Milé děti, nadpis zní jak z roku 1938, ale podobnost je jen náhodná. Jste v ničím a nikým nebrzděném kapitalismu polistopadové privatizace, zahodili jste průkazku KSČ, vlezli do nové správné strany a právě se vám podařilo dostat za úplatek velkou část komunálních bytů do vlastnictví vámi ovládané akciovky. Pochopitelně zde figurujete ve vší skromnosti jako anonymní vlastník, vždyť jste pro dané usnesení hlasoval na radnici a vaši straničtí kumpáni váš hlas podpořili, blaho lidu stojí na prvním místě. Z provedeného obchodu dáte pár procent výpalného vaší rodné straně za umístěnku a vliv, ale někdy nemusíte dávat vůbec nic, to záleží na kraji a na místních mravech. Nyní jste šťastným podnikatelem v bytových a nebytových nemovitostech, které jste získal zadarmo, tj. proti pouhému podpisu a díky bankovní záruce na získaný majetek. Ale šťastný nejste, to si myslí jen prosťáčci voliči. Majetek nepomáhá ke štěstí, ale ke starostem. A proč byste se o byty staral, chcete jako politik vydělávat, a ne podnikat. Ať podnikají jiní, od toho tu jsou. Proto byty začnete prodávat přes nastrčené realitky svých kamarádů: jenže ouha, problém. Lidé si stěžují, v komunálních bytech s nízkým nájemným je spousta problematických individuí všeho druhu: neplatiči, notoričtí flákači, alkoholici, vařiči perníku: bílí i černí, prostě jak život dá. Jednou rozjeté podnikání nelze zastavit, zvláště když do vašeho velkého města ve vnitrozemí putují zástupy lidí, kteří zde chtějí pracovat. Poptávka po bytech roste, a tím i cena vámi zprivatizovaných bytů. Socky prostě vystěhujete za pomoci vašich stranických kamarádů. Kam? No přece do Sudet, tak se to dělalo už od války. Tam existují naprosto stejná politická individua jako jste vy: také zprivatizovala komunální byty, také vyhazují nepřizpůsobilé a také potřebují podnikat tím, že prodávají byty přes nastrčené realitky svých kamarádů. I koupíte jejich byty, vypakujete zmíněné kategorie z vašeho slušného města a za nově upravený byt inkasujete bratru dvakrát tolik jako předtím. I vaši kamarádi z golfu se nažerou; komunální koza sice nezůstane celá, ale naštěstí máme spolehlivé voliče. Ti hlupáčci sice brblají, ale už dvacet let volí nás ve dvojím provedení a my se mezi sebou umíme dohodnout. Byty jsme už prodali, ale je zde k privatizaci voda, elektřina, dopravní podnik, komunální služby, nemocnice, správní rady  a navíc se pořád něco staví a opravuje, hlavně za EU-peníze. I postavíme za sportovní haly a bazény za cizí prachy, pak to na dvacet let pronajmeme kamarádům na radnici. Přitom města za EU-peníze ožebračíme přes nepotřebné stavby a nájmy. Až obce pod naší podnikatelskou rukou zkrachují, tak si zprivatizujeme výnosné služby komunálu, a to za nahrabané zisky z komunálních a krajských EU-investic. Náš zákonný zisk si pak od lidí vybereme přes exekutora, viz zmíněný seznam. Zkrátka, je z čeho žít, byť už to není taký vývar jako na začátku požehnaného strýčka Klause. Ale kdo se snaží, tomu děti žehná milý Pán Bůh, a k tomu i všichni zdejší biskupové.

Pohádka o bezpracném zisku z bídy by utěšeně pokračovala, kdyby nedošlo k několika malým zádrhelům. Na jednom sudetském sídlišti pod malebnými kopci Krušných hor se už nedalo žít normálně, protože začaly padat výtahy z pátého patra a manželé museli chodit pro své ženy na zastávky po odpolední šichtě, aby je místní nefachčenkové neobtěžovali. Navíc došlo k tomu, že zdejší podnikatelé jiné etnické skupiny si nadělali peníze na prostituci, drogách a jiných obchodech spojených s Němci využívanou silnicí, zvanou již od komunistických let pod názvem "pětapadesátka". Tato parta nemohla podnikat proti škrtu pera jako jejich šťastnější kolegové: zato vládli ve zdejších ghettech, protože přes půjčky drželi tak či onak všechny spoluobčany pod krkem. I vykoupili místní byty v panelákových sídlištích, sestěhovali tam zadlužené rodiny a z jednoho bytu vyloupli bratru dvacet tisíc čistého na nájemném. Tento podnikatelský záměr jim ovšem záviděli místní političtí bossové. Ti se zahojili tím, že místo paneláků postavili nebo opravili ubytovny a udělali totéž, protože nízkopříjmové skupiny dlužily nejen mafiánům, ale i obci. Mafiáni s obou stran se domluvili na novém druhu podnikání s bídou, které jim začalo královsky vynášet. Dokonce brali kickbacky i od nastrčených humanitárek, které chtěly pro chudáky něco rozumného dělat, ale potřebovaly přístup ke krajským fondům ovládaných kumpány ze stejného golfového hřiště jako místní partajní lichváři. Zkrátka, z bídy tečou peníze na všechny strany, nechť tedy utěšeně roste! Navíc jsme od kámošů z vnitrozemí inkasovali výpalné za každou neplatící hlavu, kterou jsme u nás umístili, tak proč do toho kšeftu nejít. Pohádka nebere konce, protože obě party vesele podnikají za peníze nás, daňových poplatníků. Sociálku oněch lichvářsky vykořisťovaných nájemníků platí stát a dobrosrdeční lidé, kteří se na to už nemohou dívat. Straničtí komunální a krajští bossové u moci si pochopitelně postavili za nakradené peníze vlastní oddělená sídliště pečlivě chráněná jejich vlastní, pardon, městskou policií, popřípadě se zabydleli přímo v chráněném území vlastního kraje. Privatizování bídy spolehlivě vynáší, proto se místní bossové dostali až do velké politiky, kde zavádějí stejnou sociálku pro celé království.

Podnikatelská pohádka by neměla konce, kdyby nedošlo k další mrzutosti. I byla nebyla jedna a pak i více neofašistických partají, jejíž úderní představitelé s nelibostí pozorovali politický a rasový svinčík v Sudetech. K nim se skrytě přidali i zavedení obojživelní partajníci. Hořela jim koudel za zadkem a potřebovali najít fíkový list, za který by ukryli své zlodějny s komunálním majetkem, třeba s těmi zmíněnými byty. Nespokojenost normálních občanů rostla do zoufalství, protože nelze žít v sudetských panelácích spravovaných na český podnikatelský způsob. Navíc jim děti začali doma vykládat, jak jsou ti staří pravdoláskově směšní, protože nevolí neofašisty a komunisty, což je prý v dané v situaci jediné rozumné a revoluční řešení. I místní se naštvali a šli demonstrovat před radnici, protože prý máme svobodu projevu. Ale ouha, děti. Stejnou svobodu projevu mají i neonacisté, dvoupartajní zloději z radnice, kraje a království, navíc i jejich mediální a jiní kamarádi a všichni, kdo mají přístup k internetu. Najednou všichni pochopili, že je tady další vývar, tentokrát voličský. Kdo by si zadarmo nechtěl získat hlasy naštvaných voličů? I vznikla předlouhá fronta zájemců, všichni vylezli demonstrovat na ulici a před kamery za lepší podmínky: od oněch zlodějských partají přes neonacisty, podvodníky a nakonec i slušné lidi. Ale těch je v politice zatraceně málo, milé děti, proto nejsou vidět. U nás v Sudetech se velrybaří od té doby, kdy si jeden zdejší politický boss potřeboval zajistit flek u nejvyšších ptáčníků. Teď už je to běžná věc: chcete lacino pozemky v průmyslové zóně pod Krušnými horami? Sestavte svou kandidátní listinu pro zdejší zastupitelstvo a těm chudákům z ghet s voličskými právy slibte tři stovky za hlas, beztak prodají za drogy i vlastní mámu. Po hlasování jim vyplaťte jen stovku, je třeba šetřit na nákladech. Do novin a televize se to ale nedostane, to si pohlídáme. Tady krade každý, a proto musí všichni kolektivně mlčet. Jistěže se občas najde nějaká výjimka, ti pravdoláskaři jsou jak plevel. Pak ovšem musíme rychle přehodit výhybky a udělat nové koalice na profláknutých radnicích. Beztak si už léta platíme malé straničky a uskupení, kterým povolujeme v čase voleb na nás nadávat, abyste nám vy, spokojení voliči, opět dali své lacino nakoupené hlasy. Pak se svými politickými poskoky uzavřeme radniční koalici a vše jede jako za mlada, když nás lidi volili jen tak z plezíru. A ty dokonale čisté socky po vyždímání financí a politického kapitálu vystěhujeme přes holobyty až do lesa, třeba do bývalých vojenských újezdů v Sudetech. No a protože jsou zlí a špinaví a jejich děti také, tak budou krást, milé hodné děti. A my je pak na to tata dáme do koncentráků, kam jinam. A naši pilní a bystří hololebci je budou mlátit s odznakem městské a královské zprávy, vždyť také musí z něčeho žít a trénovat si svaly. A v tom koncentráku je místa dost a dost, tak buďte děti hodné, a vaši zadlužení rodičové jakbysmet. Ti by neměli zapomínat, že jsme si za jejich hlasy zprivatizovali školy, nemocnice, důchody a všechno, na co jen sáhnou. A tak šťastně a spokojeně žijeme v Sudetech a v celém království dodnes, dokud neumřeme exekutorovi u nohou nebo nepřijdeme do onoho koncentráku pro nepřizpůsobivé. Všichni zde ovšem nebydlíme, protože naši úspěšní bossové teď bydlí v Toskánsku a na Malorce, přičemž v Africe mají svá soukromá safari, a u nás doma pouze razítko v občance. A tož tak, milé děti.