Letíme do Izraele, už se přibližujeme k Letišti Ben Gurion a naše letadlo před přistáním krouží. Fjodor mi ze shora ukazuje zříceniny starobylého kostela na vrcholu kopce. Tady je památek jako malých psů, ale pokud nejsou hebrejské, izraelská vláda se nijak zvlášť nestará o jejich zachování. Jsou jich prostě mraky, ráj pro archeology. Po přistání kráčíme dlouhou chodbou do budovy letiště. Po stranách vidíme plakáty s nápisy: „první z Italek“ (nápis pod Jokondou), „první z Rusek“ čteme pod matrjoškou, „první z Izraelců“ stojí na plakátě pod pichlavým kaktusem se sladkými plody. Slovo sabra, kterým Izraelci nazývají místní rodáky, potomky prvních osadníků, skutečně původně označuje jeden druh kaktusů. Hala příletů je nepředstavitelně obrovská na tak malou zemi. Na dobře osvětleném místě, ale podle mě nedostatečně vysoko, je umístěna obrovská antická mozaika (originál!). Moc se mi chtělo pohladit si kamínky.
<strong>I. Veřejná doprava</strong>
Před letištěm stojí mikrobusy – širut. Je to taková specifická veřejná doprava, podobně jako v Rusku. Jezdí podle definovaných linek, ale zastavují na požádání. Obvykle nemají žádný jízdní řád a odjíždějí až jsou plné. Meziměstské mikrobusy z letiště jedou do určitého města a tam rozvážejí po městě každého cestujícího podle jeho přání. Ptáme se, odkud jezdí do Haify. Odpovídají nám rusky.
Lidé zde nemají zábrany. Sledujeme potyčku dvou ramenatých chlapů: jeden se snaží naložit do mikrobusu zavazadla, druhý mu je vyhazuje. To vše je doprovázené vášnivými gesty a bouřlivou diskusí, naštěstí v cizím jazyce. Opatrný Moskvan se raději posune o kousek dál, aby nebyl roztrhán na kusy spolu se zavazadly toho, kdo bude poražen. Ale nedochází k tomu, konflikt nepokračuje rvačkou, není to tu zvykem. Jedna věc je „uvolnit páru“, ale něco jiného je „rozbít někomu hubu“ – možná by to mohl být bratranec synovce sestry vlastní babičky. Mikrobus vyráží. Ukazuje se, že jádrem konfliktu byla řidičova snaha usadit ženu s dítětem na nejpohodlnější místo. Dokonce jí věnoval vlastní láhev vody, bez které se tady zvláště v létě nedá přežít. Z toho místa však musel nejprve vypudit jiného člověka, ale ten nevypadá, že by se urazil. Také se mi několikrát stalo, že jsem byla napomenuta řidičem, když jsem včas nestihla uvolnit místo starší paní – goveret. Řidič považoval za svou povinnost správně rozmístit cestující. V Izraeli je totiž řidič veřejné dopravy králem či bohem více než kdekoliv jinde. Hodně na něm záleží, zda vaše cestování bude provázeno vlídností nebo arogancí. Dva příklady pro ilustraci: Jednou jsem cestou z letiště do Haify byla svědkem docela odporného výjevu. Starší pár s těžkými zavazadly potřeboval vystoupit cestou. Prosili řidiče, aby odbočil několik set metrů z dálnice, ten to razantně odmítl. Nastala dlouhá a vášnivá diskuse, v níž bylo zajímavé, že ostatní cestující byli na straně řidiče. Místní Ruska, které jsem se zeptal na podrobnosti sporu, to krátce okomentovala“ „Nenávidím je.“ Myslela řidiče, nikoliv starší pár. Formálně byl řidič v právu: v Haifě musel každého odvézt až na nejvzdálenější předměstí, ale po cestě nemusel odbočovat ani kousek. Při jiné cestě jsem však zažil, jak řidič mikrobusu odbočil a zajel si několik kilometrů kvůli jednomu cestujícímu s velkými krabicemi. Tak se tu často setkáte s arogancí i s vlídností.
<strong>II. Mládež</strong>
Mládež je tady, jak všichni vědí, nevázaná. Školu nazývají opičárnou jako moje neteř, která v jedné z nich studovala. Všechno je povoleno, neboť „dítě musí mít dětství.“ Samozřejmě to má určité meze. Když jsem přijela do Izraele poprvé, to v Rusku probíhala perestrojka, překvapilo mě, že na rozdíl od Ruska jsem tu neviděla skoro žádné známky vandalismu. Ale zejména přistěhovalci z o něco patriarchálnějšího Sovětského svazu často hovoří o nevázanosti a aroganci místních dětí, které jsou podle nich kvůli striktním místním zákonům o právech dětí nezvladatelné. Neexistuje, že byste dítěti na veřejnosti nejen naplácali na zadek, ale nemůžete mu ani pořádně vynadat. Jedna místní Ukrajinka mi vyprávěla, jak se po příjezdu do Izraele chtěla vrátit zpátky po tom, co odvedla dítě do školy. Když na něj čekala před školu, vyběhl z ní asi třináctiletý chlapec, začal kolem ní skákat a nadávat jí všemi sprostými nadávkami, které v ruštině znal. Už věděla, že když se tak či onak postaví na odpor, může být potrestána, tak vydržela, až ho to přestalo bavit. Později se takové situace naučila zvládat, o čemž svědčí její další historka. Jela autobusem spolu s jedním staříkem, který nejspíš nedávno přijel z nějaké postsovětské země. V autobuse cestovalo ještě pár dalších lidí a také asi třináctiletý chlapec. Ten si sedl vedle starého pána a začal ho otravovat, šťouchal ho do boku, šlapal mu na nohy. Všichni přítomní mlčeli, je riskantní zastavit výtržníka, aniž by se člověk dostal do konfliktu se zákonem. Moje známá si přisedla k puberťákovi a s hezkým úsměvem mu pošeptala do ucha: „Pokud s tím nepřestaneš, vystoupím s tebou, najdu místo, kde nás nikdo neuvidí a zabiju tě.“ To zapůsobilo, mladý výtržník si odsedl a zbytek cesty byl zticha. Sama jsem se s žádnou zvláštní arogancí mládeže zatím nesetkala. Ve vlaku či autobusu je běžné, že si mladí lidé dávají nohy ve velkých botách na protější sedadlo. Ale dokážou si včas všimnout starší paní a pomoct, když je třeba.
<strong>III. Náhodné známosti</strong>
Lidé se tu seznamují rychle, nenápadně a lehce. Nakonec všichni jsme v jistém smyslu příbuzní. Nemusíš druhého ani znát jménem, abys mohl druhému položit pár otázek nebo něco sdělit a ruština je tu známá asi jako v bývalém Sovětském svazu. Jednou jsem čekala na autobusovém nádraží, zašla do obchodu a uviděla dlouhou bílou sukni až na zem – přesně to jsem potřebovala na Velikonoce! Jdu si ji koupit. Velmi sympatická prodavačka se mě anglicky ptá: „Proč tak dlouhou? Na Velikonoce?“ Zarazila jsem se, není tu zvykem mluvit o takových věcech nahlas. Křesťanství tady sice není zakázáno, ale je to spíše muzejní exponát pro turisty. Prodavačka pokračovala: „Jsi křesťanka jako já?“ Odpověděla jsem, že ano. Izraelské náhodné známosti to je velmi zajímavá zkušenost. Potkali jsme tu divadelního režiséra, bývalého vraha na objednávku, hlavního architekta moskevské patriarchie, putulného filozofa z Německa nebo čínskou katolickou novinářku.
<strong>IV. Haifa</strong>
Haifa je asi jako Jalta (na Krymu) – nalevo je moře, napravo zalesněná hora. Les zde byl pochopitelně vysazen. Za dob krále Davida zde byly přirozené lesy, ale pak to postupně spustlo: lesy zmizely kvůli nadměrné pastvě ovcí, nahradila je na svazích poušť a pod nimi mokřady. První osadníci začali s výsadbou eukalyptů u moře pod horou Karmel, likvidovali tak malarické bažiny. ( Když jsem poprvé přijela do Izraele, byl tu jako přírodní rezervace zachován kousek bažiny, později však také zmizel, asi ze samoty.) Až po nich sázeli pomerančové zahrady. Teď cestou z Tel-Avivu do Haify jede vlak dlouho podél eukalyptového lesa, jsou vidět bílé kmeny, sklopené větve, zelená tráva – čisté jako březový háj někde u Moskvy. Při jedné cestě byl vlak plný ortodoxních Židů. Najednou se zvedli, navlékli si tality, co jsou speciální modlitební přehozy, vzali modlitební knížky, otočili se a začali se klanět a šeptat modlitby. Nevšímali si ničeho kolem sebe. Laici ve vagonu se zabořili do novin. Stála jsem na uzavřené plošině vagonu a bála se vstoupit dovnitř. Fedja na mě zavolal, tak jsem vešla, ale styděla jsem se za své nahé ruce a nohy, protože moje sukně tady najednou byla příliš krátká a výstřih blůzky příliš hluboký. Židé skončili modlitbu, sundali tality a za chvíli vystoupili. Byli jsme na cestě do kláštera, tak jsem najednou pocítila jakousi solidaritu s těmi modlícími se muži.