ (Kritische Theorie) včas rozlišili nástup fašismu a utekli do USA, kde přežili holocaust a porážku hitlerovského nacismu. Max Horkheimer a Theodor Adorno dlouze diskutovali v Los Angeles v letech 1939–1944 o obou světových válkách a o nihilistické civilizaci, kterou tato zvláštní racionalita zplodila. Jejich společná kniha nazvaná Dialektika osvícenství vyšla až po válce v roce 1947, a u nás byla vydaná teprve nedávno (2009). Oba myslitelé hledají důležité milníky fašistické racionalizace světa, jejíž model nacházejí již v Homérově díle Odyssea. Po skončení Druhé světové války autoři inspirovaní Kritickou teorií popisují z různých stránek systém reprezentace světa vytvořený touto zvláštní totalitní racionalitou. Max Horkheimer používá pro tuto sílu tiše organizující svět na základě biologické vůle k životu termín „instrumentální rozum“ (Zur Kritik der instrumentellen Vernunft, 1947). Instrumentální rozum používá lidské vůle k přežití a sklonu k pohodlnému konzumnímu životu, tváří se jako rozumný a pravdivý. Instrumentální racionalita postupně vytváří odcizený svět zdání, v němž nyní žijeme, aniž to víme. Instrumentální rozum je v pravém smyslu slova normalizační síla, protože správně odhaduje přání pudu sebezáchovy a podle nich normuje náš život. Viz Algazelův termín vis aestimativa označující schopnost, kterou máme společnou se zvířaty. Odhadovací síla moderny se snaží učinit náš život „normální“, tj. takový, jak ho chce mít plně realizovaný pud sebezáchovy skrze masový konzum a masovou kulturu současné společnosti. Od 20. století je tento instrumentální rozum i fašistický, neboť do boje za přežití mobilizuje celou společnost pomocí státního aparátu, vědecké, vzdělávací, průmyslové a bankovní elity. Termín „fašismus“ odkazuje na výsledné spojení těchto mocenských nástrojů (fasces) do typu epochální jednoty zvláštního typu racionality, která se snaží dosáhnout ad hoc daných mocenských cílů skrze totální mobilizaci celé planety. Sekera jako symbol smrti a svazek spojených prutů ukazuje, že mantrou fašistického instrumentálního rozumu byla a je pouhá účinnost a moc, nikoliv svět hodnot.
Český filosof Jan Patočka mluví v samizdatovém díle Kacířské eseje o filosofii dějin (1975) o tzv. „silách dne“, které mobilizují naši každodennost proto, aby nám zajistily co nejracionálnější a co nejpohodlnější způsob obživy. Už citovaný filosof Hérakleitos z Efezu viděl, že stejné síly nesou den i noc, život a smrt, válku i mír. Pro tyto anonymní síly globálního kalkulu zaměřeného k přežití byla První a Druhá světová válka jen další příležitost, jak po jejím skončení nově organizovat celoplanetární „boj za mír“. Tento typ mocenské racionalizace zajišťuje v současné podobě globální války (Global War on Terrorism) aktuální způsob reprodukce života v rámci masové kultury a státu sociálního blahobytu (welfare state). Protože pud sebezáchovy máme všichni a chceme žít věčně a bez námahy, jsme také těmito silami dne plně mobilizovatelní. Tento způsob života je charakteristický pro současnou dobu pouze lokálních válek, ale již globálního odposlechu, globální informační války a globální války proti tzv. „terorismu“.
Válka, Rozvrat a Teror číhají za dveřmi, tak nás dnes a denně straší masová média. Proto máme být „normální“ a musíme dělat to, co je tzv. „rozumné“ a co dělají všichni „normální“ lidé vybavení platební kartou a osobní stránkou v sociálních sítích. Ale ne všichni se dají normalizovat a zastrašit instrumentálním rozumem dnes daným jako nástroj tzv. „realistické politiky“ bojující za všeobecný mír a blahobyt. Někteří občané polis umí vzdorovat normalizační racionalitě tím, že si připustí možnost vlastní smrti jako Sókrates. V této svobodě vůči smrti tvoří dějiny, nikoliv jen anonymní přežívání v každodennosti. Podle disidenta Jana Patočky takoví lidé žijí na straně „sil noci“ a vytvářejí tzv. „solidaritu otřesených“. Proti masově organizovanému pudu sebezáchovy stojí hrstka těch, kteří mají náhled skutečného dění epochy a vidí dění světa vcelku. Takoví občané polis jsou podobni Sókratovi a sdílejí jeho způsob života, který je trvale prověřovaný vzhledem k pravdě. Disidenti bojující proti nadvládě instrumentálnímu rozumu klidně mohou mít platební kartu, protože neberou zdání světa, který tato karta nabízí svou svůdnou účelovou racionalitou. Jsou normalizačně nenormální a tímto postojem tvoří skutečné dějiny.
Je jasné, že síly instrumentálního rozumu, které tvoří základ státní byrokracie a kontrolují totální nasazení techno-vědy, se zmocnily i státem organizované výchovy a školství. Věda, výzkum, školství, výchova – to vše moderní státní moc kontroluje z hlediska tzv. „společenského „dopadu“ či „společenské účinnosti“. Škola se stala „vzdělávacím procesem“, protože ji ovládla instrumentální racionalita, která nezná nic jiného než nekonečné procesy. Tento typ uvažování jako mocenského kalkulu počítá a kvantifikuje čas a prostředky určené k výchově: školním rozpočtem, plynoměrem a elektroměrem, odučenými hodinami, vyplněnými studentskými indexy a naplněnými databázemi, vydanými publikacemi a výslednými citačními body ve vědeckých indexech. Tím se idea neklidné normalizace ve smyslu nekonečného procesu prosazuje místo ideálu klidné moudrosti. Klid moudrosti a rozumu tedy stojí proti neklidu racionalizace a proti normalizační vůli dané skrze instrumentální rozum.
Instrumentální rozum má z moudrosti strach a snaží se za každou cenu bránit ve výkonu její sokratovské svobody myslet pravdu. Místo klidné moudrosti kontemplující poslední cíl, tedy moudrost, nechává vládnout neklidnou instrumentální racionalitu vztaženou k dílčím cílům. Rozum osvícený moudrostí chce zastavit nekonečnou, a tím i nesmyslnou cestu pouhého rozumování, protože vrcholem kontemplace je nehybnost, splynutí s absolutní božskou moudrostí. Proto Aristotelés v knize Metafyzika definuje boha jako nehybné a soběstačné sebenazírání intelektu. Ideálem moudrosti je poznání a klid svobodného ducha, který žije v nejlepší možné formě polis s maximální mírou svobody a moudrosti. Přitom poznává nejdůležitější věc vůbec: čím božské, svět, lidé a věci doopravdy jsou. Tuto schopnost ducha Platón v dialogu Theaitétos označuje termínem scholé a odděluje ji od tehdejší akademické činnosti, kterou prováděli sofisté. Ti nežili ve scholé, protože museli za velké peníze stihnout mnoho věcí. Sókrates v citovaném dialogu říká, že přemýšlení v rámci scholé neurčuje délka promlouvání, nýbrž pouze snaha dosáhnout pravdivého bytí (172d9). Kdo žije v této svobodné, přemýšlivé existenci vztažené k pravdě, ten zaslouží titul „milovník moudrosti“ (filósofon, 175e2). Latina přeložila slovo scholé termínem otium a jeho negaci známe pod vševládným termínem negotium. Vyjednávání je o zájmech, za peníze, a nikdy nemá čas na podstatné. Instrumentální rozum maskuje svůj procesuální neklid řadou zdánlivě užitečných důvodů, které se neustále kladou na pořad jednání. Tím mají kolečka systému stále co dělat a nemohou se zastavit, aby byli dějinně jednajícími lidmi ve výkonu scholé vztažené k poslednímu smyslu dění. Ideálem racionality jako výkonu moderního negotium je trvalá kontrola lidí tím, že se zapojí do nekonečného procesu dějů řízených pomocí anonymní racionality. Moderní škola vinou negociace s instrumentálním rozumem zapomněla na svůj původ. Vzdělanec přestal být moudrým člověkem a začal pilně grantovat, aby byl racionálně jednajícím akademikem. Poslední smysl člověka a světa je naopak nehybný a věčně pravdivý, jinak by nebyl svrchovaně rozumný.
Francouzský filosof Jean-François Mattéi v eseji věnovaném moderním formám barbarství (La barbarie intérieure, 1999) a rakouský sociolog Konrad Paul Liessmann v knize nazvané Teorie nevzdělanosti (česky 2012) systematicky ukazují, jak pod heslem „společnosti vědění“ nebo „vzdělanostní společnosti“ se ve skutečnosti prosazuje panství systematické nevzdělanosti, až úplného barbarství založeného na vědomém a reflexivním zdůvodnění aktivních forem iracionality. Černá ruka instrumentálního rozumu postupně zotročila i univerzity, které po tisíciletí sloužily jako útočiště světské kontemplace moudrosti (theoría, scholé). Proto se na začátku epochy rozumu, tj. po obratu k logu, staly univerzity útočištěm svobody a pravdy. Nyní se na vysokých školách všeho druhu prosazuje procesuální nemyšlení jako systematická organizace a manipulace těch, kteří myslí. Společnost, tj. instrumentální rozum organizující obživu, nemůže přece nechat tyto lidi „jen tak“. Mají prý myslet „lépe“, „efektivněji“ a „užitečněji“. Přitom univerzity jako autonomní (svézákonné) útočiště rozumu po tisíciletí produkovaly typ vědění, které v každé v době přinášelo jako vedlejší produkt i nemalý materiální zisk. Viz arabské „domy moudrosti“, které od 10. století sloužily ve všech chalífátech jako písárny, archivy, nemocnice, právnické poradny a nižší soudní instance. Stejně tak fungovaly i středověké kláštery a klášterní školy. O dnešních univerzitách je zbytečné mluvit, jejich zotročení je dáno mimo jiné i ekonomickými důvody. Síly dne se dnes snaží ovládnout univerzitu jako poslední institucionální baštu meditativní moudrosti, která nese od starověku různá jména: scholé, bíos theorétikos nebo vita contemplativa. V současné době racionálně organizované nevzdělanosti povýšené na státní doktrínu bylo kritérium moudrosti nahrazeno cizími měřítky importovanými z průmyslové dílny 19. století. Citovaná hesla „lépe“, „efektivněji“ a „užitečněji“ stála na počátku průmyslové revoluce a organizovala masové zabíjení v obou světových válkách. Úvodní příklad činnosti městského developera ukázal, racionalita vůbec nemusí být moudrá. Její základní obhajobou je fakt, že věci fungují. Dnes přestává existovat rozdíl mezi výzkumnými centry vojenských či průmyslových podniků a univerzitou. Až bude univerzita a demokratická společnost plně podrobena vládě globálně účinného instrumentálního rozumu (a není to vyloučeno), pak se myšlení opět vrátí v jednotlivcích na svůj začátek a bude znovu připravovat epochální obrat ve vidění světa. Po „temném století“ lokálních konfliktů či globální války možná bude univerzita a svobodný kontemplativní život zase možný. Vzpomeňme si na tragické vidění světa dané Delfskými věštbami.
Vraťme se k citovanému Leibnizovi, který stojí u epochálního povýšení kalkulu na božskou vlastnost. Glorifikace kalkulu povýšeného skrze moc a vliv virtuálních financí do role současné mathesis universalis nastolila éru dravé a sebevědomé nevzdělanosti. První rozlišení (krize I) chce vládu nerozumnosti skrytou pod pláštíkem ekonomické racionality vrátit zpět k původnímu rozlišení mezi animálním kalkulem a božskou moudrostí sdílenou rozumným člověkem (homo sapiens). Tato diference nalezená v rámci první cesty k rozlišení (krínein) odděluje kvantitativní schopnost kalkulace od kvalitativně odlišné moudrosti. Po vzoru Heideggerovy „ontologické diference“ mezi bytím a jsoucnem nazvěme tento kritický rozdíl či rozlišení (krísis) mezi vzdělaností a nevzdělaností termínem „vzdělanostní diference“. Odlišuje smyslový kalkul zvířete a racionální kalkul člověka jako zvířete od skutečně lidské moudrosti. Tuto diferenci tak či onak respektují všechny skutečně civilizované doby a kultury, ať již v amazonském pralese nebo na západní univerzitě. Moudrý člověk se pozná, protože vyzařuje moudrost jako zvláštní formu Dobra. Moudrost nemůže být jen částečně rozumná: je buď celistvá nebo není vůbec. Její zapomenutí je tragické, protože zakládá vzdělání mimo moudrost. Vzniká proces nekonečného kalkulativního přemýšlení a z něj vyplývajícího frenetického jednání. Slovo „frén“ vyjadřuje u Homéra formu zvířecí či lidské inteligence schopné bystře rozlišit situaci a spřádat plány tak, aby se dosáhlo daného cíle. Frenetická chytristika neustále zvažuje výhody nutné k individuálnímu či kolektivnímu přežití. Jenže tyto zájmy jsou svou podstatou jen částečné, což vždy vede ke konfliktu. Instrumentálně organizovaná forma pudu sebezáchovy ohrožuje zájmy jiné skupiny, která chce také dosáhnout maximum výhod za minimum prostředků. Globální instrumentální racionalita je svou podstatou apolitická a sleduje pouze to, co je jí vlastní z hlediska privátního a dílčího zájmu (tó ídion). A společenskou smlouvu tyto síly uzavřít nemohou. Samotná vis aestimativa v podobě instrumentální racionality k tomu není dostatečně rozumná, protože ji žene pouze biologický pud sebezáchovy. Globální společnost chytrých idiotů musí skončit v globální válce privátních zájmů pojatých jako nejvyšší racionální účel všech individuí organizovaných touto formou státní racionality (raison d'état). Účely pasované instrumentální racionalitou na státní zájmy jsou nutně konfliktní. Zato planeta Země určená k exploataci silami dne je jen jedna a všem společná. Určení instrumentálního rozumu nebo sil dne je tedy v posledku tragické, protože je založeno totalitně a válečně. A to se už dvakrát stalo v minulém století a v globálním měřítku. Naopak moudrost je celistvá, svobodná a vyhledává obecní spor (pólemos) jen proto, aby skrze něj obhájila sílu společného rozumu. Proto je moudrost vedena polemickým zájmem o to, co je všem společné (tó koinón, res publica). Už Hérakleitos viděl, že polemos se ukazuje v tom, co je všem společné a opačně. Moudrá civilizace je kosmopolitní a komunitně-polemická; moderní instrumentální rozum je globální a idiotsky-konfliktní. Určení polemické moudrosti je tedy komunální, republikánské a mírotvorné vědomí spravedlnosti jako kosmického spočinutí v řádu věcí (tranquilitas ordinis).
Rozlišení mezi globálně-konfliktními idioty instrumentálního rozumu a kosmopolitními mírotvorci společného smyslu ukazuje královskou cestu ke smyslu vzdělání jako dosazení a držení moudrosti. A pochopitelně přináší i východisko z dnešní krize vzdělání. I znormalizovaní lidé tohoto začínajícího století, zcela poddaní účelovému jednání, zůstávají někde ve svém nitru věrni určení člověka jako homo sapiens. Chtějí také být a nejen něco mít a animálně žít v globálním supermarketu. Od časů Aristotela, Avicenny a Algazela se kalkul zvířete a člověka liší pouze kvantitou, nikoliv kvalitou. Je úplně jedno, jestli jej organizuje malý mozek holuba nebo superpočítač ve špionážním centru obsluhovaný mozky o něco výkonnějšími. Výpočet prostředků nutných k přežití dnes organizuje ekonomie, proto je onou královskou vědou, které se všichni klaní. Pokud se moudrost vyskytne, tak je vidět ve smyslu bonum diffusivum sui, protože je jiná než animálně založený kalkul výhod nutných k pohodlnému přežití.
Vzdělání se musí vrátit k ideálu původní scholé a musí se stát scholastickým v původním smyslu slova. Tím dnešní „škola“ jako upadlá forma klasické scholé podrobené totalitním zájmům instrumentálního rozumu najde původní smysl dnes vytěsněné vzdělanostní diference. Kritické vzdělání se vrátí na svůj dějinně daný počátek. A počátek znamená řecky arché neboli vláda. Archaicky pojatá škola se musí vrátit pod vládu rozumu a moudrosti. Jinak skončí jako v těchto „posledních časech“ (tó éschaton, novissimum), tedy v eschatologii pudu sebezáchovy daného skrze instrumentální rozum, který uplynulému dvacátému století přinesl epochální novinku sui generis: státní a politický totalitarismus prováděný za pomocí dvou světových válek. Dnes prosazované vzdělání jako nekonečný proces permutace a kalkulace informací bohužel živoří na samém konci toho, čím je člověk z hlediska svých možností. Ty určuje instrumentální rozum pilně tvořící nesmysl současné epochy. Postmoderní racionalita má eschatologický charakter, protože došla na samotný konec možností rozumu. Stala se frenetickou formou racionálního kalkulu provozovaného v rámci globálně pojaté ekonomie ustavené jako věda o přežití silnějšího a výkonnějšího jedince či skupiny vedených individuálním či kolektivním pudem sebezáchovy. Člověk však není pouhý přírodní tvor ve smyslu bezprostřední animality a rozumem zprostředkované frenetické procesuality.
Krize vzdělání viděná z hlediska archaické hermeneutiky není nic jiného než způsob, jakým rozlišujeme to, co je podstatné. Delfy ovšem ví, že tatáž věc se jeví jinak hlupákovi a jinak moudrému člověku. Instrumentální hlupák moderny je frenetický, moudrý člověk všech dob je metodický. Jeden poutník vidí pouhý kámen a druhý jej interpretuje jako hérma, neboli znamení na cestě. Škola posledních časů uspěchaného nerozumu neumí rozlišovat mezi kamenem a znamením, a proto je v krizi. Moderní vzdělávací proces nevidí znamení na cestě, protože příliš spěchá. Frenetické zvířecí dychtění dané pudem sebezáchovy (conatus) jej nutí ke spěchu a ke sledování toho, co je již uděláno nebo se má udělat (factum). Proto je instrumentální rozum idiotsky-konfliktní. Na něm založené nekritické vzdělání nutně pomíjí podstatné, totiž staronové určení člověka jako homo sapiens. Toto určení člověka má eschatologickou a tragickou povahu stejně jako Delfská věštba. Kdo ho nevyloží správně, ten nakonec zahyne. A s ním bohužel i všichni hlupáci, kteří následovali tento způsob racionálního kalkulu idiotských výhod.
Tragédie pragmatického přístupu ke vzdělání řízeného idiotskou formou racionality spočívá v tom, že nemůže vidět podstatné určení čili vlastní věc výchovy, kterou je nazíravý klid moudrého člověka. Viz citovaní arabští filosofové a jejich scholastičtí následovníci. Postmoderna vytěsnila vzdělanostní diferenci a nahradila ji „reformou vzdělání“, nekonečným procesem, který suverénně řídí a manipuluje instrumentální rozum. Ten normativně stanovuje dílčí cíle jako falešné orientační kameny na cestě vzdělání. Takový rozum není hermeneutický, protože neví, kam by měl jít. On jen musí jít, aby tím podal důkaz o tom, že žije ve smyslu původního animálního chtění (Homérův frén, Aristotelova órexis). Tímto konáním založeným jako pudový conatus vzhledem k racionálnímu dychtění moderna poslouchající instrumentální rozum dokazuje svou zvířeckost, barbarství a původní brutalitu. I zvíře pořád šmejdí po potravě v rámci svého osvětí, protože chce žít a přežít za cenu minimální námahy. I zvíře neustále prověřuje své osvětí podle vlastních kritérií užitečnosti a bezpečnosti. Stejně to dělají internetové vyhledávače na lidské úrovni odhadovací a indexovací schopnosti, včetně vědeckých a vzdělávacích indexů, které spravují privátní firmy jako svůj soukromý majetek nadaný globálním významem. Citovaná vis aestimativa nebo moderní účelová racionalita ovšem nevytváří společný svět, jen sumu generalizovaných zájmů orientovaných k přežití určitých skupin na úkor jiných. V brutalitě zvířecky neklidné čili reformní racionality přestalo být humanistické určení výchovy základní „věcí“ (prágma) moderního vzdělání. Dnešní „vzdělávací proces“ má vinou reforem v hlavě tisíc jiných, mnohem důležitějších věcí. Manipulativně odhaduje kalkulativním rozumem, jak přežít na úkor ostatních, a nikoliv společně s nimi. Minout šípem cíl se řecky nazývalo hamartéma; později z tohoto slova vzniklo latinské slovo pro „hřích“ (peccatum) definující formu zásadního provinění z hlediska rozumného života před Boží moudrostí. Tragickým hříchem moderního vzdělání je skutečnost, že se minulo cílem výchovy a už o tom ani neví, a hlavně ani nechce vědět. Zapomenutí respektu k moudrosti (pokud někde existuje) a destrukce institucionálního tradování této moudrosti (pokud ji někdo má) nutně přináší zkázu dané kultury a civilizace. Naše doba pomocí účelové racionality globálně organizuje zapomenutí vzdělanostní diference tím, že tvoří intelektuála nové doby. Postmoderní bankéř a počítačový expert sloužící pro špionážní vládní firmy nebo pro americký Wall Street či londýnskou City nahradil Jüngerova dělníka fašistických 30-tých let. Správci globálních indexů všeho druhu jsou hrdinové dnešní doby, obdivovaní pro svou chytrost a kvůli schopnosti vydělat velké peníze. Jejich animální a často i brutální vis aestimativa má v současné epoše nevzdělanosti a bankovního nihilismu nejvyšší ekonomickou, a tím i společenskou hodnotu. Vinou globální idiocie je tato elita posledního výplodu instrumentálního rozumu také fundamentálním zdrojem globálních konfliktů.
Vykolejená škola se dostala do vleku frenetické lži-racionality, která se tváří jako vzdělání, a dokonce se vnucuje jako jakási vyšší forma moudrosti. Konativní a faktický rozum moderny a postmoderny se nesmí zastavit, protože pak by začal přemýšlet, kam má vlastně jít. Tím by pud šel za sebe, do oblasti transcendence, kde už by už nevládl on sám, ale moudrost. Animální racionalita nemůže něco takového připustit. Vedena bičem instrumentálního rozumu, škola pořád mění svou formu, protože vzdělání nesmí za žádnou cenu spočinout v klidné moudrosti. Reformní úsilí na poli vzdělání je neustálé konání vedené instrumentálním, tedy nespolečenským rozumem budujícím totalitní panství ad hoc daných účelů nařízených normativně, vrchnostensky jako tzv. „cíle“ či „aspekty“ výchovy. Jenže cíl výchovy byl, je a bude jen jeden: být moudrým člověkem. Moudrost je kosmopolitní, republikánská; chytrost je totalitní hnutí všech živých bytostí hnaných pudem sebezáchovy. A ten nutí všechny živé tvory být stále v pohybu, stále něco konat. Pominutí moudrosti znamená tragické konání, protože nás všechny zničí v naší společně sdílené lidskosti. Druhově, biologicky, sice zůstaneme lidmi, ale budeme postrádat lidské určení humanitas nebo sapientia. Tím přestaneme být bytostí vztaženou ke společně sdílenému univerzálnímu smyslu věcí (zoón logón echón). Univerzita a vzdělání nemohou bez tohoto zaměření rozumu existovat, jinak budou zničeny ve své podstatě.
Výsledkem nejnovější či dokonce poslední formy vzdělání je nihilismus systematicky provozované nevzdělanosti a různé formy barbarství, jejímž aktivním centrem se stávají univerzity a vysoké školy řízené vševládným managementem a fakultami ekonomie. Takto utvářená centra nevzdělanosti se nyní množí samy od sebe, protože to přikazuje síla jejich sebezáchovného nerozumu. V centrech vzdělání a výchovy vládne frenetický rozum sebezáchovné kalkulace, který se stal nejvyšším zákonem a formuje sám sebe: lépe, efektivněji a stále rychleji. Školy se dostaly do vleku instrumentální idiocie, dnes povýšené na státní doktrínu. Tato hloupost nás v historicky nedávné době zavedla do obou světových válek a nyní organizuje privátně-antisociální, tedy idiotské dění lidstva na celé planetě. Nezapomeňme, že instrumentální rozum je freneticky pilný, jeho smysl tvoří aktivní vůle nevidět celkový či poslední smysl jeho konání. Míře této globální nevzdělavatelnosti odpovídá na planetární úrovni míra globálního oteplování, intenzita lokálních válek, bankovních krizí, kumulace různých forem ideologického či individuálního barbarství, až státního teroru, který dnes ničí celé státy. V epoše vysokoškolských chytrolínů, kteří se starají jen o to, co je jim vlastní z hlediska stupňovaného pudu individuální sebezáchovy, má akt globální nevzdělanosti tragický, téměř nevratný charakter. Máme nikoliv krizi vzdělanosti, ale krizi ideologické nevzdělavatelnosti. Jde vskutku o neoliberální novinku rozumu. V poslední době (novissimum) ideologicky zaslepený rozum novým způsobem (neo-) překročil své možnosti být svobodný v moudrosti (původní význam slova liberalitas), a to směrem k přežití jednoho procenta vyvolených za cenu zničení zbytku světa.
Vraťme se na samotný počátek liberalismu, ke vzniku symbolické sedmičky svobodných umění (artes liberales). Na respektu ke vzdělanostní diferenci za vlády perské dynastie Abbásovců, k nimž patřil i legendární perský chalíf Harún al Rašíd (zemřel 809), vznikla v Bagdádu první komunita vzdělanců v arabštině nazvaná „Dům moudrosti“ (bait al hikmat). Meditací nad povahou moudrosti vznikla první res publica intelektuálů Západu, jejíž tradici převzala na začátku 13. století křesťanská univerzitní centra, především v Paříži. Klíčovou historickou roli v obraně moudrosti sehrála muslimsko-křesťanská Sicílie a Španělsko, kde se obě kultury potkaly a vzájemně poznaly během 11.‒12. století. Scholastická centra moudrosti působila mimo moc městských patricijů a mimo slávu papežství či císařství. Jejich protagonisté však dobře věděli, jakou hodnotu má intelektuální vita contemplativa. To dokazuje svědectví mocného kardinála Jacques de Vitry, jenž poměry na první filosofické fakultě sídlem ve Slaměné ulici (Rue du Fouarre) v Paříži kolem roku 1240 popsal se značným despektem: „Ve stejném domě je v prvním patře studovna a v přízemí nevěstinec. V horní části magistři konají své přednášky, o patro níže prostitutky vykonávají své mrzké řemeslo. Prostitutky se hádají mezi sebou a se svými pasáky, učenci na sebe vykřikují, argumentují a vedou disputace.“ (Alain de Libera, Penser au Moyen Âge 1991, s. 192). Hned další generace filosofů jako Siger z Brabantu a Tomáš Akvinský na stejné půdě v letech 1260–1270 vybojovávají boj o určení člověka z hlediska svobodné a rozumné osoby, který určil osud křesťanského a později i sekularizovaného Západu. Hledá-li filosofie moudrost jako to, co je jí vlastní, klidně může přebývat ve společném domě s prostitutkami. Tragické je, pokud si postaví „paláce vědy“ a pak skončí jako prostitutka instrumentálního rozumu. Pokud tradici moudrosti v naší či v další generaci ztratíme, přijdeme o podstatnou část určení homo sapiens. V tomto zápase o skutečnou povahu vzdělání spočívá rozlišení podstatného, čili krize moderní vzdělanosti. Musíme znovu obnovit prastarou vzdělanostní diferenci mezi moudrostí a mezi racionalitou nutnou k pouhému biologickému přežití. Člověk je druhové určení živočicha; sapientia je jeho poslání a poslední cíl, kterým se odlišuje od pouhého animálního přežívání.
3. Krize vědění aneb Zapomenutí metodologické diference
Druhá část cesty směrem k pravdivému určení moderní krize vzdělanosti se zabývá krizí vědeckého poznání. Současné poznání předává podstatné určení člověka dané na počátku moderní vědy (homo sapiens). Ukázali jsme v první části, že svobodná univerzita jako ultimativní garant vzdělání je svou podstatou konzervativní a republikánská instituce založená na antické a středověké scholé. Společenství lidí žijících v rámci této zvláštní existenciální volby (universitas studiuorum) dělá to, co nemůže zajistit nikdo jiný. Univerzita má za úkol uchovávat teoretický náhled na svět jako kosmopolitní res publica společného, tj. komunálního smyslu, protože pouze tento celistvý smysl (lógos) zajišťuje bytostný vztah k pravdě jako posledního měřítka poznání. Je tomu mimo jiné i proto, že takto pojatá moudrost definuje epochální určení člověka jako Aristotelova zoón logón echón. Tím se otázka pravdy stává předmětem vědy. Z předchozího rozlišování krize vzdělání je zřejmé, že teoretický čili nazíravý pohled na svět (scholé) je to nejcennější, co je třeba skrze vzdělání uchovávat a předávat. K tomu je třeba být svobodný, protože nikdo hned neví, jak se moudrost dává v té či oné době. Jednou může být skryta v obraně instrumentálního rozumu jako na konci 19. století (Max Weber), jindy v jeho kritice jako v první polovině 20. století (Frankfurtská škola).
Krize vědy spočívá v základním rozlišování (krísis) mezi pravdou a omylem. Co je pravda ve vědeckém smyslu? Již citovaní arabští myslitelé tradovaní skrze Tomáše Akvinského nám zanechali základní definici pravdy. Středověká metafyzika definuje veritas jako shodu věci a intelektu (adaequatio rei et intellectus). Pořadí pojmů je důležité. Akvinský jasně stanovuje, že nejprve je dána aktualita věci, která účinně působí na naše smysly a pak nepřímo, tj. formálně, určuje poznání dané v intelektu. Charakter věcí jako „pravdivých“ (verum) je tedy zásadním způsobem vázán na zvláštní formu zaměření intelektu směrem k věcem (intentio). Intelektuální poznání světa představuje zvláštní formu vidění světa pomocí re-prezentace, abstraktního znovu-zpřítomnění věci v intelektu. Věc existuje mimo nás ve své substanční jsoucnosti (substantia) a vnímají ji smysly. Lidé ji navíc poznávají rozumem v její esenciální bytnosti (essentia, quidditas). Věda založená na výkonu intelektu musí zaujmout esenciální, tj. podstatný vztah k realitě, aby mohla založit vztah skutečné adekvace, tedy pravdy dané v rozumu a skrze rozum. Předešlá kapitola ukázala, že krize vzdělání se týká globálně organizovaného vytěsnění moudrosti (obdoba Freudova Verdrängung), které cíleně organizuje instrumentální rozum, aby zničil zacílení na pravdu pod zorným úhlem nazíravého, tj. teoretického života (Platónova scholé, Aristotelův bíos theorétikos, Avicennův ittisál, scholastická vita contemplativa). Garantem pravdivého vztahu k realitě je intelekt, proto zakládá i poslední určení vědecké pravdy jako adekvace rozumu vzhledem k věci. Znovu se tím potvrzuje zakládající podstavení moudrosti vázané na klidný intelekt v rámci epochálního určení člověka jako homo sapiens.
Existují různé druhy pravdivosti věcí podle toho, o jaké adekvaci mluvíme. Teoretický intelekt garantuje nejvyšší stupeň vědecké pravdy. Ale stejně tak se může zkoumaná věc shodovat pouze s Leibnizovým kalkulem jako dostatečným důvodem k existenci věci, nebo s manipulativním a ekonomickým rozumem moderny. Tím se svět zjevuje v jiné modalitě pravdy, než je kontemplativní, čili intelektuální shoda věci a intelektu. Zapomenutí vzdělanostní diference způsobilo, že instrumentální rozum od průmyslové revoluce vidí věci, energii a tzv. „lidské zdroje“ jen za účelem přežití diktovaného pudem sebezáchovy. Věci jsou tedy poměřovány jinou racionalitou, než jakou představuje kontemplativní intelekt zakládající vztah pravdy jako scholastické veritas. Věci nazírané v jiném modu rozumu nejsou „jen“ pravdivé, ale jsou „navíc“ měřitelné, užitečné, efektivní, využitelné, energeticky či ekonomicky kvantifikovatelné a podobně. A v tomto rozlišení mezi pravdou a částečnou pravdou, čili nepravdou, spočívá další důležité rozlišení, tedy krize pravdy dané vzhledem k vědeckému poznání (krize II).
Cesta myšlení vzhledem ke krizi vědy musí najít vhodný orientační kámen na cestě k moderní podobě pravdy. První moderní dílo o vědecké metodě napsal René Descartes a jeho zkrácený název zní Rozprava o metodě (Discours de la méthode, 1637). V úvodu díla o tom, jak správně vést svůj rozum a jak hledat pravdu ve vědách, autor praví: „A tak mým úmyslem není učit zde metodě, jíž musí každý následovat, aby správně vedl svůj rozum (raison), nýbrž toliko ukázat, jakým způsobem jsem se snažil vést svůj vlastní.“ (Rozprava I) Kartéziův postup zkoumání od začátku nabízí jiný druh cesty, než jakým šli jeho vrstevníci. Ti poslouchali tehdejší formu instrumentálního rozumu, který je vedl k učené nabubřelosti a k opakování tradičních cest a gest poznání. Descartes zaměřil kroky svého rozumu směrem k moudrosti: „A měl jsem vždy svrchovanou touhu, abych se naučil rozeznávat pravdivé od klamného, abych viděl jasně do svých činů a kráčel s jistotou tímto životem.“ (Rozprava I). Kartézius chtěl být milovníkem moudrosti, na rozdíl od upadlých scholastických intelektuálů své doby. Jeho filosofická cesta sledující klidnou sílu rozumu provedla epochální obrat ve vědecké me