Thomas Jefferson, americký prezident:
Nejčastější obavou, kterou slýcháme z úst liberálů, je, že stát a vláda přece nemohou zajišťovat vydávání peněz do oběhu, protože by prý politici toto právo zneužívali a neúměrně by nás zadlužovali. Je proto lepší, když tvorbu peněz mají na starosti tzv. "nezávislí experti". Ti sami sebe často označují za liberály, kterými ovšem v žádném případě nejsou. Nechtějí totiž přijmout fakt, že to není stát, který dnes vytváří inflaci nebo deflaci, nýbrž právě současné centrální, a hlavně komerční banky. Jejich síla je natolik velká, že připravují zákony, které okrádají systematicky pracující většinu, škodí reálné ekonomice a nekontrolovanou emisí peněz vytvářejí krize. Viz naše články pod heslem "bankovní socialimus" a "záporný úrok".
Pokusy o regulaci finanční moci
Christian Braunová vyřkla tuto pravdivou větu:
Proto také v předchozím článku zde věty o tom, že je potřeba funkci peněz jako zboží ukončit a přeměnit peníze pouze v infrastrukturní neutrální dálnici. Viz dvojdílný článek Daň z internetu a podnikání v XXI. století.
Ve Švýcarsku se sbírají podpisy ke svolání referenda k monetární modernizaci. Jejím předmětem má být odnětí práva tvořit peníze prostřednictvím dluhu komerčním bankám a plné převzetí emise veškerých peněz pod nezávislou centrální banku kontrolovanou demokraticky suverénem. Na Islandu už deklaruje vládnoucí Pokroková strana a premiér země, že chtějí ukončit praxi, která umožňuje, aby banky půjčovaly peníze, které nevlastní, nebo které vůbec neexistují.
Do budoucna by měla o nutnosti další emise peněz a jejich použití rozhodovat na vládě nezávislá komise. Ke zprávě, kterou si vyžádal ministerský předseda Sigmund David Gunnlangsson: „Výsledky studie jsou důležitým přínosem k nadcházejícím rozhovorům na téma tvorby a emise peněz a monetární politiky“.
Můžeme si říci: Koho zajímá Island s 300 tisíci obyvateli? Tady jde ale o to, že o změnu se zasazuje přímo vláda. Každý, kdo se pokusil v historii chapadla lichvářské chobotnice useknout, byl zavražděn. Naposledy v USA prezident J. F. Kennedy. Je třeba prosadit nový žádoucí monetární model, jako je Vollgeld, viz toto klíčové slovo. Tento model je přepracováním teorie stoprocentních peněz, kterou prosazoval americký ekonom Irving Fisher v době Velké hospodářské deprese. Ale to znamená postavit se proti londýnské City a Wall Streetu. A tato centra se budou vehementně bránit. Jejich lobbisté vydávají v Bruselu 3 miliony eur denně na „práci s politiky“. Banky zabránily uzákonění daně z finančních spekulací, nemluvě o nulové šanci na znovuzavedení Glass-Steagallova zákona, který by rozdělil banky znovu na investiční a klasické, zabezpečující pouze servis pro podniky v reálné ekonomice vytvářející jako jediné skutečné hodnoty. To by ohromně zpomalilo stávající propad ekonomik a hlavně ovlivnilo výši zadlužení zemí eurozóny.
A potom, že prý je to stát, který příliš reguluje finanční sektor! Ve skutečnosti ovládá finanční sektor politiky, kteří nás ženou do záhuby, jak psal již výše uvedený Thomas Jefferson.
Kdo kontroluje dluhy, kontroluje peníze
Finanční mafie pracuje po staletí na tom, aby na patřičná místa dosadila ty správné loutky, pracující v její prospěch. Děje se tak prostřednictvím zadlužení, poněvadž díky dluhu se peníze dostanou do oběhu. Tedy pokud pomineme tu malou část bankovek a mincí, kterou vydává zdánlivě nezávislá centrální banka.
Je tedy možné, aby zemička s 350 000 obyvateli vyvolala zemětřesení? Problémem je, že by se dalo očekávat, že příkladu Islandu budou následovat další odvážlivci. Budou tedy Islanďané bombardováni jako další národy, které se postavily proti dolarové nadvládě? Uvidíme! Zdá se, že svět se začíná měnit. Celkem 47 zemí vstoupilo do nové infrastrukturní investiční asijské banky AIIS. Mezi jiným většina vyspělých západních zemí Evropy. Dokonce i Německo těsně předtím, než spadl airbus společnosti Germanwings. USA a Česká republika do ní nevstoupily. A Rusové budou stát včele nové obdoby mezinárodního měnového fondu zemí BRICS.
To všechno ovšem neznamená, že podvodný finanční kapitalismus a nadvláda finančních trhů končí. Že od pařátů orla se neocitneme nakonec ve stisku mnohohlavého draka. Protože nové rozložení sil ještě neznamená konec úžerového kanibalského finančního kapitalismu. K tomu viz přehled Jak velkobanky bez války ničí Evropu.
Srovnání obou modelů
Mnoho čtenářů bude možná zmateno teorií tzv. „stoprocentního bankovnictví“. Jde o návrh řady ekonomů chicagské školy třicátých let minulého století, mezi jiným Miltona Friedmana, jehož obdivovatelem je náš Václav Klaus. Tito ekonomové navrhují, aby všechny poskytované úvěry byly kryty rezervami banky u centrální banky země ve výši 100 %. Irving Fisher rozvinul tento plán dále pod názvem „100 Percent Money“. Vzpomínáte-li si ještě, jeho plán byl převzat ve studii, zpracované pro MMF dvěma mladými ekonomy pod názvem Chicago Plan Revisited v roce 2013 jako návrh řešení krize. Jak se liší model "100% peněz" a model "plnohodnotných peněz (tzv. Vollgeld)" navrhovaný švýcarskou iniciativou? To je vidět z tohoto porovnání.
| 100% peníze | Plnohodnotné peníze |
| Běžné účty jsou součástí majetkové bilance - rozvahy banky | Běžné účty klientů jsou vedeny mimo rozvahu, klient o ně nemůže přijít |
| Peníze se dostávají do oběhu jako úvěr, dluhové peníze | Peníze jdou do oběhu přes stát |
| Stát získává úrok nepřímo (seigniorage) | Úroky jdou přímo státu, vyplývají z práva suveréna tisknout peníze, přímá seigniorage |
| Oddělené účetní okruhy | Jeden účetní okruh |
| Banka poskytne nejdříve úvěr, pak žádá centrální banku o refinancování a platí jí úrok | Nejdříve tečou peníze od centrální banky do komerční banky na účet, pak je teprve poskytnut úvěr |
| Musí být držena rezerva za úvěry | Rezerva nemusí být držena, úvěr je rezervou |
| Banky platí úrok dvakrát (za úspory klientů a za peníze od centrální banky) | Banky platí úrok jen jednou za úspory lidí |
| Zatížení státních financí | Stát se nezadlužuje na "finančních trzích" a není snadno manipulovatelný a vydíratelný, nároky na obsluhu státního dluhu jsou nízké |
Obava, že by si stát mohl neomezeně půjčovat u své centrální banky, je lichá. Emise peněz a jejich použití by byly kontrolovány demokraticky, a mohl by být demokraticky stanoven limit možného státního zadlužení. Třeba 25 % k HDP, ovšem na dlouhodobé úvěry použitelné pouze na projekty investičního charakteru. Z těch by měly užitek i další generace a hlavně by šlo o projekty, které by nepoškozovaly životní prostředí.
Stát by se však nemohl stát obětí útoků spekulantů a ratingových agentur. V současném finančním kasinu je stát nucen se zadlužovat. Nemůže získat prostředky jinak, než z dluhu nebo ze zvýšení daní a z finanční represe. Nebo likvidací některých funkcí státu a krácením výdajů až do úplného zmizení státu. To se ovšem projeví na jedné straně poklesem poptávky a poklesem výkonu ekonomiky a HDP na straně druhé.