Branný zákon do války II

Autor: Pavel Letko - Zveřejněno 03.05.2015 22:31 - (30556 Návštěv)

Občané si nemohou vybírat, které války chtějí vést, stejně jako si nemohou vybírat, které zákony chtějí dodržovat.

V první části nazvané Branný zákon do války jsem se snažil za sebe najít smysl připravované novely branného zákona. Shrnuto a podrženo. Účelem poslední novely branného zákona je legislativní zajištění možnosti urychleného povolání všech občanů bez rozdílu pohlaví do mimořádné vojenské služby kdekoliv na světě, dle uvážení velení NATO a USA.

Proč chtít válku?

Co nám opravdu přinese nový branný zákon? V podstatě nic opravdu zásadního. Jde o standardní posun k válce či připravenosti na válku. Záleží na úhlu pohledu. Všechny verze, minulé i budoucí, počítají s tím, že většina občanů není proti válkám jako takovým a nevztahuje se tedy na ně výjimka z důvodu svědomí či náboženského přesvědčení. Posun k válce tedy spočívá pouze v lepší akceschopnosti naší armády. Ta umožní našim žoldnéřům provokovat a eskalovat konflikty všude ve světě ve zvýšené míře, zatímco vojáci za stravu a uniformu jsou připraveni seknout s nudným životem v rodinách a svých povoláních a vrhnout se do dobrodružství vojenského života jako ochránci republiky se zbraní v ruce.

Někteří z nich si sice dělají iluze, že jejich nasazení bude zásadně jen a jen spravedlivé a stanou se tak na poli cti na slávy opravdovými hrdiny. Domnívají se totiž, že oni sami, přestože jsou shledáni schopnými vojenské služby a jsou „odvedeni“, budou moci rozhodovat, kterého konfliktu se zúčastní a kterého ne. Domnívají se, že prostě odmítnou nasazení za cizí zájmy a cizí peníze a budou se věnovat jen bohulibé obraně milované vlasti. K tomu je třeba říci alespoň dvojí. Podle stávajícího i nového branného zákona, podle Zákona o zajišťování obrany České republiky a Ústavního zákona o bezpečnosti České republiky se povinnosti z nich vyplývající mohou občanům ukládat i ve prospěch spojeneckých ozbrojených sil. K tomu je možné vyhlásit parlamentem na návrh vlády nouzový stav, stav ohrožení státu nebo válečný stav. Rozhoduje o tom nadpoloviční většina poslanců a senátorů v maximální lhůtě do 72 hodin, právo veta prezidentem republiky se nepřipouští.

Válku vyhlásí, bojovat nemusí

Připomeňme jednu důležitou, ale docela podstatnou věc. Poslanci a senátoři jsou ovšem jako řada dalších důležitých činitelů z vojenského nasazení vyjmuti. A dále ať každý přemýšlí, zda naše vláda či naši poslanci jsou ochotni postavit se proti rozhodnutí Spojených států a NATO, pokud by byly tyto zájmy v konfliktu s národními zájmy. Osobně jsem přesvědčen, že by stačila nějaké obdoba níže uvedených operací kdekoliv na světě a mašírujeme do boje než bys řekl švec. Na nějaké zvažování občana – vojáka České republiky, zda půjde nasazovat svůj krk pro věc dobrou či zlou - na to jistě není prostor. Neměl ho ani voják Wehrmachtu, ani voják Rudé armády, a nebude jej mít samozřejmě ani voják Armády České republiky.

Za prvé tedy nebude rozhodovat lid a za druhé veřejné mínění bude ovlivněno propagandou a potřebnou dávkou emocí dodaných vlastní vládou a spojenci natolik, že bude vystupovat jen v roli poslušného stáda. Občané si nemohou vybírat, které války chtějí vést, stejně jako si nemohou vybírat, které zákony chtějí dodržovat. Nicméně přesto každá vláda hledá záminky, které předvádí prostému lidu, aby se mu lépe mašírovalo.

Vojáci nesmí filosofovat, ale bojovat

Správně motivovaný voják je jistě lepším vojákem než pravdivě informovaný voják. To prý řekl ve slavném aforismu už Friedrich Veliký: "Kdyby mí vojáci přemýšleli, neměl bych dnes armádu." Na pravdu se ovšem na vojně nikdy nehrálo, a také hrát nebude. Podívejme se jen ve stručnosti na některé triky používané vládami všech zemí.

1) Při vypuknutí první světové války se občanům Spojených států moc nechtělo do angažmá někde daleko, kde nikdy nebyli, totiž v Evropě. Vláda jim tedy trochu pomohla a naložila v USA i přes deklarovanou neutralitu civilní parník vojenským materiálem včetně munice a vyslala do válčící Velké Británie. Ta se nacházela ve válce s Německem, které pochopitelně vyhlásilo blokádu tohoto ostrova. Která z válčících stran by také nečině přihlížela vojenském zásobování druhé strany? Aby se však Německo vyhnulo nepřátelství s USA, byl v listu New York Times vytištěn inzerát oficiálního varování Německé ambasády o blokádě Velké Británie a riziku pasažérů parníku Lusitania. Jenže kšeft je kšeft a Spojené státy rády poskytnou svým spojencům půjčku na nákup vojenské materiálu, zvlášť když se bude nakupovat u amerických firem. Činily tak jak v první, tak druhé světové válce. O lidi zase tolik nejde, těch je dost a dost. Takže tento parník byl skutečně německou ponorkou u britských břehů potopen i s více než tisíci obětmi. V roce 2008 bylo nalezeno podle předpokladů ve vraku vojenské střelivo. Nicméně přes tyto známé skutečnosti smrt více jak tisíce Američanů obrátila veřejné mínění opačným směrem a chuť do války za svobodu a demokracii podstatně vzrostla.

2) Operace Gladio. Za tímto názvem se skrývá celá řada operací vedených americkými tajnými službami proti šíření komunismu v Evropě. Způsob vedení této skryté války zahrnoval i teroristické útoky, sabotáže či atentáty pod falešnou vlajkou, tzv. „false flag operation“. O existenci operací Gladio hovořil v roce 1990 v parlamentu i italský premiér Giulio Andreotti.

3) Útok na Pearl Harbor byl prezentován veřejnosti jako zákeřný, neočekávaný a věrolomný útok Japonska na území Spojených států. Odhlédneme-li od mapy, kde přeci jen je trochu pevnina Spojených států trochu vzdálená od vojenské základny v Perlové zátoce, a podíváme-li se na známá fakta bez emocí, uvidíme trochu jiný obraz. Spojené státy před tímto útokem zmrazily japonská aktiva v amerických bankách, uzavřely americké přístavy pro japonské lodě a spolu s Británií a Nizozemskem přerušily dodávky ropy pro Japonsko. Po zavedení embarga na ropu začalo Japonsko denně odčerpávat ze svých ropných rezerv 28 000 tun. Japonsko tak stálo před volbou zaútočit, nebo se vzdát diktátu USA bez boje. Tím ovšem nemá být ospravedlněno předchozí expanzivní tažení imperiálního Japonska v Číně, Koreji a Pacifiku. Celá záležitost však ukazuje, že velmoci se mohou vlivem vzájemného působení dostat do situace, kdy už bez války nemají žádná přijatelná řešení. Obchodní blokády a sankce mohou být spouštěčem nevyhnutelné války stejně jako operace false flag nebo přímé agrese. Překvapení vojenského a politického vedení Spojených států z napadení Pearl Harboru bylo zjevně pokrytecké. Ve skutečnosti se nic jiného nečekalo, než na příležitost pustit se do války.

4) Zapojení Spojených států do války proti Vietnamu spustil tzv. Incident v Tonkinském zálivu. Podle ministra obrany Spojených států McNamary, dalších svědectví a dokumentů byl však incident, při němž měla být údajně napadena loď Spojených států plavidlem Severního Vietnamu, zcela vymyšlen.

5) Nedávno odtajněná operace Northwoods jejímž účelem nebylo nic menšího než vyhlášení války Kubě a americká invaze na tento ostrov. Použito měla být kombinace operací "false flag". Kuba měla být obviněna z agrese, sestřelení civilního letounu s americkými studenty, a v nastalé hysterii měla být Kuba osvobozena“ od vrahounského diktátora Castra. Někteří v této operaci navrhované předsedou sboru náčelníků štábů, Lymanem Lemnitzerem a zavržené samotným prezidentem Kennedym vidí přímou paralelu s osudem letadla Malajsijských aerolinií MH-17 nad Ukrajinou či největší operací pod falešnou vlajkou uskutečněné 11.září 2001. Snad s tím rozdílem, že Bush podobnou operaci nezamítl, nýbrž přivítal, a Obamy se nikdo neptal.

6) Nedávný článek Lhát až do hořkého konce ukázal zákulisí druhé války v Iráku. Zvláště poučný je uvedený film, které celé zákulisí rozebírá, včetně rozhovorů s tehdejšími politiky a pracovníky CIA.

Závěr

Tajné služby disponují dostatečnými možnostmi pro ovlivňování veřejného mínění a také tak činí. Jak v době míru, tak o to více v době války, kdy studená válka má přerůst ve válku horkou. Pro cíle, které neznáme, obětují s klidným svědomím stovky a tisíce svých spoluobčanů a zavlečou je do válek o které obyčejný člověk nestojí, a které mu také nemohou nic dobrého přinést. Dnešní doba otevřené společnosti a propojeného světa „po síti“ jim něco ztěžuje a něco usnadňuje. I díky „síti“ disponují tím nejlepším průzkumem veřejného mínění, který si mohou přát. A tedy i díky tomu mohou psát scénáře takříkajíc na tělo. Podobně jako se točí seriály s pilotními díly, podobně pracují i tajné služby s mediálním ovlivňováním veřejnosti.

Vidíme to dnes zcela jasně. Pěstujeme své pětiminutovky nenávisti proti „Islámskému státu“ a proti „Putinovi“ abychom byli povolnější, a také, aby byly dobře otestovány účinky mediální masáže, objevují se zprávy o tom, kterak Islámský stát znásilňuje devítileté dívenky, videa jak z Hollywoodu a špatného béčkového filmu ukazují různé popravy a upalování a je sledována reakce světové veřejnosti. Až nadejde den „D“ můžeme se spolehnout, že drtivá většina z nás bude správně nažhavena pro válku, jejíž příčiny ovšem budou zcela spolehlivě ležet úplně někde jinde. To už je úděl vojáků, že umírají a nevědí proč, anebo si myslí, že vědí, a ono je všechno jinak. Bylo tomu tak i v první světové válce, kdy byla nenávist umocňována nepravdivými zkazkami o německých vojácích usekávajících ruce mladým francouzským chlapcům, stejně jako ve všech dalších válkách. První obětí války je totiž sama pravda.

Možnostem obrany prostého lidu před zatažením do války bude věnován třetí díl zamyšlení nad branným zákonem. Pro začátek můžeme vyzdvihnout iniciativu vojáků v záloze: