Vždy jsem si myslel, že Schwarzenbergovy řeči typu: „Půjdeme za holkama!“, jsou jen dalším příspěvkem do jeho kolekce hostinských bonmotů. V tomto konkrétním případě jsem humor permanentně unaveného starého muže docela oceňoval. Není to tak častý jev, aby si člověk dovedl dělat sám ze sebe legraci, navíc na tak citlivé téma. Teď jsem trochu zklamán, jak to vypadá, o žádnou legraci nešlo. Kníže má k lidu opravdu blíže, než by jeden řekl. Měl jsem dát na ty zasvěcence, kteří jej již viděli na Hradě, kam by prý vnesl šlechtickou noblesu. Já jsem v něm viděl Kalouskova maskota - nemocného, unaveného, na nemožných a nevhodných místech věčně spícího starého muže, ze kterého nikdy nic chytrého, vyjma lidových fórků, nevypadlo.
Kdežto oni, lépe informovaní, vzhlíželi k roztomilému rošťákovi, který v ložnici bdí a v parlamentu spí. Takový přístup je samozřejmě zejména umělcům velmi blízký. Kdo by nedal přednost ženě před padesátým pátým čtením „zákona o loteriích a jiných podobných hrách“? Karel prostě umí žít. V jedné zemi je adoptovaný, v druhé ne, záleží na majetku. Cítí se být pouhým hospodským s dvaceti hrady a zámky a hajným s desítkami tisíc hektarů lesů, a přesto neskládá ruce v klín (alespoň ten svůj) a kandiduje tu zde, tu onde, popovídá v Bilderbergu, koupí sem tam továrnu, sem tam zase nějakou prodá, tu a tam něco zprivatizuje a pak zas daruje. A půdu a pozemky, ty kupuje pořád, protože tak hloupý zase není, alespoň nikoliv jeho synové. Z toho je vidět, že se skromností, pílí a poctivostí nejdál dojdeš.
Jak se zpívá ve slavné populární písni českých elit, našeho PEN klubu: „Kníže má k lidu blíže, máš-li potíže, pomůže ti kníže“. Sháníš práci? Je ti méně než třicet? Jsi atraktivní? Dívka? Nestydíš se? Obrať se na našeho Karla, obleče tě jako Popelku a vezme tě dnes do Opery a zítra s podporou Národní fronty umělců z tebe učiní první dámu Čech a Moravy, a dá-li Pán, poviješ i následníka trůnu. Inu, to se pozná knížecí noblesa. Přesně to nám dnes v Čechách ještě scházelo. Taková ta kultivace politického života. Mnohem lepší a zábavnější než vrávorání u korunovačních klenotů. To by Evropa zírala! No, dost možná i celý svět.
Žijeme ve světě, kde se hraje taková hra, co napsal dramatik Václav Havel za dávných časů, a z jejíž zašlé slávy přiemigrovaný kníže žije.
Všestranné ponížení člověka se vydává za jeho definitivní osvobození; izolace od informací se nazývá jejich zpřístupněním; mocenská manipulace veřejnou kontrolou moci a mocenská svévole dodržováním právního řádu; potlačování kultury jejím rozvojem; rozšiřování imperiálního vlivu je vydáváno za podporu utlačovaným; nesvoboda projevu za nejvyšší formu svobody; volební fraška za nejvyšší formu demokracie; zákaz nezávislého myšlení za nejvědečtější světový názor.
Moc je v zajetí vlastních lží, proto musí falšovat. Falšuje minulost. Falšuje přítomnost a falšuje budoucnost. Předstírá, že nemá všemocný a všeho schopný policejní aparát. Předstírá, že respektuje lidská práva. Předstírá, že nikoho nepronásleduje. Předstírá, že se nebojí. Předstírá, že nic nepředstírá. Člověk nemusí všem těmto mystifikacím věřit. Musí se však chovat tak, jako by jim věřil, anebo je musí aspoň mlčky tolerovat, anebo musí aspoň vycházet dobře s těmi, kteří jimi operují. Už proto však musí žít ve lži. Nemusí přijmout lež. Stačí, že přijal život s ní a v ní. Už tím totiž stvrzuje systém, naplňuje ho, dělá ho, je jím.
V našem nově zvoleném parlamentu máme nové strany a nové lidi. Tradiční tanec, tradiční hra o nalezení nejlepšího způsobu, kterak překroutit pravdu, znásilnit pravdu, zneuctít pravdu, aby lež mohla vítězit na všech frontách a nestydatě se prohlašovat za pravdu pravdoucí a nikdy jinak, pokračuje dál v novém obsazení. Staronoví cizoložní vilní starci jsou vydáváni za gentlemany, obchodní šejdíři za duchovní vůdce a notoričtí lháři za hledače pravdy. Někteří „zásadově“ trvají na lustračním zákonu a zároveň hledají způsob jak jej účelově obejít, jiní před volbami slibují: „Volby, které jsou před námi, rozhodnou mimo jiné o podobě církevních restitucí.“ Po volbách, podle předsedy klubu vítězné strany, se už pouze „hledala ochota“ církví:
Čili takový malý podvod na důvěřivých voličích. Přesto snad můžeme doufat, že to nemůže být horší než za Nečase a Topolánka. Musíme si přiznat, že celkový obraz vskutku není nijak růžový. Snad rezignace dvou poslanců hnutí Ano na svůj mandát místo toho, aby jej tradičně zobchodovali, je první vlaštovkou lepších časů. Zda-li to budou dvě vlaštovky podobné těm z filmu „Marečku podejte mi pero, ukáže čas. S Jiřím Sovákem bychom si však měli přiznat, že "zatím propadáme“. Opravdu nám zatím nezbývá než souhlasit s posledním slušným prezidentem.
Skutečně: nezdá se, že by tradiční parlamentní demokracie nabízely způsob, jak zásadně čelit „samopohybu“ technické civilizace i industriální a konzumní společnosti; i ony jsou v jeho vleku a před ním bezradné; jen způsob, jímž manipulují člověka, je nekonečně jemnější a rafinovanější než brutální způsob systému post-totalitního. Ale celý ten statický komplex ztuchlých, koncepčně rozbředlých a politicky tak účelově jednajících masových politických stran, ovládaných profesionálními aparáty a vyvazujících občana z jakékoli konkrétní osobní odpovědnosti; celé ty složité struktury skrytě manipulujících a expanzivních ohnisek kumulace kapitálu; celý ten všudypřítomný diktát konzumu, produkce, reklamy, komerce, konzumní kultury a celá ta povodeň informací, to všechno – tolikrát už rozebráno a popsáno – opravdu lze asi těžko považovat za nějakou perspektivní cestu k tomu, aby člověk znovu nalezl sám sebe. Solženicyn ve své Harvardské přednášce popisuje iluzornost svobod, nezaložených na odpovědnosti, a z toho pramenící chronickou neschopnost tradičních demokracií čelit násilí a totalitě. Člověk je tu sice vybaven mnoha nám neznámými osobními svobodami a jistotami, tyto svobody a jistoty mu však nakonec nejsou k ničemu... Upínat se však k tradiční parlamentní demokracii jako k politickému ideálu a podléhat iluzi, že jen tato „osvědčená“ forma může natrvalo zaručovat člověku důstojné a svéprávné postavení, bylo by podle mého názoru přinejmenším krátkozraké.
Obrat politické pozornosti ke konkrétnímu člověku vidím jako cosi podstatně hlubšího než jen obrat k obvyklým mechanismům západní (anebo chcete-li buržoazní) demokracie. A jestli jsem si ještě v roce 1968 myslel, že se náš problém vyřeší založením nějaké opoziční strany, které bude umožněno veřejně soutěžit o moc se stranou dosud vládnoucí, pak už dávno vím, že tak snadno to vskutku nepůjde a že žádná opoziční strana sama o sobě – tak jako žádný nový volební zákon sám o sobě – nemůže garantovat společnosti, že se nestane brzy obětí nějakého nového znásilnění. Taková garance vskutku asi není záležitostí nějakých „suchých“ organizačních opatření; v nich opravdu lze asi stěží hledat toho Boha, který nás už jedině může zachránit.