S postupným zpohanštěním církve v naší vlasti se i u nás stále více prosazují "Dušičky", čili svátek nazvaný v liturgické stručnosti "Vzpomínka na všechny věrné zemřelé". Tento dlouhý titul slavíme v katolické církvi druhého listopadu, zatímco hlavní svátek mine většina lidí bez povšimnutí. Prvního listopadu většinou ani netušíme, o co jde. Zato církevní stupnice označuje tento den hned všemi hvězdičkami najednou. Nese hrdé označení "slavnost" a pokud se hodnostních výložek týče, odpovídá neděli.

Historie svátku sahá až do 4. století, kdy Efraim Syrský a Jan Zlatoústý připomínají svátek "Všech svatých mučedníků" hned první neděli po Letnicích. V řeckém kalendáři se tato neděle i dnes nazývá "Nedělí svatých". Západ nelenil a přidal se k oslavám, pochopitelně římsky a imperiálně. Tehdy už značně porouchaný Pantheon byl 13. května 609 slavnostně pokřtěn a zasvěcen blahoslavené Panně Marii a všem svatým mučedníkům. Pak se asi na svátek nějak pozapomnělo a dnešní tradice oslav na prvního listopadu přišla kolem osmého století z Irska, Skotska a z Anglie. Datum není vůbec náhodné. Stačí se podívat do druidského liturgického kalendáře na pamětné dny hlavních keltských božstev. Kde chce vědět více, nechť se podívá do starého kázání na svátek zvaný Samhuin, abych se nemusel trapně opakovat. Tradice převzatá od druidů se v západní Evropě chytla. A tak musíme, my katoličtí kněží, pokračovat v posvátné lize Getafixe, Botanixe a dalších druidů, i když kopeme pod jinou klubovou vlajkou. Chtónická božstva už šla v této části světa do důchodu. Ale některá se zase probouzejí ze zimního spánku do čilé postmoderní spirituality. Zůstává něco společného: funkce "strážce hrobů a bohů", kdy pověřený obětník spojuje živé s mrtvými, a tak rituálně zajišťuje správný chod kosmu. Symbol žní snad nejlépe ukazuje na smysl dnešní slavnosti: část žně je již uklizena ve stodole a my čekáme na příchod hospodáře. Zaseté zrno víry vzklíčilo a vydalo úrodu, tedy nesčetné zástupy věřících, kteří vzali výzvu Království vážně a byli za ni ochotni něco obětovat. Co nám ke svátku přinášejí dnešní liturgická čtení?

Apokalyptická vize v Knize zjevení hýří optimismem, pochopitelně až v úplném závěru. Scénář apokalypsy sleduje zápletku napínavého filmu. Když Zlo už už sahá po vítězství (jako třeba v Pánu prstenu), pak přijede na bílém koni Dobro a zahájí velké kosmické manévry, při nichž nutně vyhraje. Napsal jsem oba aktéry velkým písmem, protože všechna zjevení oba protagonisty personifikují, buď do bájných mytologických zvířat, nebo přímo do lidských postav, většinou dávno mrtvých vládců. Dobro holt musí zvítězit, jinak by tato děsivá poselství nikdo nečetl, a tím pádem ani nešířil dále. Dobro zvítězí až na konci, což odpovídá běžné zkušenosti o jeho slabší konstituci, přinejmenším tady na zemi. Ale jednou vyhrát musí, jinak by vesmír neměl smysl, alespoň ne pro bytost, která je svým interním uspořádáním vztažena k dobru a ke smyslu života. Takže u Beránkova trůnu mává ratolestmi sto čtyřiačtyřicet tisíc vyvolených (Zj 7,4), kteří zastupují podle autora všechna pokolení Izraele a podle svědků Jehovových jejich nejpilnější úderníky. V každém případě mají tito vyvolení už svoje jisté, ale předtím si "roucho do běla vyprali v Beránkově krvi" (Zj 7,14). Něco za něco, věčnost za pomíjivost pozemského života, která musí být nabídnuta Bohu k nejisté výměně garantované pouze vírou ve spásonosný smysl provedené transakce.

Janův list pluje na vlnách mystiky, takže pod označením "Boží děti" si hned nemusíme představovat neúprosný nástup senility a zdětinštění, který nás na konci netragicky ukončeného života stejně nemine. Autor myslí na definitivní přijetí "za syny", jak toto spojení parafrázuje na mnoha místech apoštol Pavel. Ale mystika nevylučuje realismus. Světu jsou tito lidé cizí, protože nepoznal Boha (1 Jn 3,1). Hned v další větě Jan říká, že i když jsme Boží děti, naše pouť není u konce a o konečném stavu můžeme jen spekulovat. Budeme vidět Boha tak, jak je. Toto tzv. "blažené vidění" patří už od nejstarších dob ke křesťanské nirváně, tedy ke konečnému završení existence. Zatímco buddhista se rozplyne v prázdnotě, křesťan se dívá svému Bohu upřeně z očí do očí. A pak, že jsou všechna náboženství stejná.

Ježíš pronáší na Hoře blahoslavenství nové Desatero, po vzoru Mojžíše. Celá scéna má podobný rámec jako divadlo na Sinaji, jistě ne náhodou. Matouš, čili autor evangelia a jeho komunita, vedl s Židy tvrdé spory o Kristovo mesiášství. Forma krátkých invokací připomíná blahopřání ("Blahoslavení jste, kdo..."), trochu divné gratulace ovšem. Výčet různě trpících zabírá v Bibli málem půl sloupce; ale Ježíš je demokratický. Nikde neříká ani slovo o tom, že by ti dotyční měli být věřící. To se mi zdá na celé věci velice sympatické a velice krásné. Magna Charta o Božím království, kterou Horské kázání bezpochyby jest, ukazuje skrytý smysl strádání a zkoušek pro dobré věci: "Teď na zemi jste v hrozném mínusu, ale tam nahoře se vám to všechno přeměňuje v jedno ohromné plus." Tolik k obsahu Horského kázání. Navazuje na starozákonní tradici prorockého utrpení (viz úmorné komentáře Božího služebníka), na nezasloužené utrpení spravedlivého v žalmech a také na utrpení cizince, vdovy a sirotka, kteří tehdy stejně jako dnes mají ve společnosti mizerné zastání. Bůh jim sice dělá ombudsmana, ale až na věčnosti. Ježíš nespěchá s odměnou. Přijde až na konci času, ať již osobního nebo kosmického dne posledního soudu. Přesto zůstává dnešní slavnost v něčem zajímavá. Teologicky se jedná o spojení putující pozemské církve s církví nebeskou, shromážděnou kolem Beránkova trůnu. Tito vykoupení se kompaktně radují, zpívají žalmy a neustále mávají palmovými ratolestmi. Zmrtvýchvstalý Kristus nás spojuje s vítěznou a oslavenou církví efektivněji, než to prováděli druidové v tajných obřadech k poctě mrákotných božstev, která během zimního spánku přírody bloudila v krátkodobém zajetí podsvětí. Ale teologie mne nikdy moc neuspokojovala, všeho rozumování moc škodí. Volbu Ježíšových blahoslavenství za evangelijní perikopu považuji za šťastný tah liturgického anonyma. Pro jednou zapomněl na své katolické vychování a stal se opravdu katolickým. Vůči definitivní věčnosti si uvědomil hodnotu Království a všech anonymů, kteří pro něj zde na zemi trpí. Boží vláda nepomine a s Ježíšem už je mezi námi, zatímco neomylná církev musí do plnosti Království teprve přejít.