Druhý vatikánský koncil se stává nezávazným, píše Marco Politi v italském deníku Il Fatto Quotidiano v komentáři, který se věnuje rozhovorům mezi Vatikánem a Kněžským bratrstvem svatého Pia X. (latinská zkratka FSSPX) o návratu do římsko-katolické církve.
Následovníkům Marcela Lefebvra, zuřivým odpůrcům Druhého vatikánského koncilu, papež Ratzinger předkládá jako základní podmínku přijetí tzv. "doktrinální preambuli". Přestože její text nebyl zveřejněn, z oficiálního komuniké Svatého stolce vyplývá, že v ní není jediné zmínky o důležitých textech ze zmíněného koncilu, který církev prorocky postavil do moderního světa. Jde o popření veškerých dosavadních prohlášení církevních špiček na toto téma. Většina biskupů a konkrétněji kolegium kardinálů se doposud vyjadřovalo v tom smyslu, že by lefebvristé měli loajálně přijmout závěry Druhého vatikánského koncilu, pokud se chtějí vrátit do plného společenství s římsko-katolickou církví. V únoru 2009 státní sekretariát prostřednictvím nóty kardinála Bertoneho ubezpečoval, že Bratrstvo Pia X. bude církví přijato jen za nutné podmínky, že "plně uzná Druhý vatikánský koncil a magisterium papežů Jana XXIII., Pavla VI., Jana Pavla I., Jana Pavla II. a samotného Benedikta XVI." Po dvouletém vyjednávání se však zdá, že Kongregace pro nauku víry nalezla velmi pochybnou formulaci usmíření. Doktrinální preambule znamená souhlas se Zjevením, s církevními dogmaty, s magisteriem papeže a kolegia biskupů (což jsou obecně encykliky a koncilní dokumenty). Preambule však upřesňuje, že na každou z těchto tří úrovní se vztahuje odlišný stupeň souhlasu.
Papež, kritik relativizmu, tak umožňuje otevřeným nepřátelům koncilních reforem relativizaci Druhého vatikánského koncilu, poznamenává Marco Politi. Kardinál Levada, prefekt Kongregace pro nauku víry, předal 14. září zmíněnou doktrinální preambuli představiteli bratrstva, Mons. Fellaymu. Lefebvristé mají několik měsíců na zváženou, zda podepsat či nikoliv. Pokud podepíší, stanou se v rámci katolické církve autonomní organizací s vlastním biskupem, podobně jako Opus Dei.
Zdá se, že Benedikt XVI. je příznivcem tajných procedur. Setkání s lefebvristy byla utajená, rovněž utajená byla i jednání o přijetí bývalých členů anglikánské církve. Jakoby papež chtěl už z principu vyloučit z účasti na diskuzi o těchto velmi citlivých tématech života církve katolické veřejné mínění i samotný světový episkopát. Smíření s popírači 2.vatikánského koncilu a způsob, jakým bude uskutečněno jejich přijetí do římsko-katolické církve, jsou závažné věci. Týkají se totiž samotného směřování církve v 21. století. Navíc nejde jen o katolíky, ale i o církevní vztah k židům, k dalším náboženstvím, a rovněž k nevěřícím. Zmíněné koncilní dokumenty znamenaly přelom v dosavadní nepřátelské a uzavřené církevní praxi k jinověrcům. Koncil v letech 1962-65 posvětil liturgickou reformu, princip svobody svědomí a náboženství, zavrhl nahlížení na židy jako na "bohovrahy" a celkově přehodnotil vztah k židovství jako autentickému náboženství Bible. Koncil dále zahájil ekumenický dialog mezi katolíky a ostatními křesťanskými církvemi, potvrdil, že muslimové, židé i křesťané ctí jediného Boha Abrahámova, přiznal tzv. "fragmenty pravdy" velkým náboženským tradicím Asie. Navíc v klíčové pastorální konstituci "Radost a naděje" potvrdil zájem církve na budování spravedlivého sociálního řádu se všemi lidmi dobré vůle. Zkrátka, koncil udělal přesně to, proti čemu po desetiletí systematicky vystupují následovníci francouzského biskupa Marcela Lefebvra. Ten se osobně koncilu účastnil a později založil odštěpeneckou církev. Po vysvěcení biskupů bez souhlasu římsko-katolické církve tuto sektu exkomunikoval papež Jan Pavel II.
Biskupové, kněží, a seminaristé Bratrstva Pia X. jsou formováni v duchu nenávisti vůči reformám koncilu. Avšak Benedikt XVI. si již v začátku svého pontifikátu vytyčil úkol postupného sblížení a usmíření s exkomunikovaným Bratrstvem. Proto povolil předkoncilní Tridentskou mši. Proto i přes protesty katolického světa v lednu 2009 odňal exkomunikaci čtyřem lefebvristickým biskupům, mezi nimi rovněž Richardu Williamsonovi, známému popírači holokaustu.
Podle dosavadních zpráv není v preambuli vypracované Kongregací pro nauku víry ani stopy po formulaci tzv. "plného uznání" Druhého vatikánského koncilu. Kompromis kopíruje "Professio fidei", kterému se od roku 1989 musí podrobovat biskupové a teologové. Jenže biskupové a teologové obvykle nepocházejí z hnutí, která se vytvořila jako popření 2.vatikánského koncilu. V tom tkví dvojakost onoho smírného dokumentu. V tom tkví pachuť z pocitu částečného výprodeje tak zásadní události v novodobých dějinách římsko-katolické církve. Doktrinální preambule interpretuje 2. vatikánský koncil v souladu s tzv. "hermeneutikou kontinuity", která je tolik drahá současnému papeži a ponechává lefebvristům svobodu na tzv. legitimní diskuzi, studium a teologický výklad jednotlivých výrazů a formulací přítomných v koncilních dokumentech. "Nikdo si nedokázal představit", uzavírá Marco Politi, "že se nám z koncilu jednou stane samoobsluha."
Opravdu si z církevního učení každý bude moci vybrat, co se mu právě hodí do krámu? V podobném duchu se nese i komentář Massima Faggioliho v italských novinách Europa. Upozorňuje na to, že by se italští a evropští politici neměli na tuto věc dívat jen jako na interní záležitost římsko-katolické církve nebo jen jako na kuriózní epizodu, která nemůže ovlivnit nasměrování současného katolicismu. Lefebvristé odmítají demokracii (v církvi i mimo ni), odmítají veškeré moderní svobody, brání se poučení z tragické zkušenosti druhé světové války, koncepce židů jako "bohovrahů" je důležitou součástí jimi propagované "katolické tradice". Představitelé italské židovské komunity již pohrozili, že pokud dojde k přijetí bratrstva do katolické církve, nebudou se účastnit letošního mezináboženského setkání v Assisi. Po skandálu z roku 2009 si již biskup Williamson dává pozor na svá vyjádření pro tisk a média. Přesto je z kroků dalších prelátů hnutí cítit nostalgie po italském a francouzském fašismu napojeném na politický klerikalismus. Svědčí o tom např. mše sloužená ke cti maršála Pétaina. Lefebvristé tvrdí, že veškeré teologické hereze se dočkaly svého dovršení v té největší politické herezi, totiž komunismu. Komunismus pak byl podle nich ideologií, která inspirovala heretický katolicismus posledních 50-ti let. Dne 14. září 1936 Pius XI. veřejně vystoupil a žehnal ozbrojenému povstání Franca, čímž opustil dosavadní linii opatrné zdrženlivosti. Onen projev ze září 1936 byl, jak později vysvitlo z odtajněných archivů, jedním z popudů pro následnou vstřícnost Vatikánu k fašistům. Jiná doba, jiné problémy. V září 2011 je otázkou, k čemu povede vatikánská smířlivost projevovaná lefébvristům, uzavírá Massimo Faggioli. Co se týče České republiky, výmluvné je vyjádření kardinála Vlka z roku 2006, v němž odsoudil extrémistické organizace, které se zaštiťují křesťanstvím (viz tento web). Dnes máme rok 2011, a biskupové k pravicovému extrémismu uvnitř církve takticky mlčí. Jako občané a křesťané této země bychom byli našim pastýřům velmi vděčni za aktualizaci prohlášení arcibiskupa Vlka. Dočkáme se toho?