Tento můj příspěvek byl vyvolán jednou zprávou a jedním novinářským rozhovorem. Zpráva se týká umístění pamětní desky na nedávno zesnulého Milana Paumera – příslušníka známé Mašínovy skupiny – v Poděbradech o tomto víkendu. A to druhé je rozhovor s Králem Šumavy, Josefem Hasilem - obsažený v sobotní příloze Práva ze dne 6. 10. 2012 s programem. Josefa Hasila v roce 2001 - podle mne právem a zcela správně - vyznamenal tehdejší prezident Václav Havel medailí „Za hrdinství“…

Vícekrát jsem vyjádřil – jednou i v Britských listech („Sic semper (ale skutečně) tyrannis“ z 29. 2. 2008) – znechucení nad snahou vyzdvihovat Mašínovu skupinu jako příslušníky protikomunistického odboje. Přitom (alespoň u mne) nešlo o sám fakt, že zabíjeli. Obvykle jsem jednání Mašínů srovnával s představiteli protifašistického odboje v Protektorátu, kde by těžko jako odboj mohlo obstát pouhé snění a nezávazné plánování spojené pak v realitě s vražedným loupežným přepadením, jehož výtěžek by potom sloužil k uspokojování osobních potřeb – to vše v kombinaci s dvouletou nečinností, v kombinací s podřezáním českého protektorátního policajta (bez příčiny – např. ne jako odvety, jako se to za druhé světové války v druhé polovině roku 1944 skutečně stalo v případu „Luža“) a se zapálením stohu nějakého protektorátního sedláka (i kdyby člena protektorátního korporativistického Svazu zemědělců či Národního sjednocení). Punc odboje by takové „aktivitě“ nemohl dát ani žádný konečný a „slavný“ útěk za hranice…

…vše bez jediného zpravodajského úkonu či atentátu na vrcholného civilního či vojenského představitele režimu…

Rozhovor s „králem Šumavy“, převaděčem a později agentem chodcem ve službách CIC/CIA – je docela „jiná káva“ a v pravém smyslu požitek. Čtenář poznává, že reportér mluví s pokorným, vyrovnaným a rozumným člověkem – tolik odlišným ve srovnání s nabubřelým předváděním a nenávistí, která se vždy projevovala ve slovech Mašínů a Paumera, urážejících obvykle naše obyvatelstvo a představitele našeho státu, kteří zřejmě neprojevovali pro jejich činnost to správní pochopení.

V Hasilovi je i pořádný kus rozumného sedláckého relativismu, když zdůrazňuje: „…Měli jsme odpovědnost i za druhé lidi (převáděné – pozn. M. T.) Přestřelky … ohrožovaly naše poslání (agenta-chodce – poznámka M. T.). Pokud to nebylo nutné, střetu jsem se vyhýbal, naším úkolem nebylo mačkat spoušť a zabíjet, jak tvrdila komunistická propaganda. Mockrát jsem měl jejich hlídku na mušce, stačilo zmáčknout. Pokud si mne nevšimli a šli dál, nechal jsem je jít. Nepociťoval jsem k esenbákům (tzv. „červení vojáci“ podle výložek) a později k vojákům pohraniční stráže (od r. 1951) zášť nebo nenávist. Do jisté míry jsem je chápal. Oni bránili myšlenku, které věřili, a já zas bránil to své.“

I Hasil (zřejmě) zabil.

Na otázku, jestli to byl on sám, kdo zabil 7. 12. 1949 strážmistra SNB Rudolfa Kočího, odpovídá bez pocitu viny nebo naopak uspokojení: “Nevím. Tenkrát střílel každý strom i keř…“ a dále pokračuje: „… Původně jsem doufal, že ti dva esenbáci projdou a stop si nevšimnou … v tu chvíli se objevili esenbáci a začali pálit. Bylo to peklo. Rachot samopalů se mísil s dávkami našich automatů Do toho křik Hrašových (to byly převáděné osoby – pozn. M. T.) a postřeleného Čápa … Pak bylo najednou strašné ticho. Až později jsem se dověděl, že tam zůstal ležet mrtvý devatenáctiletý strážmistr Kočí a jeho těžce zraněný parťák Háva …“

Když se Hasila reportér Žák ptá: „Jak jste se smiřoval s tím, že jste možná zabil člověka?“, Hasil říká vyrovnaně: „Jsem praktikující katolík a samozřejmě si uvědomuji, že lidský život je ohromný dar a nemělo by se jim zbůhdarma mrhat. … Toho mladíka Kočího je mi upřímně líto. To víte, že bych byl mnohem radši, kdyby žil, kdyby k žádnému střetu nedošlo. Často se za něho modlím. Nebyla to zákeřná vražda, jak tvrdil komunistický tisk. Byla to sebeobrana, střet dvou stran. Šlo o to, kdo přežije. My jsme navíc byli na nepřátelském území a na nás leželo břemeno, jestli pan Hraš vůbec ještě někdy spatří svou ženu a dceru."

Stejně vyrovnaně, bez ublíženectví hovoří Hasil o Američanech – jediné slovo ukřivděnosti, že je CIA nakonec už nepotřebovala a nic pro ně neudělala, i když předtím nasazoval krk ve studené válce za tu americkou a „západní“ stranu. Dokonce mluví v úplně opačném gardu: „Začínal jsem od nuly a hledal jsem práci. CIA se o nás už nezajímala. To se mi na USA líbí, každý se musí snažit sám za sebe, nemůžete spoléhat na stát, že vás bude hýčkat jako v bavlnce. (Pozn. aut.: Je otázka, jestli by stejně mluvil i dnes, kdyby byl DNES mladý – jako v době 50. a 60. let, kdy platilo, že pracovních příležitostí bylo ve vyspělém světě dostatek) Myl jsem nádobí, rybařil, pracoval jsem v řeznictví, tesařil, obsluhoval jsem lis. Nakonec jsem skončil v továrně na auta a tam jsem zůstal až do důchodu. Dělal jsem kresliče." (Pozn. aut.: V dnešní době by zřejmě nemělo pracovní zapojení v průběhu jeho životní pouti takto bezproblémový průběh. Dnes by se možná střídaly čím dál delší doby bez práce s krátkými uboze placenými úvazky, k čemuž je odsouzena dnešní americká mládež – a nejen mládež. Podle toho by pak i vypadal i ten důchod. Ale to je nepřenosný a zcela odlišný příběh …)

Nepateticky, lidsky vyrovnaný přístup bez nenávisti spojený s vědomím odpovědnosti k těm, kteří nechtěli nic jiného než opustit zadrátovaný svět míru a socialismu. I když to asi vypadá poněkud nadneseně, pro mne jsou slova Jana Hasila studánkou zdravého rozumu, člověčenství a pokory ve srovnání s věčným ublíženectvím mašínovců, kteří těžce nesou, že naše obyvatelstvo jim tak nefandí, jak by si podle svých představ měli snad zasloužit …

V Chrudimi dne 7. 10. 2012

Chcete-li aktivně diskutovat, musíte se zaregistrovat.
Diskuzní fórum rubriky "Koktejl" najdete zde.