Za normálních okolností bych zprávu o šikanování učitelky žáky ponechal bez komentáře. Jsou důležitější zprávy. Jenže zrovna ke Střední průmyslové škole Na Třebešíně, kde se událost stala, mám zvláštní vztah. Mezi její absolventy patřím totiž nejen já, ale i moji synové. Navíc se tato škola nachází "co by kamenem dohodil" od místa, kde bydlím.

Co se stalo?

Podle zpráv a videa uveřejněných v médiích pětapadesátiletou učitelku utýrala trojice studentů, kteří na ni řadu týdnů útočili, omezovali ji a ponižovali. Šikanovaná učitelka Ludmila W. byla převezena do nemocnice, kde následně zemřela. Příčinná souvislost je sice sporná, nicméně fakt šikany už zpochybnit nelze. Džungle před tabulí, na níž jsme nevěřícně zírali ve vynikajícím snímku z roku 1955, dorazila do české reality.

Ředitel školy nechce poskytovat další informace, prý s ohledem na pozůstalé. Otázkou však zůstává, proč takový ohled neměl, když paní Ludmila ještě žila. Podstatu tohoto problému všichni pomalounku polehounku obcházejí, jen aby se nikdo nezamyslel a ještě na něco nepohodlného nepřišel. Místo přemýšlení se veřejnost ventiluje na sociálních sítích a v diskusích pod články primitivní agresivitou. Jenže klíčem k nápravě není zvýšená tvrdost, ale prostá spravedlnost. Jak trpce se v těchto souvislostech čte tento náhodně vybraný starý dopis „starého“ učitele ZDE

Chceme hledat?

Abychom mohli pacienta správně léčit, je vhodné hledat příčiny onemocnění. A naše společnost je takovým pacientem a školství jedním z jeho orgánů. Nemá tedy šikana učitelky nějaké hlubší celospolečenské příčiny? Mluvčí školy Na Třebešíně to shodila na rodinu. Rodina může kontrovat, že za jednání a bezpečnost žáků (a jistě i pedagogů) ve škole je zodpovědná škola. Tím pádem si všichni umyjí ruce, uspořádají sbírku a je klid. Do příštího maléru. Nic víc se asi nedá dělat. Nemocná společnost se nechce ptát po skutečných příčinách, protože by se dozvěděla, že bude muset změnit způsob svého života. To pacienti samozřejmě nemají rádi. Lepší je vzít nějaký oblbovák a jede se v zavedených zvycích dál.

Příčiny

Příčiny není tak těžké hledat. Jsou to: korupce, nepotismus, protekce a klientelismus.

Takové nešvary samozřejmě provázejí každou společnost, stěžovali jsme si na ně i v dobách „reálného socialismu“, jenže to jsme netušili, jak mírnou podobu vlastně mají. Tehdejší vyrážka se změnila v současnou rakovinu.

Dnešní vedení škol se natolik bojí o dotace, sponzory a svá místa, že už je schopné tolerovat prakticky cokoliv. Jde prostě o to na daném místě co nejdéle přežít. Proto je třeba nevidět skandální chování žáků bohatých či vlivných rodičů, proto je třeba ignorovat všechno, co by mohlo narušit klidné setrvání v dobrém bydle. To ovšem platí jak pro učitele, tak ředitele. Kdo by chtěl být, třeba v padesáti, na dlažbě, že? Navíc není za co se angažovat. Za nějaké ideje nebo snad poslání? To si děláte legraci? Vždyť vzdělání je na prodej. Měřítkem není poctivost či čestnost, ale výhradně peníze. Kdo maže, ten jede. Škola potřebuje peníze, potřebuje naplnit žáky, potřebuje udržet pověst, a to poslední, co by jí ještě scházelo, je nějaký skandál nebo rozzlobený vlivný tatínek. Autorita učitele se tak bezpečně blíží nule. Samozřejmě, to platí, pokud nemá ještě vlivnější přátele, než nezvedení žáci.

Vzorem takových pedagogů s moderním světonázorem a nespornou autoritou může být třeba vysokoškolský učitel, děkan Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze a bývalý ředitel Liberálního institutu Doc. Ing. Miroslav Ševčík, CSc. Nebo prof. Milan Knížák, Dr.A. proslulý svými haváriemi. Uměleckými, lidskými i automobilovými, či Doc. JUDr. Milan Kindl, CSc.

Příčina toho, proč už nejsou šikanováni jen děti dětmi, ale učitelé dětmi, neleží primárně v dětech, ale ve společnosti protěžující podvodníky, šejdíře, neurvalce, lháře a dravce. Nevítězí solidarita a soucit, ale agresivita s ostrými lokty. Budeme-li dost trpěliví v následování našeho bratra za velkou louží, dočkáme se ve školách i střelby v americkém stylu. Někteří naši poslanci se už zhlédli v myšlence ozbrojené společnosti jako záruky proti kriminalitě. Už navrhují, aby se občané vyzbrojili jako v Izraeli nebo USA. Ozbrojený občan, záruka míru. Rozvíjejí tak absurdní hesla známého románu 1984 "Válka je mír; Svoboda je otroctví" Ano, umožněme větší rozšíření střelných zbraní v populaci a ve školách už nebudou žáci učitele šikanovat, budou je rovnou střílet.

Léčba

Je třeba opustit nesmyslnou teorii, že více než 50 procent Čechů bude mít vysokoškolské vzdělání, zatímco řemeslům se nebude učit prakticky nikdo. To byl prostě jen šílený nápad, že “podřadné“ práce necháme Ukrajincům, Tatarům či jiným cizincům, které si dovezeme. Domněnka, že výměnou Husáka za Havla a Štrougala za Topolánka vyskočí IQ dobrých Čechů o desítky procent, se ukázala lichou. Školství je třeba přizpůsobit realitě a nikoliv realitu přetvářet na existující školství. Řemeslům je třeba vrátit prestiž, počet státem placených škol a učilišť je třeba uvést v soulad se skutečným stavem populace. Ne každý může být manažer, inženýr, podnikatel či lékař. To však neznamená, že je méněhodnotným člověkem. Často je tomu spíše naopak. Ctižádosti mají být vystaveny mantinely. Myšlenka, že každý má právo na vysokoškolské vzdělání, je nesmyslem podobným tvrzení, že každý má právo stát se kosmonautem. Zvyšujeme-li nároky na studium plynoucí z pokroku doby, nemůžeme se domnívat, že zároveň budeme zvyšovat procento absolventů takto náročného studia. Vraťme se tedy zpátky na zem.

Neodvolatelnost učitelů

Dalším krokem by mohl být jiný status učitele. Něco jako „neodvolatelnost učitelů“. Ve společnosti totiž nepotřebujeme jen nezávislé soudce, ale i nezávislé učitele. Tak, aby mohli účinně čelit tlaku a manipulacím zkorumpované společnosti. Přičemž si samozřejmě nemůžeme dělat iluze, že nějaké administrativní opatření samo o sobě něco vyřeší. Společnost je svázaná se školstvím a školství je závislé na stavu společnosti. Chceme-li něco zlepšit, musíme postupovat ve všech směrech, a hlavně už začít. Zatím se zdá, že jsme šli posledních 25 let kupředu pomalu zpátky.

Dnes sice ještě nepotřebujeme skutečně vzdělané či dovednostmi disponující občany, ale zítra, kdo ví? Dnes do montoven stačí lidé nekvalifikovaní, byť s maturitou či vysokoškolským diplomem. V čele mezinárodních korporací vlastnících Čechy pak může být absolvent jakékoliv školy a jakékoliv národnosti. Není však vyloučeno, že přijde den, kdy se „vláda věcí tvých k tobě zase navrátí, ó lide český“. A pak budeme potřebovat lidi rovné, čestné, spravedlivé, šikovné a skutečně vzdělané.

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 350 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!