Traduje se následující moudro: „Vyspělý finanční sektor může po řadu let poskytovat zdroje pro financování státu, ale jednou se jeho kapacity vyčerpají.“ Odkud se berou kapitálové zdroje onoho vyspělého finančního sektoru? Banky u nás <a href="http://www.bankovnipoplatky.com/bankovni-poplatky-a-provize-v-ceske-republice--horizontalni-analyza-10723.html">generují své zisky</a> až z 1/3 a bez rizik jen z bankovních poplatků od svých klientů. Citujme z tohoto <a href="http://www.bankovnipoplatky.com">důvěryhodného zdroje</a>:
"Od roku 1993 až do současnosti se absolutní čisté výnosy z poplatků a provizí neustále zvyšovaly. Čisté výnosy tvořené poplatky narostly za tuto dobu o 377,5 %, absolutně vyjádřeno o 28,5 miliardy Kč, a v průměru činily 20,9 miliardy Kč ročně. Minimum banky vydělaly v roce 1993 (7,6 miliardy Kč), maximální hodnota v roce 2009. Čisté výnosy z poplatků a provizí navzdory finanční krizi dosáhly nejvyšší hodnoty v historii, a to 36,441 mld. Kč za rok."
Střadatelé se okrádají snadno, chce to jen interní dohody mezi bankami a slabý stát, který nekoná bankovní dohled. Se získáváním kapitálu pomocí obchodní činností je to už mnohem horší. Úrokový zisk, který je produkován z vlastní obchodní činnost bank, tj. z půjčování peněz, zatím v bilancích vede. Ale ani zdaleka nedosahuje růstu poplatků. Ostatní zisk z akcií a majetkových podílů nestojí za řeč. Zisky z finančních operací typu "kapitálové spekulace" jsou velmi problematické. Právě tyto zisky jsou většinou virtuální a hodně kolísavé. Co je dnes blýskavá nafouklá bublina, to je zítra jen mokrý flek. Proto se vsází na jistotu, což garantují dluhy státu.
Banky a podílové fondy vlastní 37% dluhopisů vydaných českým ministerstvem financí. Pojišťovny a penzijní fondy vlastní dalších 25%. Na straně aktiv ve struktuře bilance banky existuje samostatná položka nazvaná "Dluhové cenné papíry". Jsou to cenné papíry, které mají dluhovou, tedy úvěrovou podstatu, a jsou emitované vládními institucemi. Tyto úpisy jsou brány jako hotové peníze s malou srážkou 3%-15% z nominální hodnoty. To podle aktuálně platných regulačních pravidel. Tyto peníze vznikly z ničeho, lépe řečeno, z důvodu státního dluhu. V <a href="http://umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=705">minulém článku</a> jsem ukázal, že jde o státem prováděné a legalizované padělání měny. Nikdo z bankovního sektoru proti těmto penězům ani nehlesl. Po splatnosti dluhopisu by měly banky vrátit hotovost zpět do ČNB, a měly by si ponechat jen úrok. Nic takového se ale nestane. Banka si ve výkazech nechá vždy celou částku. Nuly se v počítačích připisují snadno a pytle papírových peněz už nikdo nepotřebuje. Toto platí pro všechny bankovní systémy založené na metodě částkových rezerv. Až krach amerického finančnictví vedl některé politiky k položení naléhavých otázek, ty zůstaly bez solidní odpovědi. Viz toto <a href="http://www.youtube.com/watch?v=A72uwTAWQXI&feature=related">video</a>.
Peníze slouží jako dočasný uchovatel hodnot. Podtrhněme si slovo "dočasný". Výše popsaný mechanismus oslabuje schopnost uchování hodnoty. Peníze tedy už z velké míry nejsou ekvivalentem práce, ale naopak jsou trvale odcizené od práce, vinou státního a bankovního mechanismu. Míra odcizení je sledovatelná na inflaci a znejistění životní existence všech, kteří prací vytvářejí reálné hodnoty. Komoditní trhy a jejich zmatená kolísavost – volatilita – ukazují také na ono znejistění. Vařící “finanční” gulášek v kotlíku už dlouho bublá, ale libá vůně se nešíří a k jídlu to nebude. Celou krizi minulého roku jsme na příkladu guláše ukázali v článku <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=509">Jak neviditelná ruka ruku myje</a>.
Peníze pořád ještě slouží jako dočasný uchovatel hodnoty. Kdysi dávno proto byly zajištěny skutečnou reálnou hodnotou. Dříve fungovaly jako poukázka na zlato. Zlata bylo málo a bankocetlí bylo vydáno mnoho, proto toto zajištění padlo. Za komunistů byly peníze kryty státním majetkem, protože stát vlastnil své přírodní zdroje i výrobní kapacity. Dnes, kdy ČNB nemá téměř žádné „zlaté rezervy“ a stát nemá dostatečný majetek (skoro vše je zprivatizováno), nejsou české peníze kryty žádnou reálnou hodnotou. Zajištění prostřednictvím jiných měn, např. dolaru, lze považovat za téměř bezcenné. Ostatní měny jsou na tom úplně stejně. Možnost individuálního zajištění na základě osobních schopností vydělat peníze je hodně omezená. Bankéři udávají momentální limitní částku kolem 15 mil.Kč. O tom, kdo je chudý a kdo je bohatý, se můžete poučit <a href="http://praha.vupsv.cz/Fulltext/Do_1469.pdf ">zde</a>.
Jaký vztah mají čeští bankéři k zajištění hodnoty české koruny, to ilustruje prodej bankovních zlatých rezerv. V letech 1997 až1998 prodala ČNB naprostou většinu svých zlatých rezerv, celkem 55,78 tuny zlata. To byly zlaté časy finančních bublinek. K ilustraci této "logiky" si představte, že vaše děcko právě nastoupilo do základní školy. A pak se podívejte na logiku státní banky, která v roce 1998 prodala svou zlatou rezervu, protože cena zlata neměla stejný výnos jako jiné investice. Celá operace přinesla tento výsledek (<a href="http://www.novinky.cz">zdroj zde</a>):
"Centrální banka tehdy pod vedením guvernéra Josefa Tošovského získala z prodeje zlata jen 16,4 miliardy korun. Zlato se totiž prodávalo za cenu kolem 300 dolarů za trojskou unci. Od konce 90. let ale začala cena zlata růst. S příchodem krize se tento trend ještě zrychlil. Tento týden se cena jedné unce žlutého kovu vyšplhala už nad 1393 dolarů."
Zodpovědné a uvážené to určitě nebylo. Když vaše děcko vyšlo ze základní školy, byla už cena zlata trochu jinde. Peníze slouží jako dočasný uchovatel hodnoty. Podtrhněme si slovo dočasný. Dobře si prohlédněte tuto tabulku mapující strukturu rozložení investic. Celá analýza je k nahlédnutí <a href="http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/Analyza_vybranych_aspektu_distibuce_na_FT_CR_-_MFCR_2009.pdf">zde:</a>
<img align="right" alt="" src="http://umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/clanky/image/705_Tabulka-alokace-investic.jpg" />
Rizika tohoto schématu investování jsou zřejmá. Peníze vzniklé z dluhu jsou znovu investovány do dluhu. Toto investiční schéma nezajišťuje nic perpektivního. Vychází z premisy, že státy nemohou zkrachovat. 
<a href="http://www.youtube.com/watch?v=DDf3u-g98hs&feature=related">Andreas Clauss</a> - nerovnováha rozložení peněz je ilustrována v přednášce A. Clauss Peníze a právo v čase mezi "0.10-1.15" na záznamu.
Jednou vidět je lepší, než stokrát slyšet.  Prognóza o „zmizení“ části peněz má své opodstatnění. Zapojit velké investice do reálné ekonomiku je obtížný, a hlavně dlouhodobý proces. Bez vize civilizačního vývoje není však společnost produktivní. V reálném světě není tolik příležitostí, které vydělají tak rychle, jak si investoři naplánovali. Proč je náš stát stejně hloupý jako hloupí investoři? Přednášející říká, že máme zvyknout na skryté vysátí našeho konta. To zůstane formálně stejné, ale hodnota peněz je pryč, protože není podložena skutečnou prací. Finanční kasino nic neprodukuje, to je možné jen prací. Dříve či později nastane situace popsaná v přednášce. Produkce peněz vzrostla 4x proti reálné produkci zboží. Vyrovnání hodnot bude dramatické, to je jisté. Jestli nám zůstane alespoň tolik, jako po komunistickém znárodnění a měnové reformě, to zatím nevíme. Máme ještě šanci zkusit něco udělat. Jen nevím, zda tato šance už není není jen teoretická.
Kritika hospodářské politiky vlády na základě podaných faktů musí být důrazná. Vláda bude škrtat ve mzdách, a tím ještě více znejistí postavení občana jako daňového poplatníka. Toto na zlepšení situace stačit nebude. Koncepce zajišťující budoucnost Evropy, ta je v EU už dávno hotová. A práce na  její realizaci už začaly, viz tato zpráva o budování evropské <a href="http://www.novinky.cz/ekonomika/216492-modernizace-evropske-energeticke-soustavy-ma-stat-bilion-eur.html ">přenosové soustavy</a>. Ideologické kecy nezměni realitu. To dokáže jen společná, poctivě udělaná práce ve prospěch každého občana. Peníze ospravedlní svou existenci, jen když slouží člověku.  Zato sloužit  penězům je otrocký úděl, a nakonec se nevyplatí.