V poslední době mne dožírají komentáře kolem nějakého radaru, který snad nasvítí rakety někde za Ruskem, přičemž se musí rozsvítit v duších pochablých Čechů odmítajících tento geopolitický a strategický špás. Když jste hloupí, tak půjdete znova na vojnu, nutně a objektivně. Tolik ke small-talku neokonzervativních ideologů typu Alexandra Vondry, Občanského institutu, televize, téměř všech novin, celého internetu závislého na Passauer Presse a výdělečném spolku Mafra, včetně dalších moudrých organizací, které po vzoru padlých neostalinistů přesně vědí, jak to v dějinách chodí. Jak na to přišli hned pár let po pádu providenčního systému socialismu, to je mi naprostou záhadou. Asi čtou jiné knihy o historii než já a vidí s Marxem, Leninem, Stalinem a Bushem tajemný smysl dějin, který mi zůstává skryt za závojem beznadějné nevědomosti. Nechci se vyjadřovat k radaru, který v předložené podobě neschvaluji. Jde mi o postihnutí jedné zhoubné tendence v české politice, která překročila další milník zblbnutí. Zdejší lidovláda přešla od prakticky provozované demagogie k abstraktně pojaté obecnosti pěstované mistry oblbování (<em>spinning doctors</em>), které média vytahují jako králíky z klobouku v podobě „expertů“ na cokoliv. Vládu idiotů vystřídala vláda expertů, tolik v kostce k pokroku. Sledování vlastního prospěchu (řecky: <em>idion</em>) se postupně maskuje obecným žvaněním o světě podaném z hlediska nadosobních struktur a mechanismů. Vzniká dojem naprosto falešného objektivismu faktů, které musí každý „rozumný“ člověk přijmout. A protože já a ty jsme rozumní, tak nám prý nic jiného nezbývá. Mýtus objektivity znamená, že mlčky schvalujeme jakousi vládu „odborníků“, „poradců“ „znalců“ a jiných mediálních šamanů, které jsme sice nezvolili do žádných zastupitelských funkcí, ale o to větší politickou moc si přisuzují. Naši vlastní občanskou svobodu přemýšlet a jednat tak mlčky převádíme na jakousi samozvanou elitu, která manipuluje nás a sama je manipulována tiskovými magnáty a lobbisty jednajícími v součinnosti politických stran a privatizačních klik. Pro ně se svět zcela samozřejmě jeví jako skládačka mocenských hrátek, protože na této úrovni již svobodné lidi nemůžeme najít. Prodali svobodu za vlastní dobré bydlo. Stali se idioty bohatými a uznávanými. A po marxistickém vzoru objektivně poznané a uznané nutnosti se snaží formovat i zbytek dosud neidiotské společnosti, jež hledá mimo vlastního prospěchu i obecný zájem a dobro pro všechny.

A nyní k <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/nabozenstvi/kulty/archiv/delfy/delfy.html">Delfám</a>, kde za dávných časů vypukl hladomor. Král vyšel a rozdával zbylé obilí u brány podle pořadí důležitosti. Objektivně správně přišli na řadu nejprve radní, pak střední vrstvy, pak někteří drzí chudí a pak už nebylo z čeho rozdávat. V této dlouhé řadě stálo i opuštěné děvčátko jménem Charila, sirotek. I ona chtěla jíst, ale rozhněvaný král jí hodil do tváře opánek a vyhnal ji. Zoufalá Charila vyšla z Delf na svah Feidriád, kde se oběsila na vlastním opasku. Pomsta bohů na sebe nedala dlouho čekat. S hladomorem přišla děsivá epidemie. Král se šel poradit s Pýthií a rada věštkyně zněla: „Smiřte se s Charilou, panenskou sebevražednicí.“ Jenže nikdo v Delfách žádnou Charilu neznal. Až si jedna z thyád, kněžek Dionýsových, vzpomněla na královo gesto hozeného opánku a spojila si jej se zmizelou dívkou. Nakonec našli mrtvolu děvčátka, jak se komíhá ve větru. Teď šlo o to, jak bohy usmířit. V Delfách již nebylo co jíst, proto nebylo možné vykonat slavností oběť bohům skrze spálená zvířata. Bohům se muselo nabídnout poznání situace a následné pokání. Bylo třeba rituálně opakovat zločin s malou obměnou, která bohům signalizovala pochopení zločinu a lítost nad ním. Občané Delf jednali moudře a rychle. Rozdal se poslední zbytek nalezených potravin a to všem, i cizincům. Pak se před krále představila loutka podobná Charile. Ten po ní mrštil střevíc. Kněžna, která vedla thyády, loutku vzala a oběsila ji na stejném stromě, kde se stala sebevražda. Tímto gestem se bohové usmířili a hladomor ustal.

Proti strukturální idiocii postmoderních Čechů stojí moudrost Delfských. Také si mysleli, že když se kácí les, tak se na třísky nebude hledět. Také obětovali bezejmennou sirotu svým objektivně zdůvodněným sobeckým zájmům. Jenže bohové jim rychle připomněli, že jsou idioti. Pak nastal čas hledání chyby, to jest návrat k oné bezejmenné „maličkosti“, kterou ve svatém zápalu boje za své osobní zájmy zcela přehlédli. Když příčinu pohromy našli, začali společně jednat, aby ji odstranili. A tak se bezejmenná sirota Charila dostala až do Umlaufovin. Strukturální myšlení zůstane raději u morové epidemie. Co jiného můžeme dělat? Vždyť nás experti z Novy a z internetu ujistili, že jde o objektivní proces.