Téma Daň z internetu a podnikání v XXI. století, které jsme nedávno otevřeli, není moc atraktivní, ale o to je důležitější. Státy spravované liberální ideologií neregulovaného kapitalismu nemají peníze na zajištění základních a očekávaných sociálních standardů pro své občany. Zadlužení přes mnohaleté vytrvalé úsilí o zrušení sociálních výhod stejně dál roste.
V Evropě jsou dva přístupy ke zpomalení růstu státních dluhů:
1/ Malé daně a rychlé zrušení sociálního státu
2/ Velké daně a pomalé zrušení sociálního státu
Pro zachování sociálního smíru a udržení očekávaných sociálních standardů dělají severské státy řídící se pravidlem 2/ mnohem efektivnější politiku. K tomu aby mohla společnost takto fungovat, je zapotřebí konsensus o velikosti výběru i použití daní. V České republice zatím nic z toho nemáme. Téma naplnění státního rozpočtu bylo řešeno jednoduše - zvýšením DPH. Poslední příklad ze světa: Tisíce lidí demonstrovaly v Irsku proti nové dani za vodu ukazuje, jak je obtížné pro zadlužené státy vyždímat z lidí tu nutnou roční částku, která zachrání stát od bankrotu.
Z mého hlediska je druhá část Daň z internetu a podnikání v XXI. století (část II.) opravdu důležité téma. Danit se musí tam, kde jsou příjmy a kde se točí peníze. Proto Američané přišli jako první ke spotřební dani dnes zvané DPH. A internetové podnikání rostoucí zisk generuje, naopak jiné oblasti tradičního výběru daní jsou v trvalém poklesu.
Platit daně za objem provozu na síti, analogicky mýto na dálnicích, tak to je asi překonaná představa. Začátky internetového podnikání i stav infrastruktury k těmto úvahám logicky vedly. Dnes to naráží na nemožnost správně spočítat objem provozu na síti. Provoz nejde počítat, protože nelze odlišit soukromý provoz a veřejný provoz na síti - snad jen předávání mezi státy. Současně nelze odlišit druh datového provozu tj. telefon, TV, webový obsah, to všechno jede přes stejnou infrastrukturu. Ale každý admin přesně ví stavy toků dat v rámci ukazatele "Bandwidth" na jeho webových stránkách za každý den, měsíc a rok. A teď k tématům diskuze pod článkem pod nickem "zedd".
Proč tedy nedanit poskytovatele obsahu?
Obsah vybrané části provozu na internetu danit lze. Postupně se zavádí důsledná kontrola vlastníka domény, a tím samozřejmě dojde i na částečnou kontrolu obsahu. Analogicky je to stejně jako registrační značka u auta - kdo ji nemá, toho nepustí ho do provozu. Při odchycení kontrolou je auto odstaveno a doména blokována.
Máte takto snadno podchycené sázkové servery. Při platbách kartou znáte identitu účtu. U sázkových serverů se může zdanit klient sázkové kanceláře při vsazení částky. Platby směřující do zahraničí na sázkařské servery lze zdanit automaticky třeba srážkovou daní, ale zatím na není žádný daňový předpis. Rusko má zavedenou automatickou srážkovou daň při převodu peněz do daňových rájů. Toto je technicky řešitelné.
Pokud, pak by daň musela být řešena paušálem: od ISP si objednáte připojení s těmi a těmi parametry a podle toho zaplatíte pár korun na dani nehledě k tomu, zda to připojení užíváte nebo ne. Ostatně TV koncesionářský poplatek také platíte bez ohledu na to, kolik si těch sraček necháte do hlavy reálně nalejt.
Ano takto by to zdanit šlo. A většina z těch, co o tom píšou, má na mysli právě toto. K tomuto účelu se používá spotřební daň. Je to nepřímá daň, kterou zavádí stát za účelem regulovat cenu určitých komodit na trhu. Účelem může být buď zvýšit příjmy státního rozpočtu nebo snížit prodávané množství zboží, jehož spotřeba je považovaná za škodlivou pro jednotlivce anebo pro společnost.
Stát může prostřednictvím zákonodárců přijmout zákon na zdanění skoro všeho, na co si vzpomenete. Na to stačí stisknout správné hlasovací tlačítko.
Chápu, že lidé protestují proti výběru daní, i když stát skutečně potřebují. Z vlastní peněženky do veřejné kasičky dává s dobrým pocitem, že podporuje společné dobro, jen málo lidí. A tady bude problém.
Co skutečně ve společnosti formou dotačních transferů podporují naše daně?
Psali jsme k tématu
Daň z internetu a podnikání v XXI. století (část I.)
Daň z internetu a podnikání v XXI. století (část II.)