Symbolické datum 9. května se stalo symbolickým proto, že si ho nikdo nevšimnul – svátek slavila sjednocená Evropa. Poté, co se vyděšení Francouzi postavili proti nabušeným polským instalatérům, stalo se nacionalistickou vášní a politickou módou v mnoha EU-zemích nejen kritizování Evropské ústavy, ale i celého procesu integrace. Nic na tom nemění fakt, že sympatický polský instalatér z antievropského plakátu se stal erotickým idolem mnoha natěšených Francouzek. Evropa se dostala v posledních letech do ofsajdu a její dezintegrace pokračuje, neboť 25 členských zemí a zemiček si začalo hrát podle vlastních pravidel. Společné ambice zmizely vinou populismu a národního egoismu. Na rok 2007 zvítězil zcela minimalistický rozpočet, který s bídou pokryje náklady rozšíření Unie o Rumunsko a Bulharsko. Tolik v kostce k současnému stavu Unie, z níž postupně vyprchává společný zájem o věc. Jsem přesvědčený Evropan, ale mám opravdu problém najít na webu (!) nosné ideje, které se snaží udržet motor integrace v chodu. O politické vůli ke sjednocování je lépe pomlčet.
/n/n
Za velmi podnětnou považuji studii britského ministerstva financí nazvanou <a href="http://www.hm-treasury.gov.uk/documents/international_issues/global_challenges/int_global_europe.cfm">Globální ekonomické výzvy</a>. Exaktně ukazuje propad evropské ekonomiky v globální soutěži, zejména s asijskými velmocemi Čínou a Indií. Evropa se po válce historicky a nutně orientovala na vnitřní trh, který však dnes zaznamenává trvalý ústup ze slávy. Proto reaguje na výzvy 21. století se značným zpožděním, mimo jiné i vinou své nepružnosti, protekcionismu a celkovou neschopností průmyslové a vědecké inovace. Publikované grafy jasně ukazují, jak rychle ubývá ekonomický vliv Starého kontinentu ve prospěch asijských zemí a USA, zejména v oblasti terciální sféry služeb a moderních technologií. Je zajímavé, že stejným směrem se ubírá i myšlení bývalého ministra financí francouzské socialistické vlády. Dominique Strauss-Kahn navrhuje posílit roli Bruselu v otázkách ekonomické spolupráce. Socialisté tedy radí, aby se nejdříve posílil byrokratický aparát, jenž pak (eventuálně) prosadí novou ekonomickou spolupráci. Vzhledem k faktu, že britské hospodářství si na tom stojí naprosto nejlépe ze všech západoevropských zemí – a že G. Brown je známým architektem této velmi vyvážené a velmi úspěšné hospodářské politiky – klonil bych se jasně k jeho pragmatickému modelu <em>hospodářské</em> integrace založené na ideji otevřeného trhu a pružné ekonomiky. Ze své vlastní studijní zkušenosti ale vím, že Britové mají hodně daleko do jiné než ekonomicky pojaté Evropy. Podobný pragmatický přístup k integraci hájí například Ústav pro evropskou reformu (<a href="http://www.cer.org.uk/">Centre for European Reform</a>) pod vedením Charlese Granta. Ten si zejména přeje, aby jednotlivé země začaly vážně (a nesobecky) prosazovat tzv. Lisabonskou strategii, tj. společný výzkum a liberalizaci evropského trhu. Francouzi myslí podobně, i když trochu z jiné strany. Bývalí ministři Hubert Védrine a Elisabeth Guigou chtějí “Evropu projektů” pragmaticky omezenou na zásadní projekty společného zájmu, které postupně povedou k větší jednotě. Za oblasti společného zájmu považují otázky spravedlnosti, energetickou politiku, boj proti terorismu apod. /n/n
Zajímavý příspěvek k EU-debatě přineslo pero současné německé kancléřky. Paní Angela Merkelová volá ve svém <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/archiv/materialy/Merkel.htm">
vládním prohlášení</a> po novém, či opětovném založení Evropy, které bude šéfovat v první polovině roku 2007. Věří v převahu evropského modelu života i hodnot, ale pouze pod podmínkou, že se do středu zájmu postaví jednotlivý občan a jeho opravdové potřeby. Merkelová volá po odbourání asi čtvrtiny politických rozhodnutí, které prozatím provádějí centralizované evropské instituce. Věrná zastánkyně pravicově orientované politiky volá po revizi politiky směrem k zásadním hodnotám, které je třeba společně definovat a poté i efektivně prosazovat. Bez nově přepracované Evropské ústavy je to nemožné, proto její přijetí zásadně podporuje. Nemohu než souhlasit: odmítnutí přebujelé evropské ústavy, dílem nesrozumitelné a nikým nečtené, přesvědčivě ukazuje na zásadní krizi hodnot. Možná přijde podobná iniciativa i od Romana Prodiho, který se z předsedy Evropské komise stal italským premiérem. Bohužel, ve věci společných idejí, ať již ekonomických, morálních nebo politických, zatím neexistuje naprosto žádná iniciativa ze strany vůdčích evropských zemí. Všechny tři evropské velmoci – Německo, Francie, Itálie – otevřeně porušují Pakt stability a beztrestně porušují laťku tří procent, kterou by neměl překročit státní dluh. Země jako Portugalsko, Španělsko a Itálie zase dopustily vysokou inflaci, taktéž beztrestně. Výsledkem je porouchaná Evropa, která kulhá na obě nohy, politicky i hospodářsky. Ale nechci být totálním pesimistou: společná měna funguje výborně a přinejmenším euro se dlouhodobě projevuje jako velmi silný integrační prvek./n/n