Část svého života jsem prožil v emigraci v Rakousku. Nebyla to klasická emigrace jako ty z roku 1948 a 1968, byla to emigrace velmi pozdní, až skoro zbytečná. Odešel jsem v září 1988 a vrátil se v lednu 1999. Důvody mé emigrace mi dnes připadají naivní až směšné, ale tenkrát se mi takové ani trochu nezdály. O mé emigraci do Rakouska ale psát nechci, psát chci o Rakousku jako fenoménu střední Evropy. Chci se podělit o poznání, ke kterému jsem svým vztahem k Rakousku dospěl, což byl proces, jenž měl dvě části: první, desetiletou rakouskou a pak tu druhou, po návratu z Rakouska.

Střední Evropa


O tom, kde leží střední Evropa, mluví jedno krásné a voňavé pořekadlo: „Střední Evropa je všude tam, kde vám ke kafi dají štrúdl.“ Štrúdl sice minulostí není, ale střední Evropa ano. V uplynulých třiceti letech se odehrálo několik dobře míněných pokusů o vzkříšení střední Evropy ve smyslu spíše ideovém, leč šlo veskrze o pokusy intelektuálské, za nimiž nestál žádný jednotící činitel. Státní útvary jako Slovinsko, Chorvatsko, Rakousko, Česká republika, Slovensko, Maďarsko jako by nic nosného, čím by se lišily od jiných evropských států, nespojovalo.

Leč střední Evropa tu kdysi byla. Bylo jí Rakousko-Uhersko, mnohonárodnostní stát, jehož jednotlivé územní celky i občany samotné spojovaly dva principy: Úcta k panovnickému rodu a katolická víra. Byl to stát výjimečný jak z pohledu tehdejšího, tak dnešního: sdružoval v sobě mnoho malých národů a enkláv, jichž bývala střední Evropa plná, a zajišťoval jim ochranu před národy i říšemi velkými, nacházejícími se na západ, východ i jih od nich.

Byla to říše s vlastní identitou a přes všechny turbulence devatenáctého století s jeho nacionalismy, revolucemi, pokusy o světovládu i trvalým odnáboženšťováním, byla mocností, se kterou se v Evropě muselo počítat. Její charakter a politické krédo krásně vystihl jeden z habsburských vévodů: „My neválčíme, my se ženíme.“

Svá bývala i střední Evropa. Bohužel však až do chvíle, než si polkla jedu nacionalismu. Událostem z roku 1848 se v dějepise říká jaro národů, ale jak moudří lidé už tehdy věděli, byl to spíše jejich soumrak a začátek konce jejich pokojného soužití ve středu Evropy, ba i jinde.

Na vině byli také – a nikoliv v míře nepodstatné - čeští nacionalisté. Ti nejprve v panslavismu, rusofilství a trialismu - jež ovšem v dobovém kontextu jara národů, vzpomínek na hrůzy Francouzské revoluce a následné Napoleonovo plenění Evropy nemohlo být vnímáno jinak, než jako separatismus - spatřovali zářnou budoucnost svého národa.

Nálepky, které čeští nacionalisté Rakousko-Uhersku uštědřovali, jako teokracie, zkostnatělost, policejní stát a žalář národů, se někomu možná dobře poslouchaly, ale pravdivé nebyly. Rakousko-Uhersko byl stát velmi moudře spravovaný. Jeho úřady, školství, právo, kultura i sociální zaopatření byly na nejvyšší tehdy myslitelné úrovni. Od roku 1867 bylo konstituční monarchií. Mělo volenou vládu, říšský sněm (tj. celostátní parlament), zemské sněmy (zemské parlamenty), politické strany a od roku 1907 všeobecné volby. (Jako raritu dodávám, že Švýcaři se těší všeobecným volbám od roku 1971.) Rakousko-Uhersko mělo tedy všechny demokratické instituce. Byl to stát, který stál na řádu a ten řád musel na prvním místě zosobňovat císař. A rakouští císaři takoví byli.

Střední Evropa tu tedy kdysi byla. Měla svůj řád, vyspělou správu, svoji jedinečnou kulturu, své bohaté i chudé a své sociální rozpory, v nichž ovšem nikoho v Evropě nepřevyšovala.

Osudová chyba


Rozbít Rakousko-Uhersko znamenalo rozbít střední Evropu. A zničit staletou rovnováhu mezi Evropou západní a Evropou východní s obrovským Ruskem.

Byla to těžká chyba nejen Masaryka s Benešem a českých nacionalistů vůbec, ale i představitelů států Dohody a USA, kteří rozbití střední Evropy na Versailleské konferenci dopustili.

Konference ve Versailles sice k mírovým závazkům dospěla, ale byl to mír nespravedlivý vůči Německu. Německo na Versailleskou konferenci vůbec přizváno nebylo a nadto bylo Dohodou prohlašováno za poraženého. Pravda to nebyla, válka skočila dohodou o jejím ukončení, nikoliv vítězstvím jedné ze stran. Vítězem nebyl nikdo a poraženým také ne. Ostatně dodnes se vedou spory o to, proč vlastně 1. světová válka začala.

Winston Churchill, který bývá považován za politického proroka, tenkrát k rozpadu Rakousko-Uherska řekl: „Rozbitím Rakousko-Uherska vznikla v Evropě ohromná jizva, která možná nikdy nebude zacelena.“ Měl pravdu. Velký a významný stát rozdrobený na malé státečky, mezi nimiž vzápětí propukly spory, bylo vítané sousto pro příští územní nároky těch, kteří se cítili ukřivděni. A že dle mírotvorců poražené a reparacemi zatížené Německo věčně poražené nezůstane, bylo jasné už během konference.

Na troskách Rakousko–Uherska vzniklo také Československo, stát s nepřirozeně dlouhými hranicemi, s množstvím sousedů, z nichž jedině s Rumunskem mělo nezatížené vztahy. Problematiku mnohonárodnostního státu, o níž měli zakladatelé Československa za to, že v ní Rakousko-Uhersko selhávalo na celé čáře, měli nyní doma. Ovšem nástroje, jak k ní přistupovat, neměli žádné a po pravdě o ně ani nestáli. Hrát se nyní mělo podle českých not!

Vzpomínám na svou babičku (nar. v r. 1888), která mi vyprávěla, že když to v listopadu 1918 přišlo, říkali si, že je to tak nejvíce na 20 let. Životaschopnost státu, do něhož největší národnostní menšina – Němci (3,5 milionu) – ani nechtěla a druhá největší menšina - Slováci (2 miliony) – měla o svém postavení v rámci celku principiálně jinou představu (u dalších menšin jako Poláci a Maďaři se při sčítání obyvatelstva všelijak podvádělo), neslibovala dlouhé trvání. Což potvrzovalo i nesmyslné spojenecké přimknutí se k Francii, ležící na opačném konci Evropy.

Konec střední Evropy


Střední Evropa skončila ve Versailles smlouvou, která stvrdila zánik Rakousko–Uherska. Co pokračovalo, známe: tragédie 2. světové války a následná sovětizace.

Ze spárů nového vládce střední i východní Evropy, Sovětského svazu, se podařilo vytrhnout jediné části někdejšího Rakousko-Uherska: Rakousku. (Nepočítám Jugoslávii, která jako celek do Rakousko-Uherska nepatřila, avšak do zóny sovětského vlivu po celou dobu trvání studené války spadala.) Rakousko totiž dokázalo ze svého středu vygenerovat politiky, jako byl Karl Renner, kteří uměli se všemi stranami jednat sebevědomě a bez potřeby podlézat. Poválečný úspěch Rakouska, jemuž se podařilo zbavit obsazení vítěznými mocnostmi (SSSR, VB, Francie, USA), pak vyvrcholil vyhlášením neutrality v roce 1955. Rakousko se moudře ubránilo vstupu do NATO.

Nebyla to žádná náhoda, ale plod smířlivosti a zdravé uměřenosti, kterou si rakouská společnost uchovala z dob Rakousko–Uherska. Což je mimo jiné také důvod, proč se v různých měřeních kvality života Rakousko umisťuje na prvních místech. Vídeň je pravidelně hodnocena jako nejlepší velkoměsto na světě.

U nás jsme na politiky, jako byl Karl Renner, štěstí neměli, anebo jsme o ně nestáli? Ve všech našich politicích, od Masaryka přes komunistické prezidenty až po Havla s Klausem, pokaždé koexistovaly dva extrémy - nekritické uctívání a naprosté zatracování. Předměty obojího zůstávaly vždy stejné, pouze znaménka se měnila: Rusko-Německo, východ-západ, socialismus-kapitalismus, USA-Rusko, kolektivismus–individualismus. Jen ne trocha zdravé uměřenosti…

Co přineslo Čechům rozbití Rakousko-Uherska


Rozbití velkého státního celku znamenalo pro Čechy provincionalismus a uzavření do sebe i oken do světa. Býval to právě fenomén Rakouska a němčina, které nás, Čechy, spojovaly se světem.

Odpoutáním od rakouského vlivu, který byl pro nás blahodárný, neboť nás v mnohém – zejména po stránce organizační, úcty k řádu a ukázněnosti - posouval dopředu, jsme hodně ztratili. Rakušané, nebo chceme-li německy mluvící část Rakousko-Uherska, byla vyspělejší a kultivovanější, než část česká. Rozdíly jsou viditelné stále: pořádek, chování na silnicích, mezilidské jednání, vulgarismy, vztah k přírodě, míra vkusu, úcta k tradici…

Ještě více se typické české nedostatky projevily po 2. světové válce, což se společně s dlouhodobě pěstovanou nenávistí ke všemu německému a se zločiny Hitlerovy Třetí říše náramně hodilo Sovětskému svazu.

Za to pozitivní, co rozbití Rakousko-Uherska přineslo, je dodnes mnoha našinci pokládána samostatnost. Jakkoliv je každá samostatnost nanejvýš částečná, ta naše prvorepubliková, spoléhající na Francii, nebyla ani taková. Byla iluzorní. Francie v nás viděla to, co naši politici zapomněli občanům sdělit: „Cordon sanitaire“ (nárazníkové pásmo).

Po výsledcích druhé světové války, jimiž bylo rozdělení zón vlivu mezi Sovětský svaz a USA, už nemohla být řeč ani o samostatnosti iluzorní. A po roce 1989, kdy vládu nad vším podstatným jsme předali globálním politickým aktérům zaštítěným na prvním místě administrativou USA, jsme na tom s naší samostatností stejně jako za časů Sovětského svazu.

Amerikanizace, sovětizace a byznys


Jedním z důvodů, proč Rakousko-Uhersko mělo být rozbito, byl jeho velmi dobrý vztah ke katolické církvi. Ne, že by Rakousko-Uhersko bylo v nějaké míře náboženským státem, ale křesťanství patřilo – a v Rakousku stále patří – k osvědčeným normám občanského soužití. Členové rodu Habsburků byli vesměs vzornými katolíky a císař se těšil jáhenskému svěcení. Dodnes má katolická církev v Rakousku své slovo při vybraných státních rozhodnutích. (Pamatuji se, jak v devadesátých letech chtěli byznysmeni v Rakousku mít obchody otevřené o sobotách a nedělích. Zákonodárci však museli se změnou příslušného zákona jít za katolickou církví. A ta řekla ne. A při tom zůstalo…)

Tím se sčítání následků zániku střední Evropy dostává k ateismu. Ten se u nás, kde jedním ze základních identifikačních znaků první republiky byl nepřátelský vztah ke katolické církvi, značně rozšířil, čímž pootevřel dvířka nekřesťanským režimům, jako byl německý nacismus a sovětský komunismus. Neblahý vliv odkřesťanštění se podepsal na obou světových válkách, na válce studené i následném tržním fundamentalismu.

Nelze také přehlédnout myšlenku, že kdyby Rakousko-Uhersko nebylo rozbito, nedošlo by ke 2. světové válce, neboť veliká země na východ od Německa by pro něj byla závažnou překážkou. A kdyby Versailleský mír byl spravedlivý vůči Německu, fanatik jako Hitler by se nemohl dostat k moci. (Vím, vím, jsou to samá kdyby, ale proč se z možností, které nenastaly, ale nastat mohly, nepoučit?)

Evropu by pak před jejím sebezničením nemusela zachraňovat Amerika a Sovětský svaz a k její amerikanizaci a sovětizaci by nejspíše nedošlo. Americký vliv na západní část Evropy byl sice přijímán se souhlasem a vedl k rychlému odstranění následků války a brzké prosperitě, ale západní Evropa se tím stala na USA závislou. K témuž vedl i sovětský vliv ve východní a střední Evropě. Když pak padla železná opona, evropské státy nebyly schopny vzít vládu věcí svých do vlastních rukou. Havlova geniální myšlenka, u které nakonec ani sám nezůstal, aby společně s Varšavskou smlouvou bylo zrušeno i NATO, zůstala oslyšena a Evropa volila další amerikanizaci.

Dnes, jak se ukazuje a prezident Trump si dává záležet, aby o tom pochyb nebylo, nejsou Spojené státy z mnoha důvodů pro Evropu dobrým partnerem. Možná by se nám takové Rakousko-Uhersko, které sice nedokonale, ale přesto stálo na jiných hodnotách než na americkém snu o nespoutaném byznysu, jemuž je třeba po celé planetě klestit cestu, hodilo.

Závěr


Rakousko-Uhersko se nevrátí, ale díky Bohu za Rakousko. Je to stát dobrý, spořádaný, mírumilovný, prostý výstřelků a zdravě uměřený. Má příkladný vztah k životnímu prostředí, což je bohatství, které je při vědomí závažnosti klimatických změn nedocenitelné.

Rakušané jsou lidé smířliví. Stefan Zweig, vídeňský žid a jeden z nejlepších spisovatelů vůbec, vystihl rakouskou povahu takto: „žít a nechat žít“ a „nic nehnat do extrému“. V Rakousku to platilo za císaře pána a platí to dodnes.

Až se zase někdy budou obracet dějiny, jako tomu bylo před třiceti lety – kéž by to bylo s konečnou platností a s jasným cílem o dosažení obecného dobra – budou někteří připravenější a jiní nepřipravenější. Rakušané sice opustili Rakousko–Uhersko jako státní zřízení, ale uchovali si jeho duchovní dědictví. Proto jsou dnes mezi připravenějšími. Štrúdl podávat ke kafi nezapomněli, jako jsme to nezapomněli ani my. Možná bychom u nás k tomu štrúdlu mohli přidat i kus z dědictví Rakousko-Uherska a jím vytvořené střední Evropy.

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!