Nejprve pár slov k tomu, jak jsem se vůbec dostala ke Kostarice. V jakémsi zažloutlém knižním výboru krátkých cestopisů ze 70. let, po němž jsem namátkou sáhla někdy před dvaceti lety v antikvariátu – už si nevzpomenu na jméno knihy ani autora –, jsem se dočetla, že tato země roku 1948 zrušila stálou armádu. Kromě této lakonické, ale překvapivé informace jsem se více nedozvěděla. Rozhodně nic o událostech, které k tomu vedly, o důvodech k tomuto kroku, nemluvě o důsledcích... Později k tomu přibyl ještě střípek, že snad Kostarika je docela zajímavá země i z pohledu politiky ochrany přírody. A tak jsem se tam v roce 2005 vypravila poprvé, abych tomu přišla na kloub. Strávila jsem tam tři měsíce, většinou po knihovnách a v rozhovorech s lidmi. Zpátky jsem si přivezla hromádku knih o Kostarice. Od té doby se tam vracívám a pobývám v zemi jeden až tři měsíce. U nás v Čechách jsem založila iniciativu Diplomacie zdola a soukromou Knihovnu mírových studií Tiquicia.

Albert Martén

Už při první návštěvě jsem narazila na jméno Alberta Marténa, kostarického ekonomia, právníka a filozofa, který v roce 1951 napsal útlý spisek-esej Metafyzická teorie peněz. (Tuto knihu jsem v roce 2014 přeložila do češtiny a vydala vlastním nákladem.) Tušila jsem, že mám v ruce myšlenkový poklad a byl to hlavní impulz, proč jsem se začala zabývat problematikou peněz hlouběji. Totiž na počátku mé zvědavosti byl jeden paradox. Ve 40. letech tamější oligarchie a církev vytvořila podivuhodnou koalici s kostarickou komunistickou stranou (!) a prosadili společně systém sociálního zabezpečení a jiné vymoženosti. V občanské válce komunisté hájili tyto vymoženosti proti sociálně-děmokratické straně Národního osvobození (Liberación nacional), protože se báli o budoucnost sociálních zákonů. Vítězové krátkého krvavého konfliktu, Liberación nacional, sestavili dočasnou vládu (juntu) v čele s José Figueresem, pak ovšem zrušili stálou armádu, postavili mimo zákon komunistickou stranu, přijali velmi progresivní ústavu, v níž dávali volební právo ženám a černošské populaci a než odevzdali navzdory černým očekáváním vládu zpátky do rukou politika původně zvoleného v posledních volbách – znárodnili (vykoupili) banky a zahraniční bankám vzali možnost přijímat vklady, v zemi mohly nadále působit jen banky investiční.


Když jsem sledovala stopu A. Marténa dále, zjistila jsem, že už koncem 40. let založil pozoruhodné solidaristické hnutí. Jedná se o síť solidaristických asociací (družstev přidružených k firmám), které může založit nejméně 12 zaměstnanců spoluc s majitelem firmy. Dobrovolní členové asociace musí povinně spořit do fondu této asociace 5 % ze svého měsíčního platu, za to jim podnikatel každý měsíc přidává stejnou částku. Z tohot fondu si mohou brát nízkoúročné či bezúročné půjčky jednotlivci, ale i firma nebo komunita. Naspořené peníze patří zaměstnancům a jsou vypláceny v případě odchodu z firmy. Dnes je solidaristické hnutí stále živé, pomalu sílí a celý sektor tvoří 10 % HDP Kostariky.

Než se dostanu k vlastnímu pokusu o monetární reformu, ještě vysvětlím něco o kulturně-politickém prostředí v Kostarice. Abychom si mohli udělat obrázek, jak se zde takováto košatá a vizionářská osobnost mohla vůbec objevit.

Šťastné bílé místo na mapě

Jsou země, u nichž oceňujeme především kulturní dědictví v podobě úžasně zachovalých a impozantních památek lidské evoluce. Jsou však také země, které zdánlivě nemají ani jedno, nebo přinejmenším ne ve srovnatelné míře, zato oplývají jiným druhem neviditelného bohatství - šťastnými okolnostmi, které vytvořily ojedinělé prostředí a podmínky k sociálnímu rozvoji. Takovou zemí je Kostarika. Oněmi okolnostmi mám na mysli neopakovatelnou souhru a prolínání následujících faktorů, a to v rozmezí pouhých 100-150 let poté, co země získala nezávislost na Španělsku (1821-1971):

  • Relativní nezájem industriálních mocností o zemi s malým nerostným „bohatstvím“
  • Jedna z nejvyšších úrovní biodiverzity (různorodosti života) v celosvětovém měřítku
  • Po celé 19. století nízký počet obyvatel (do půl milionu), živících se převážně zemědělstvím, v kolektivním vědomí tedy přetrvává přirozená solidarita venkovského, případně horalského typu
  • Absence vysloveně bohatých rodin a rodů, menší majetkové rozdíly mezi lidmi
  • Obrovský autentický hlad „elit“ po vymanění z dlouholeté izolace, hlad po vzdělání a pokroku a nepřítomnost či jen velmi skrovné počátky hromadných sdělovacích prostředků (první tiskárna dorazila do Kostariky až v roce 1831) v situaci, kdy téměř neexistují žádné stálé základní školy, infrastruktura je omezená; mezi státníky proto po většinu 19. století převažovali učitelé či humanitně vzdělané osobnosti s rozhledem překračujícím hranice státu, neboť získali vzdělání v zahraničí (toto platí v podstatě až do r. 1941, založení první kostarické univerzity); oproti tomu ti, kteří si nemohli dovolit cestovat do zahraničí, volí cestu samouky, a jejich učení je pozoruhodnou cestou intuitivně osvíceného hledání a tápání, při němž často přirozeně překračovali úzce vymezené hranice oborů; je tím dán základ k jednomu z výrazných rysů kostarického étosu vzdělanosti - transverzální uchopování témat a vnímavost k alternativám, periferiím poznání
  • Proces hledání a utváření národní identity, vzmach kulturního života (ne nepodobný našemu národnímu obrození, i když samozřejmě v tomto případě nejde o obrození a prosazení jazyka jako takového, ale o kultivaci slovesné a vůbec umělecké tvořivosti zrcadlící vývoj společnosti)
  • Budování státu a kostarické státnosti od nuly, programově vzniká „Stát-učitel“
  • Neustálený a nerozvinutý daňový a monetární systém a současně neexistence bank domácí provenience
  • Pomalé propojování s mezinárodní ekonomikou a opožděná industrializace
  • Zkušenost s odvrácenou tváří rostoucího hegemona USA už od r. 1856 (soukromý pokus o nastolení otrokářského státu ve Střední Americe, který musel být odražen ve zbrani, Kostarika při tom sehrála vůdčí roli), kritičtější pohled na jeho zahraniční politiku
  • Hodnocení komunismu – ať už nastupujícího či během studené války - je spíš jemnější povahy: Jjednoznačné odmítnutí totalitních tendencí a praxe, ovšem principiální a zanícený souhlas se sociálními prvky a návrhy
  • Kostarika byla během Studené války podobným důležitým geopolitickým mostem ve své oblasti jako Československo v Evropě (pro zajímavost američtí diplomaté označovali Kostariku jako Latinskoamerické Československo)


To je tedy v kostce a letmém pohledu Kostarika, v níž vysokoškolský pedagog, podnikatel, revolucionář, politik, publicista a myslitel Alberto Martén působil. A. Martén (1909-2009) se narodil v rodině diplomatů, v osmi letech přesídlil s rodiči do Evropy, ve Švýcarsku vychodil základní školu a zahájil zde studia na gymnáziu. Vzděláním byl právník, ale rovněž filosof a ekonom. V době psaní knihy (1951) má za sebou krátké působení na postu ministra hospodářství a financí v prozatímní vládě Kostarické republiky po skončení občanské války; tato vláda na dlouhá desetiletí předznamenala převážně sociálně-demokratický charakter tamější demokracie. Předtím, v roce 1949, založil a až do roku 1961 řídil Kancelář pro ekonomickou koordinaci. Jako duchovní otec solidarismu celý život šířil a všemožně se snažil prakticky naplňovat jeho vznešené ideje. Martén se dožil sta let a byl oceněn nejvyšším státním vyznamenáním za zásluhy o vlast (2009).

Metafyzická teorie peněz

Tato kniha představuje jakýsi úvod do té části jeho myšlení a nadějí, jejíhož naplnění se za svého úctyhodně dlouhého života nedočkal. Martén nedůvěřuje ani Státu, ani soukromým zájmům, mimoto také vzácně snoubí kritiku slabin komunismu s kritikou neřestí kapitalismu. Výsledným průsečíkem je originální myšlenka organické tvorby peněz, která v zásadě usiluje o to znemožnit účelové manipulace ať už politické či skrze soukromé bankovnictví. Jeho představivost je v tomto bodě skutečně obdivuhodná.

Martén především považuje za peníze jen to, co má zaručenou kupní sílu. Jinými slovy definuje peníze jako dluh či závazek společenství vůči držitelům peněz! Peníze jsou pro Marténa právně-ekonomický koncept a podle něj jich má být v oběhu právě jen tolik, kolik je v danou chvíli zapotřebí. Mají být každopádně v přímém vztahu k reálně vytvořeným statkům. Mluví tedy i o načasovaném mizení peněz: v momentě, kdy zboží opouští trh/obchod a stává se spotřebním vlastnictvím jednotlivce, musí být kupní síla (poutaná k prodaným statkům) z ekonomiky odstraněna. Peníze nesmí být nic jiného nežli matematickou reprezentací hodnoty zbožních statků dostupných na trhu. Vzniknou při výrobě statků (to se netýká poskytování služeb) a zaniknou jejich spotřebou.

Autor je přesvědčený, že pomocí organických a nemateriálních (abstraktně účtovaných) peněz lze odstranit hlavní problémy nerovné distribuce a kumulování bohatství ve společnosti, dále inflaci a lichvu. Lze jím stabilizovat ceny a platy. Dalším překvapivým Marténovým tvrzením je, že mezi funkce peněz nepatří funkce úspor; společnost prý potřebuje dva na sobě nezávislé prostředky hospodaření - k hromadění majetku komoditu, k oběhu nehmotné peníze. V současnosti těch několik málo opravdu výrazných alternativních uskupení, kteří chtějí reformovat instituci peněz (např. britská Positive Money, švýcarská Vollgeld Initiative), prosazují systém tzv. „plně krytých peněz“. Martén k tomu přes propast času vznáší svou knihou dvě stále nezodpovězené otázky: kolik peněz ale vydávat a čím je krýt?

Univerzální kapitalizace

Jeho vize tzv. univerzální kapitalizace dostatečnou podporu v kostarické společnosti nenašla. A to i přesto, že své myšlence radikálně znovupromyšleného kapitalismu věnoval značné publicistické úsilí po zbytek života. I druhý z velkých cílů, totiž prosadit Zákon o ekonomických garancích jako jeden z článků ústavy, k němuž se upínal koncem sedmdesátých let a který by dle jeho přesvědčení kostarickou společnost k univerzálnímu kapitalismu přiblížil, vyšel naprázdno.

Ústavní dodatek o ekonomických zárukách (1976)

Marténovi se podařilo docílit alespoň toho, že v kostarickém jednokomorovém parlamentu vznikla pracovní komise, která přes rok studovala jeho návrh. Hlavní myšlenkou návrhu je to, že politickou demokracii je třeba doplnit demokracií ekonomickou. Chtěl využít svých poznatků a zkušeností ze solidaristického hnutí a tzv. bankovní efekt či univerzální kapitalizace nechat působit i v celonárodním měřítku. Jeho návrh čítá 32 článků (jsou už také přeloženy do češtiny).

Např. v článku 21 stojí:

  • (a) Lidská bytost, svobodná, důstojná a žijící v dostatku, je nejvyšší hodnotou společenského soužití. Stát, národní hospodářství, rodina, firmy a veškeré společenské uspořádání jsou jí podřízeny coby prostředek svému cíli.
  • (b) Žádný koncept veřejného dobra či společenského zájmu nemůže obětovat nebo oklešťovat lidskou bytost, omezovat její svobodu nebo umenšovat její majetek.
  • (c) Kostarická republika se hlásí k holistickému kritériu, že abstraktní kolektivní užitek je skutečný jedině tehdy, když z něj vyplývá také reálný užitek pro jednotlivce.


Více ve videích:

dokument o solidaristickém hnutí „Made in Kostarika“:


Konference Nové peníze pro nový život - Miluš Kotišová 1/2;


Konference Nové peníze pro nový život - Miluš Kotišová 2/2;

Článek bude součástí příštího tematického čísla a byl financován díky Vašim darům na rozvoj webu. Děkujeme! Redakce a spolek E-republiky.