Ukázka z knihy Lidstvo: Dějiny naděje od Rutgera Bregmana:

Studentka biologie Ludmila Trut zaklepala v roce 1958 na dveře kanceláře profesora Moskevské státní univerzity Dmitrije Běljajeva. On je zoolog a genetik, který právě hledá někoho, kdo by vedl nový ambiciózní výzkumný program. Ona je ještě ve škole, ale je odhodlaná práci získat. Profesor je milý a zdvořilý. V době, kdy sovětské vědecké prostředí většinou zaujímá k ženám povýšený postoj, Dmitrij jedná s Ludmilou jako se sobě rovnou a rozhodne se ji zasvětit do svého tajného plánu. Tento plán si vyžádá její cestu na Sibiř, na odlehlé místo poblíž hranic s Kazachstánem a Mongolskem, kde profesor zahajuje experiment.

Varuje Ludmilu, aby si dobře rozmyslela, než bude souhlasit, protože tento podnik je nebezpečný. Komunistický režim označil evoluční teorii za lež šířenou kapitalisty a zakázal jakýkoli genetický výzkum. O deset let dříve popravili Dmitrijova staršího bratra, rovněž genetika. Z tohoto důvodu bude tým experiment prezentovat okolnímu světu jako studii o vzácných liščích kůžích. Ve skutečnosti jde o něco úplně jiného. "Řekl mi," prozradila po letech Ludmila, "že chce z lišky udělat psa".

Mladá vědkyně si neuvědomila, že právě souhlasila s tím, že se pustí do epické výpravy. Dmitrij Beljajev a Ludmila Trut měli společně odhalit samotný původ lidstva. Začali však s úplně jinou otázkou: Jak udělat z divokého predátora přátelské zvířátko? Už o sto let dříve si Charles Darwin všiml, že domestikovaná zvířata - prasata, králíci, ovce - vykazují některé pozoruhodné podobnosti. Pro začátek jsou o několik čísel menší než jejich divocí předci. Mají menší mozek a zuby a často i klopené uši, kudrnaté ocasy nebo bíle skvrnitou srst. Možná nejzajímavější ze všeho je, že si některé rysy mláďat zachovávají po celý život. To byla záhada, která Dmitrije mátla už léta. Proč domestikovaná zvířata vypadají tak, jak vypadají? Proč všichni ti nesčetní chovatelé před těmi nesčetnými lety dávali přednost štěňatům a selatům s vývrtkami ocasů, svěšenýma ušima a dětskými tvářemi a šlechtili je právě pro tyto vlastnosti?

Ruský genetik měl radikální hypotézu. Domníval se, že tyto roztomilé rysy jsou pouze vedlejším produktem něčeho jiného, metamorfózy, ke které dochází organicky, pokud jsou zvířata po dostatečně dlouhou dobu důsledně selektována na jednu specifickou vlastnost - přátelskost. V tom spočíval Dmitrijův plán. Chtěl během několika desetiletí zopakovat to, co příroda vytvářela tisíciletí. Chtěl z divokých zvířat udělat domácí mazlíčky, a to jednoduše tak, že bude šlechtit jen ty nejpřívětivější jedince.

Dmitrij si pro svůj pokus vybral stříbrnou lišku, zvíře, které nikdy nebylo domestikováno a které bylo tak krutě agresivní, že s ním výzkumníci mohli manipulovat jen v palcových rukavicích po lokty. Dmitrij varoval Ludmilu, aby si nedělala velké naděje. Experiment bude trvat roky, možná i celý život, a nejspíš se ani nijak neprojeví. Ale Ludmila se nemusela dvakrát rozmýšlet. O několik týdnů později nastoupila do transsibiřského expresu. Z farmy na chov lišek, kterou si Dmitrij objednal, se vyklubal rozsáhlý komplex, jehož tisíce klecí vydávaly kakofonii vytí. I přes všechno, co si o chování stříbrných lišek přečetla, nebyla Ludmila připravená na to, jak divoké jsou naživo. První týden začala obcházet všechny klece. V ochranných rukavicích sahala rukou dovnitř, aby zjistila, jak zvířata reagují. Pokud vycítila sebemenší zaváhání, Ludmila si danou lišku vybrala k chovu. Při zpětném pohledu je pozoruhodné, jak rychle se to všechno odehrálo.

V roce 1964, kdy byl experiment ve čtvrté generaci, viděla Ludmila první lišku, která vrtěla ocasem. Aby se ujistila, že takové chování je skutečně výsledkem přirozeného výběru (a není získané), omezila Ludmila a její tým veškerý kontakt se zvířaty na minimum. To však bylo stále obtížnější, během několika generací lišky doslova žadonily o pozornost. A kdo by mohl odmítnout slintající a ocasem vrtící liščí mládě? Ve volné přírodě se lišky stávají výrazně agresivnějšími zhruba ve věku osmi týdnů, ale Ludmiliny selektivně vyšlechtěné lišky zůstávaly trvale mladé a nejraději by si celé dny jen hrály. "Zdálo se, že tyto krotké lišky," napsala později Ludmila, "se brání příkazu dospět." Mezitím došlo i k nápadným fyzickým změnám. Liškám poklesly uši. Ocas se jim stočil a na srsti se objevily skvrny. Jejich čenichy se zkrátily, kosti ztenčily a samci se stále více podobali samicím. Lišky dokonce začaly štěkat jako psi. A zanedlouho začaly reagovat na volání ošetřovatelů - chování, které u lišek nikdy předtím nebylo pozorováno. A nezapomeňte - nic z toho nebyly vlastnosti, pro které se Ludmila vybírala.

Jejím jediným kritériem výběru byla přátelskost - všechny ostatní vlastnosti byly jen vedlejšími produkty. V roce 1978, dvacet let po zahájení tohoto experimentu, se v Rusku mnohé změnilo. Biologové už nemuseli svůj výzkum tajit. Evoluční teorie přece jen nebyla kapitalistickým spiknutím a politbyro se nyní snažilo podporovat ruskou vědu. V srpnu téhož roku se Dmitrijovi podařilo zařídit, aby se v Moskvě konal Mezinárodní genetický kongres. Hosté byli přijati ve Státním kremelském paláci s kapacitou 6 000 míst, kde šampaňské teklo volně proudem a kaviáru bylo dostatek.

Nic z toho však na hosty nezapůsobilo zdaleka tak jako Dmitrijova řeč. Po krátkém úvodu světla pohasla a začalo se přehrávat video. Na plátně se objevil nepravděpodobný tvor: stříbrná liška, která vrtěla ocasem. Z publika se ozval sbor výkřiků a nadšené povídání pokračovalo ještě dlouho poté, co se světla opět rozsvítila. Ale Dmitrij ještě neskončil. V následující hodině představil svůj revoluční nápad. Měl podezření, že změny u těchto lišek souvisejí s hormony. Přívětivější lišky produkovaly méně stresových hormonů a více serotoninu ("hormonu štěstí") a oxytocinu ("hormonu lásky"). A ještě jedna věc, řekl Dmitrij na závěr. Neplatilo to jen pro lišky. Teorie "může samozřejmě platit i pro lidi".
Dmitrij Běljajev tvrdil, že po desítky tisíc let měli nejhodnější lidé nejvíce dětí. Že evoluce našeho druhu byla zkrátka založena na "přežití těch nejpřátelštějších".

Hrobaříci obecní /Nicrophorus vespilloides/ se stali předmětem výzkumu profesorky Rebeccy Kinburn. Jednak pro jejich schopnost vytvořit sedm generací v jednom roce, ale i pro jejich zajímavý socialní život začínající péčí rodičů o “novorozeňata“ po další životní cyklus rozmnožování. Tedy během jednoho roku můžeme pozorovat změny v chování jednotlivých generací. Pozorovat tedy evoluci v přímém přenosu. Zásadním rozdílem zkoumaných dvou skupin hrobaříků byla přítomnost či nepřítomnost rodičů a jejich péče.

Na konci roku bylo průkazné, že generace dospívající bez péče rodičů je mnohem lépe vybavena pro přežití v obtížných a nestandartních situacích.

Zdroj: BBC

Není pochyb o tom, že Rutger Bregman ve své knize popisuje jenom kladné příklady našeho lidství. Chtěl vytvořit protiklad ke všem „válkychtivým“ novinářským výplodům, které, jak říkal, slouží jedině k tomu zakrýt a relativizovat zlé činy našich vůdců.

Když ale vidím kolem sebe, že samci se začínají podobat samicím, jeho vysvětlení "protože jsme přátelštější než generace před námi" má něco do sebe. Domníval jsem se, že jde spíše o vnější chemicko-biologické vlivy, něco jako když ryby ve vodě kontaminované hormonálními zbytky léků mění své pohlaví. Ale je zcela možné, že těchto faktorů je více a přibývají. Není ani zcela jisté, jestli některé faktory nejsou přidávány zcela vědomě.

Vypadá to, že příběh výzkumu hrobaříků potvrzuje má pozorování, že nejmladší generace nevidí nebo nechce vidět příchod obtížných a nestandartních podmínek a tím méně je bude schopna řešit. Jak u hrobaříků, tak i u lidí jsou vlastní zkušenost a přejímání informací od svých souputníků hlavním zdrojem životní orientace. Tedy získávání toho, čemu jsme říkali světonázor. Kniha Tipping point od Malcolma Gladwella v řadě případů uvádí podobné situace. Uvidíme, jak si s tím naši mladí poradí.

Pro mne je hrozivé, že naše společnost je schopna složit peníze na tank nebo jiné smrtící zbraně posílané proti RF, přičemž na výzvu Mír a spravedlnost žádné peníze nepřijdou. Když naše děti a jejich děti nepodporují mír, budou mít válku.

Snad někdy pochopí, že život je zajímavější než smrt a, jak říkáme my, chcimírové, "špatný mír je lepší než spravedlivá válka."

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!