Žijeme v době, kdy svoboda vypadá jako bezbřehá. Svobodně lhát, svobodně manipulovat, svobodně porážet ty druhé, svobodně se ohánět ostrými lokty. Smyslem té naší svobody není nalezení pravdy, ale použití co nejprohnanější lži. Národ tak již nepojí nic, nejméně pravda. Každý mele jen ty své dějiny, a tak se budeme zbytečně divit až nás ten mlýn osudu semele všechny.

Česko jako mocenské centrum všehomíra

Mnozí se domnívají, že jsme pupkem světa a našim přátelům či protektorům neleží na srdci nic jiného než srdce Evropy, tedy i celého světa, a to jak známo všem, nejen od Šumavy k Tatrám, ale od pólu k pólu, leží v Praze, matičce všech měst co jich na celé zeměkouli jest. Proto je třeba celosvětově dávat pozor na Mnichov, kdy se jakousi drobnou nehodou stalo, že nás naší přátelé podvedli a o nás bez nás rozhodli o konci naší úžasné svobodné a demokratické státnosti. Ostatně není divu, že se naši přátelé spletli, protože koneckonců i ten Adolf Hitler to myslel dobře, lidem dal práci a svůj celoživotní boj zasvětil boji proti bolševismu a hledání volného prostoru pro západní rasu, která jediná si zaslouží výsluní tohoto světa, v němž mají nepřiměřenou domovinu hordy z východu, tedy Slované.

Sázka na kartu, kterou nedržíme v ruce

Během těch dvaceti le mezi dvěma světovými válkami jsme leželi mezi západem reprezentovaným především Británií a Francií na jedné straně a východem reprezentovaným Sovětským svazem. Naše svobodná média, tedy především noviny, tehdy stranily našim spojencům na západě. Vsadili jsme prostřednictvím Beneše na jednu kartu, a to kartu, kterou jsme v ruce nedrželi my, ale Británie. Nepěstovali jsme příliš přátelské vztahy s Němci, Německem, ani s Ruskem. Naše média, naše politika byla všechno, jen ne proněmecká nebo prosovětská.

Není divu, že jsme najednou byli sami. Nepoučili jsme se , budeme si to muset zopakovat, případně ztratit suverenitu navždy. Jako stát a nakonec i jako národ. Jak se říká, jak si kdo ustele, tak si lehne, jak se do lesa volá, tak se z něj ozývá, boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Svému osudu, který si pomáháme tvořit jako jednotlivci, jako národ i jako stát, neujdeme. Bouráme pomníky symbolizující přátelství, nedivme se, že tím zasejeme nepřátelství. Pliveme po více jak miliardové Číně, nedivme se, že se do nás nezamilují na první pohled. Tak se stane, že se ocitneme jednou zase sami. Pak budou, tak jako vždy, trpět jak pachatelé, tak nevinní. Nechť se ovšem pachatelé zla a rozsévači nenávisti mezi národy nedomnívají, že ujdou soudu. Soudu lidskému, soudu historie, soudu nejvyššímu. Lhostejno jakým státním vyznamenáním budou vybaveni, lhostejno jakou zdánlivou mocí, lhostejno jakou nejapnou výmluvou. Nakonec sami uvidí zřetelně svou bídu a zapláčí nad spouští, kterou mají na svědomí.

Výchova k pýše, rozkolu a nenávisti

V našich školách se nevyučuje solidarita, humanismus, všelidské hodnoty, mírové soužití národů, nenapravuje se křivá výuka dějin, jenom to, co kulhalo na levou nohu, dnes kulhá na pravou, to co se ohýbalo vlevo, se dnes ohýbá vpravo. Nestavěly se pomníky americké armádě, dnes se bourají té Rudé. Za křivost tzv. reálného socialismu jsme platili všichni, za křivost reálného liberalismu, reálné demokracie, platíme zase všichni. Myslím tím samozřejmě běžné pracující. Nemyslím na koumáky, kteří v tom uměli chodit tehdy i dnes. Myslím na tělo i duši národa, nikoliv na parazity.

Budeme platit, protože tak to prostě v tomto životě chodí. Měli jsme a stále máme možnost dělat politiku, správu věcí veřejných vpravdě humanistickou, všelidskou a mezinárodní, anebo lokajskou. Zatím jsme si vždy vybrali tu lokajskou. Proto naše armáda působí po všech koutech světa, a místo aby bránila zájmy občanů České republiky doma, brání zájmy Spojených států a korporací, ať už v Afghánistánu, Iráku či aktuálně v Mali. Kdo je pak vinen smrtí našich vojáků? Snad Michal Kesudis, který chválil jejich vrahy? Snad oni sami pro mamon, pro dolar, pro svou obživu? Nebo spíše ti ctihodní mužové a ženy, poslanci a poslankyně českého parlamentu? Ti za pěkný plat sedí doma a odhlasují smrtelnou misi pro druhé v zájmu světového mamonu, v zájmu korporací.

Naši vojáci nepadli za vlast, ale za dolar. Odpovědnost za jejich smrt mají nepochybně nejen jejich přímí vrazi, ale mnohem spíše ti, co je tam vyslali. Poslanci a poslankyně Parlamentu České republiky. Nebo se snad někdo domnívá, že naše armáda buduje v Afghánistánu a Mali nějakou pěknou demokracii? Že to je pravý důvod jejich mise? Tak to je potom osel. Nic lepšího o takovém člověku nelze říci. Jako bychom neslyšeli Trumpovo „America first“. A nemylme se, že by to neplatilo směrem do budoucnosti i do minulosti, že to neplatilo pro Bushe či pro Clintona. A že to samé neplatí třeba pro Francouze. V Mali věru za české zájmy čeští vojáci nebojují, to je snad každému jasné.

Lokajství jako princip

Proč jsme tedy tak hloupí lokajové, kteří když už nehledí na všelidský zájem, nehledí alespoň na ten národní? Copak je v českém zájmu znepřátelit si mocnosti jako je Rusko či Čína? Copak je v zájmu Čechů plivat na to, co je Rusům svaté? To jsme tak zblblí, že už nedokážeme pochopit prostou pietu k padlým ve válce na život a na smrt a úctu k pomníkům, které symbolizují vítězství a osvobození z Hitlerovy hrůzovlády?

Že tomu nerozumí řeporyjský starosta Novotný, je celkem pochopitelné, léta strávená nořením se do hnoje bulváru na něm zanechala svou nepřehlédnutelnou stopu. Ale proč tomu nerozumí pan Hřib, Kolář, Šafr a další? Pro prachy? Pro slávu? Pro úspěch? Nebo se domnívají, že nenesou odpovědnost za své činy? Že život je jen taková hra, kdy mohou beztrestně druhým bořit bábovičky a pak se vždycky mohou jako děti vymluvit?

Ještě jim nedošlo, že nejsou na dětském pískovišti? Nedošlo jim, že do svých nejapných, hloupých, drzých a provokativních her tahají celý národ? Nedošlo jim, že slova a činy nepadají do prázdna? Že připravují osud nejen pro sebe, ale i pro druhé, kteří se o to neprosili? Pro druhé, kteří nepovažují ani za chytré, ani za slušné, ani za odvážné urazit lid Ruska, který si svých padlých hrdinů váží? Domnívají se, že někdo při smyslech může přijmout výmluvu na kontroverznost maršála Koněva? Jakoby nějaký maršál nebyl kontroverzní. Samotný pomník ovšem není symbolem kontroverze, ani okupace roku 1968, ani maďarských událostí 1956, ale osvobození 9. 5. 1945.

Podobně jsme nepostavili v Praze sochu Winstona Churchilla za jeho rasistický postoj k domorodým Afričanům či přístup ke kolonizovaným Indům. Alespoň doufám.

Co přinese válka proti mrtvým

Samozřejmě, že Hřib a spol. jsou jen symptomem nemoci. Symptomem nemoci, která ovšem může být smrtelná pro celé tělo národa. Symptomem nemoci, kterou nemají na svědomí předlistopadoví komunisté, ale postsametoví vítězové. Vychovali generaci udatně bojující proti mrtvým komunistům, aby posloužili současným obchodníkům. Tito "stateční" válečníci pomáhají, podobně jako někdejší Vlajkaři, rozdmýchat oheň nepřátelství, který přesáhne je samé a nakonec je i pohltí. A nás jako laxní pozorovatele s nimi.

Smysl českých dějin se naplňuje

Pokud je tedy smyslem české státnosti vzorová servilita a účast na kdejakém svinstvu nemocných mocných, nedivme se, že světu jednou scházet nebudeme. Jestliže nepěstujeme přátelství mezi národy, ale naopak jednáme jen v zájmu cizích zločinců a korporací, nemůžeme si sami sebe vážit.

Potom je otázkou, jak si nás mohou vážit druzí?

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!