Příměří-nepříměří panující na východě (dnes už bychom mohli napsat bývalé) Ukrajiny "vládne" i po rozprášení elitních ukrajinských jednotek. Prezident Porošenko přiznal zničení 65 % vojenské techniky, nacionalistický radikál Ljaško hovoří o 8 000 zabitých spolubojovnících. Podívejte se na situaci na bojišti 19. 9. 2014.
Takové "příměří" jistě vrtá hlavou ledaskomu. Proč povstalci nedotáhli svoji ofenzívu do konce? Proč alespoň neovládli území svých referendem vyhlášených republik? A podobných otázek je mnohem více.
Okolnosti příměří
Radikálové na obou stranách uzavření příměří vysvětlují zradou politiků a chystají čistky proti údajným i skutečným pátým kolonám, jiní se zaštiťují strategickými vojenskými a politickými důvody. Podle mého názoru se jednalo o zákulisní jednání ruských a západních diplomatů, jehož výsledky zahrnují nejen Ukrajinu, ale i další ohniska napětí, především Blízký a Střední východ. A zdá se, že jedním z nejviditelnějších výsledků tohoto jednání je, že Porošenko si sice mohl vychutnat "standing ovation" v obou komorách amerického Kongresu, ale jeho žádost o dodávky zbraní juntě v Kyjevě byla zamítnuta.
Západní Ukrajina před výbuchem
Nechtěl bych být v Porošenkově kůži, protože situace v Kyjevě i v ostatních oblastech pod vládou pučistů se dále radikalizuje. Ukrajinští fašisté Porošenkovi neodpustí, že nakonec povstalcům dal to, za co zahynuly tisíce jejich soukmenovců. Centristé a levice už mají plné zuby hospodářského úpadku, omezování politických svobod, kriminálního chování oligarchů (zde a zde) a otevřené cenzury. Hřivna klesá v důsledku rozprodeje ukrajinských devizových rezerv, v důsledku toho jsou přislíbené úvěry od MMF v nedohlednu, zima je na krku a zásobníky na plyn poloprázdné.
Jako šídlo z pytle neustále vykukuje také kauza sestřeleného malajsijského Boeingu. Na Ukrajinu se sypou žaloby a německá pátrací společnost Wifka vypsala odměnu 30 milionů dolarů za informace o sestřelení MH 17. Verzi o sestřelení ruskou raketou země-vzduch už věří snad jenom ti, co si ji během půlhodiny po pádu letadla vycucali z prstu.
A aby toho nebylo málo, domů se vracejí propuštění zajatci, kteří určitě mají hodně co vyprávět o neschopnosti svých důstojníků i o tom, jak s nimi bylo v zajetí zacházeno. Tím myslím povinné prohlídky civilních čtvrtí zničených měst a vesnic, které zničili střelbou zdálky a při níž zabíjeli civilisty, ženy a děti.
Třenice a rozpory u povstalců
Předchozí kapitola by mohla být sama o sobě dobrým vysvětlením toho, proč jsou vítězové poslední bitvy tak velkorysí. Zdá se, že jim stačí jen čekat, až se režim v Kyjevě zhroutí jak domeček z karet. Ale zdání klame a na Donbasu sice založili jednotnou novoruskou armádu a přivítali už třetí ruský humanitární konvoj, ale rozpory tím nezmizely.
Pokud bychom vše hodně zjednodušili, tak jednou z rozhodujících skupin na novoruské straně jsou "bílí", jejichž hlavním představitelem je Igor Strelkov. Ruský zpravodajec s velmi dobrými kontakty na Kreml, věřící člověk, který ve své armádě zakázal mluvit sprostě a neváhal nechat zastřelit dva své spolubojovníky přistižené při rabování. Ve svém vystoupení odsoudil všechny, kteří demontovali Sovětský svaz a tvrdí, že na Donbasu bojoval jako ruský vlastenec. Pokud povstalci na Ukrajině prohrají, nepřítel se vrhne na Rusko, vyloupí jej a rozparceluje jej. Strelkov v současnosti pobývá v Rusku a nechce hovořit o tom, proč byl odvolán z funkce ministra obrany DLR, ani o tom, jaké jsou jeho další plány.
Další hráče najdeme i na proruském křídle, tentokrát pod taktovkou oligarchů. Alexandr Zacharčenko, premiér Doněcké lidové republiky, představuje skupinu lidí, která v součinnosti s Moskvou a bez konzultací s polními veliteli vypracovala Minskou dohodu. Tato skupina si od ní slibuje především legitimizaci dosud mezinárodním společenstvím odmítaných "separatistů". O kyjevské juntě nemají sice žádné iluze, ale sebevědomě tvrdí, že ve válce dosáhli rozhodujícího vítězství. Zdá se také, že toto je jediná skupina, na níž má ještě nějaký vliv oligarcha a dnes už asi pouze bývalý nejbohatší muž Ukrajiny Rinat Achmetov. Ten je podle všeho kvůli svému počátečnímu lavírování dnes na Ukrajině "mrtvý muž". Všimněte si také, že Zacharčenko používá podobnou argumentaci jako velmi dobře informovaný ruský analytik V. V. Pjakin.
V Novorusku však existuje i křídlo, o němž naše i západní média úporně mlčí. Velmi vlivnou skupinou v jsou v tomto v bolestech se rodícím státě "rudí". Jejich hlavním představitelem je velitel praporu "Přízrak" Alexej Mozgovoj. Jeho výhodou je, že je rodák z Donbasu, v armádě se vypracoval "od píky", hovoří jasně a logicky a má nepopiratelné charisma. Vyjádřil se proti Minské dohodě, kterou považuje za zradu bojující armády, a tvrdí, že vítězná ofenzíva měla pokračovat směrem na Kyjev.
V současnosti prý dostávají vojska junty novou výzbroj a žoldáky ze Západu. Mozgovoj tvrdí, že by měl být znárodněn majetek oligarchů a podnikat by měli jen ti, kteří tak činí poctivě. Bez vítězství nad fašisty nebude na Ukrajině mír. Ruské impérium by mělo být obnoveno.
Podobně jako Mozgovoj smýšlejí i donští kozáci, což je významná vojenská síla, která by stála za samostatný článek. I oni požadují znárodnění klíčového průmyslu a vládu, která bude sloužit lidu. Poslechněte si jejich atamana:
...a také pozoruhodného kozáckého velitele Pavla Dremova:
Rusko versus Novorusko
Ukrajinská občanská válka má samozřejmě velký dopad na Rusko. V Rusku se jasně ukazuje, kdo je kdo. Opozice odkryla karty a ztrácí půdu pod nohama, většina Rusů se šikuje za svým prezidentem a snaží se ze všech sil podporovat své krajany v Novorusku. Na Donbas plyne trvalý proud pomoci od ruských občanů. A růžky začíná vystrkovat Národně osvobozenecké hnutí poslance Jevgenije Fjodorova, který tvrdí, že Rusko musí udělat čistku zaměřenou proti "páté koloně".
A tato Fjodorovem avizovaná čistka možná právě začala zatčením jednoho z nejbohatších ruských byznysmenů Vladimíra Jevtušenka.
Závěrem
Příměří ukazuje, že všechny strany potřebují z různých důvodů získat půdu pod nohama. Mnohé proto, že dále bojovat nechtějí (vládní junta v Kyjevě; strana proruských oligarchů a novoruských funkcionářů kolem Achmetova). Jiní naopak bojovat chtějí (fašisté a žoldnéři v ukrajinských praporech; kozáčtí atamani a socialisté typu Mozgovoje), a tak bojují i přes přijaté příměří. A jiní váhají, tak nějak dodržují příměří a nechávají rozhodovat radikálnější skupiny, které chtějí válku do zimy rozhodnout. A mezi tím vším manévruje Moskva, která sleduje i dlouhodobé zájmy, jako je např. ekonomická a politická spolupráce s EU. NATO a EU se naproti tomu z hlediska lidského rozumu nepochopitelně (ale z hlediska EU-oligarchie zcela pochopitelně) drží strany, která už jasně prohrála morálně a ekonomicky, a nyní děsivým způsobem prohrává i vojensky.