Současná krize a stav světa ukazuje, že musíme znovu definovat zájem jednotlivce a zájem společnosti, kterou tvoříme. Hranice svobody versus autonomie jednotlivce vzhledem ke kolektivně definovaným cílům společnosti. Bez celospolečenské diskuse o těchto základních a zásadních věcech se ovšem neobejdeme. S tím souvisí i lepší vedení podobným politických debat. Podíváme-li se totiž na všechny současné diskuse o závažných a složitých tématech naší doby, od zahraničně politických, přes imigrační politiku, přístup k Romům až po zvětšující se rozdíly mezi chudými a bohatými - pak uvidíme sršící vášně ze všech stran.
Tyto vášně sice k životu patří, často nám však zakrývají podstatu problémů, o kterých lidé celého světa přemýšleli ve všech dobách a kulturách. Jde o otázky spravedlivého uspořádání společnosti a postavení jednotlivce v ní. Je na čase, aby konečně začala demokratická diskuse o těchto záležitostech naprosto zásadního významu v naší zemi. Máme zpoždění nejméně 25 let. Naivně jsme se domnívali, že jinde tyto otázky rozřešili za nás a my si jen vybereme, od koho převezmeme hotový a ucelený systém. Dnes je nám snad všem jasné, že to za nás nikdo neudělal, a také neudělá. Budeme to mít zkrátka takové, jaké si to uděláme my sami. Správu věcí veřejných definitivně nevyřešili ani příznivci marxismu-leninismu, ani neviditelné ruky trhu Miltona Friedmana. Ti první podcenili nedostatek motivace a přecenili přitažlivost diktatury, ti druzí přecenili svobodu jednotlivce a přitažlivost „hlasování nohama“. Jedni nabídli totalitu, a komu se to nelíbilo, tak oprátku nebo vězení. Ti druzí nabízejí bohatství, svobodu, vládu a moc jednomu procentu populace, komu se to nelíbí, ať prý odtáhne na Kubu nebo Severní Koreje.
Získali jsme tedy naprosto nepřenosné zkušenosti s vynikajícími teoriemi, které změnily nás i svět, a přitom ukázaly, že cestu ke spravedlnosti i prosperitě je třeba hledat jinde. Ano, musíme hledat. Jen stěží se dá rozmlouvat o spravedlnosti, aniž by se nejprve svedla debata o smyslu společenských institucí a o vlastnostech, které jsou hodny obdivu a uznání. Pomalu se přesouváme od tržní ekonomiky k tržní společnosti, kde je na prodej úplně vše. Zatímco tržní ekonomika může být cenným nástrojem pro organizaci produktivní činnosti, tak v tržní společnosti přestanou existovat základní lidské hodnoty.
Dokud je rozdíl mezi bohatými a chudými vyjádřen jen ve vlastnictví druhu auta, jachet či domů, neděje se nic dramatického a nežádoucího. Avšak ve chvíli, kdy bohatství výrazně ovlivňuje druh a rozsah lékařské péče, kvalitu vzdělání, možnost vstupu do politiky, ovlivnění médií a zejména způsob života - tam tržní myšlení a tržní hodnoty ovládnou život ze všech stran. Ovládnou mezilidské vztahy, rodinu, zdraví, školství, politiku, právo a občanský život. Pak žijeme ve společnosti, která se rozkládá zevnitř.
Vyostřuje se tak nerovnost i její společenské a občanské důsledky. Když některé společenské statky a zvyklosti prostoupí tržní hodnoty a myšlení, mohou smysl těchto zvyklostí změnit a vytlačit postoje a normy, na kterých opravdu záleží. Co trpí snad nejvíc, když se na všechno dá cenovka, je zánik společenství. Zanikne pocit, že "v tom" jedeme všichni spolu. Prostředí rostoucí nerovnosti vede ke komercializaci všech stránek života, k situaci, kdy zámožní lidé a lidé skromných prostředků vedou čím dál oddělenější životy.
Žijeme, pracujeme, nakupujeme a hrajeme si na různých místech. Naše děti chodí do různých škol. To pro demokracii není dobré, není to uspokojivý způsob života ani pro ty, kteří si mohou dovolit koupit si místo na slunci. Demokracie nepotřebuje dokonalou rovnost, ale potřebuje, aby občané sdíleli společný život. Je důležité, aby se lidé různého sociálního původu, lidé s různými zkušenostmi navzájem setkávali v každodenním životě, protože jen tak se můžeme naučit vyjednávat a respektovat vzájemnou odlišnost. Kardinální otázka není otázkou ekonomickou. Je to otázka, jak spolu chceme žít. Chceme společnost, kde je všechno na prodej, a nebo jsou určité morální a občanské statky, kterým trhy nesvědčí a peníze je ničí?
Inspirováno tímto textem.