Zanechali jsme panelákového Buddhu v dost delikátní situaci rozlišování, kterou mu přinesl život pozemský a nebeský. Jednak k němu promluvilo Absolutno, dříve zcela neutrální. Ono vlastně nic neřeklo. Měl jen nejasný pocit, že to bylo něco v tom smyslu: „<a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=408">Neodcházej ještě</a>“. Ale mistr východního ducha s jistotou věděl, že se nestal obětí nějakého smyslového či jiného klamu. Jeho touha instinktivně vyšlehla vstříc nějaké jiné touze, která přicházela z neznáma. S podobným jevem se zatím nepotkal, proto bylo nutné něco podniknout. Nabízelo se srovnání s touhou po sousedce v paneláku, která byla atraktivní a aktivní zároveň. Chemický pan Novák měl konečně dva vzorky touhy, kterou mohl v klidu porovnávat. Tak se do toho pustil.

Touha po sousedce měla něco do sebe, protože by na čas odstranila životní stereotyp, který jej příliš neuspokojoval. Život běžel až příliš monotónně, v manželském chomoutu a v rodinných starostech. Navíc si duchovní hledač neměl s kým povykládat o svých čerstvě nabytých zkušenostech. O podobné blbosti se nikdo nezajímal. Lidem na severu Čech život komplikuje tolik věcí a hlavně tolik druhých lidí, že se jejich existence pohybuje na samé hranici únosnosti. Proto každý v Sudetech ví, že na oplátku může komplikovat život jiným. Novák u sousedky vycítil, že její přírodou motivovaný zájem by eventuálně mohl obsahovat i jiné roviny. Byla inteligentní, zvídavá, evidentně stála o rozhovor, protože se vědělo, že pan Novák žije jinak, než všichni ostatní. On totiž nikomu život schválně nekomplikoval, nechoval se k ostatním sprostě. Navíc lidé měli nezvyklý pocit, že jim dokonce naslouchá v tom smyslu, že se o ně osobně zajímá. To na severu nikdo nedělá. Druzí jsou strašně otravní a každý rozumný člověk má co dělat sám se sebou. Novák ze třináctky holt vyzařoval nějakou jinou auru. To dobře věděla i jeho sousedka a měla chuť si občas povykládat. O duchovní rozhovor stál víc než o sexuální uspokojení zatím v klidu držených potřeb. Usedl do lotosové pozice a probral konkrétní touhu. Konkrétně nabízela dost materiálu k okamžitému uspokojení, ale žádný velký bonus pro další pokračování. A toho duchovního na ní příliš nebylo. Pan Novák měl dostatek sebekritiky a nenechal se opít rohlíkem. Závěr: touha je OK, ale z duchovního hlediska vede ke „smutku“ tj. ke ztrátě klidu a vyrovnanosti potřebných k rozlišování. Získal by sice „něco“ , ale ztratil by „všechno“, protože by přišel o nezbytně nutné podmínky pro slibně začínající duchovní život. Nebyl hloupou selkou z pohádky, výměna jalovice za slepici se mu nezdála dostatečně zdůvodněná.

Zajímavé to bylo s druhou touhou, protože si ji nemohl nějak jasně vybavit. Moment „osvícení“ ano, ale pak dále už nic moc. Vzhledem k erotické aktivitě se sousedkou tato touha nenabízela vůbec nic konkrétního. Prostě se vzedmula do neznáma a hotovo šmytec. Jenže zajímavé bylo někdo jiného: pan Novák se cítil být osloven, ale jinak než od sousedky. Skrze její osobní náznaky k němu mluvil neosobní sexuální instinkt. Koneckonců, u něj přece nešlo o nic jiného. Třeba by se časem dostali i k něčemu jinému, ale hlavním motivem byly přírodou diktované zájmy. Ve druhém případě k němu nepromluvilo Něco, ale spíš Někdo. Vlastně si nebyl jistý, jak to vlastně pojmout. Touha oslovila jeho schopnost být sám sebou, kterou si postupně osvojil během duchovních cvičení a každodenních rozlišování, jak žít. Právě tato schopnost dovolovala panu Novákovi mluvit s jinými lidmi jako s jedinečnými osobami. Proto věděl, o co jde: oslovilo jej něco, co přesně vědělo, jak se má slušné duchovno chovat. Jenže mimo zášleh se nic dalšího nestalo a jedna vlaštovka jaro nedělá. Pan Novák si řekl, že na celou věc půjde v klidu a od lesa. Zatím bude pokračovat v modlitebním řetězci svého guru, protože není důvod k nějaké změně. Druhá věc by ovšem byla, kdyby se něco takového přihodilo ještě jednou, popřípadě vícekrát. Pak by skutečně šlo o nový duchovní fenomén, který by vyžadoval osobní řešení. A pan Novák dobře věděl, že jeho dosavadní duchovní život utvářel přesně tento model jednání. Byl iniciativní a snažil se zásadně odpovídat na výzvy, které k němu přicházely z oblasti ducha. Zatím se iniciativě mnoho nenabízelo. A tak se rozhodl, že dvojí případ touhy zatím odloží k ledu.