Tento web sleduje nekonečnou ságu amerického koncentráku na Guantanámu ve čtyřech samostatných textech již od roku 2006 (viz články číslo 145, 151, 235, 246). Páté zamyšlení (<a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=572">článek číslo 572</a>) chtělo být vítěznou tečkou za tímto barbarstvím. Prezident Obama podepsal hned na začátku svého působení dekret, jímž se rozhodl zavřít toto hnízdo povstaleckého a vládního teroru. Zbylé vězně dříve mučené podle vládního manuálu prý pošle před normální soud. Jenže sliby chyby. Mezitím Kongres včetně demokratů odmítl odsouhlasit 80 miliónů dolarů potřebných k zavření věznice. Kongresmani chtějí vědět, co se s vězni stane po zániku koncentráku. Všichni přece ví, že jsou podle práva a podle důkazních materiálů sebraných za sedm let zralí tak akorát na svobodu. A na území USA již automaticky podléhají ústavnímu právu na spravedlivý a nestranný proces. Zatím jsou na Kubě, tak ať tam zůstanou. Bývalí Bushovci pod vedením viceprezidenta Cheneyho zase vytrubují, že bez solidně prováděného mučení není USA dosti bezpečná. Strategie pohrobků průhledně usiluje o vlastní rehabilitaci a jsou v zemi hvězd a pruhů dosti slyšet. Navíc samotný Obama se začal chovat jako chytrá horákyně. V projevu z Bílého domu (<a href="http://www.novinky.cz/zahranicni/amerika/169354-guantanamo-mozna-vytvorilo-vice-teroristu-nez-pochytalo-tvrdi-obama.html">21. 5. 2009</a>) jedním dechem zavírá lágr a druhým dechem slibuje, že bude vězně držet do nekonečna, třeba i bez soudu. Zkrátka, tanec kolem tohoto zla stojí za hlubší zamyšlení. Ukazuje se, že systémově založené a udržované zlo není tak snadné vykořenit. Dokonce, i když je verbálně odsouzeno, systém udržuje toto bezpráví pod různými záminkami stále v chodu. Nic nového pod sluncem, řekl by historik po Druhé válce a po následném selektivním stíhaní nacistických zločinců ve všech státech světa. Vidím v případu „koncentrák Gitmo“ následující charakteristiky, které zlo udržují při životě.

<strong>1. Politizace zla</strong>
Nejmarkantnější rys celé aféry. Stát si brání svůj zájem i proti morálce. Bývalí i současní funkcionáři přebíjejí jedním obecným zájmem („bezpečnost USA především“) jiný obecný zájem („spravedlnost především“). Vězni ve vládním koncentráku jsou totiž subjekty práva jen potud, pokud jim to stát dovolí. A stát, to je arbitráž všech možných zájmů v politickém prostoru. Zájem na spravedlnosti jako takové je vždy až na posledním místě, protože ji snadno přebije konkrétní zájem toho či onoho. To vše máme hned za humny, nač to dlouze komentovat. Politika nemusí žádné zlo vidět, protože vidí jen věčně svěží Zájmy. Závěr: otázku Guantanáma je třeba depolitizovat a držet v mezích právního diskurzu.
<strong>
2. Medializace zla</strong>
Zdánlivě jde o dobrou věc, protože Bushova politika byla mrtvá v momentu, kdy všechno prasklo na veřejnosti. Jenže ne tak: média mají mimo jiné, dobré, i tu nepříjemnou vlastnost, že kecají bez rozmyslu o všem a o ničem. Kvalitního zpravodajství je minimálně a kvalitních komentářů o světě ještě méně. Stačí se opět podívat do domácího chléva, třeba na veřejnoprávní TV. Média mají vůli mediatizovat cokoliv, a proto nemají čas a vůli něčemu rozumět. Proti sobě stojí totiž ono technicky snadno šířené „cokoliv“ versus namáhavě poznávané a komentované „něco“. Výsledek? Skandál koncentráku se ztratí v nekonečném komentování a výkřicích. Místo vědomí, co se stalo a proč, zůstane pouhý pocit, že se něco stalo, a nikdo neví co. Zlo pak přestane být zlem, rozmlží svou identitu do pocitů, výkřiků, otazníků a stálé medializace čehokoliv spojeného s Guantanámem. Pod tímto převlekem pak může zlo nerušeně působit dál. Závěr: odpovědná média musí rozlišovat mezi kecy a pravdivým souzením. Pak zlo zůstane zlem.
<strong>
3. Banalita zla</strong>
Název jsem si vypůjčil ze stejnojmenné knihy Hany Arendtové, která popisovala hrdelní proces s gestapákem Eichmannem uneseným do Jeruzaléma v roce 1963. Zlo lágru banalizují všichni Američané, kteří ho za minulého režimu pomáhali budovat a tak či onak z něj žili a tyli. Tato parta je kouzelná v tom, že ona vlastně žádné zlo nevidí: měli svůj džob, starosti, velké úkoly konečného řešení terorismu, popřípadě vítězství Dobra (jednoho) nad říšemi Zla, kterých ke konci Bushovců začalo exponenciálně přibývat. Tito lidé pochopitelně nemohou žádné zlo vidět, protože jsou Dobří a Čistí. Stačí se podívat, jaké supertajné zprávy si tito exoti sdělovali na brífincích v Bílém domě při vpádu do Iráku. Komentovali válku pomocí biblických citátů, protože se cítili být Bohem vyvolení k velkému <a href="http://men.style.com/gq/features/topsecret">Úkolu svatého Džihádu</a>. Koncentrák a síť tajných věznic prostě zapadly do systému jedné velké Starosti o zatím nebohé lidstvo, které se potácí v hříchu a zkaženosti. Tam je třeba napnout síly, drobné provozní problémy jsou řešitelné. A když se kácí les, tak padají třísky, že ano. Závěr: tyto mesianisticky naladěné borce je třeba soudit, popřípadě i zavřít. Radikální zlo nesmí být banalizováno, jinak na to všichni dojedeme.
<strong>
4. Systémovost zla</strong>
Koncentrák tvořila daná ideologie spásy po americku, která (jak je nyní známo) maskovala cynismus, zlodějnu a kupčení se státními zájmy jménem Lidu. Pak ale vzniká problém: zlo vytvářelo příliš mnoho institucí. Výsledek? Nikdo není vinen, dokonce ani mučitelé CIA ani právníci, které nálepkovali mučení jako zcela zákonné jednání. Agenti systémově konaného zla se vždy tlačí do role neutrálního vykonavatele určitých schválených procedur. A je pouze rozdíl kvantity, jestli je to waterboarding nebo házení kyanidových kaplí do plynové komory. V zásadě je v daném systému legality tato činnost beztrestná a dokonce záslužná, protože ji ospravedlňuje daný státní zájem a jeho instituce. Smutný závěr: spojenci museli nacisty porazit a pak uskutečnit Norimberský tribunál. Doufejme, si to Američané uvědomí a celou věc nenechají dojít tak daleko.