Současný právní systém je formálně založen jednak na demokracii (tj. moci lidu) a jednak na moci práva. Ale ve skutečnosti v něm úplně chybí právní mechanismus garantující uplatnění vůle lidu ve spravování státu. Jako voliči máme jedinou možnost jednou za 4-5 let zvolit tu či onou stranu do parlamentu nebo toho či onoho jedince prezidentem. V demokratických státech přibližný názor lidu pravidelně zjišťují průzkumy veřejného mínění. Občané mohou psát kritické články v novinách (pokud to schválí redakce), stěžovat si na úřadech, chodit na protestní akce, popřípadě psát po zdích nápisy typu „Prezident je vůl“. Ale i kdyby na demonstraci přišly miliony lidi, i kdyby průzkumy ukazovaly, že 70-80% obyvatel stojí v nějaké otázce proti vládnímu kurzu, neexistuje žádný právní důvod, který by nutil vládu vzít tento fakt k úvahu. Většina Britů byla od začátku proti invazi do Iráku, ale britská armáda je tam doposud. Většina Čechů je proti radaru, většina Ukrajinců je proti vstupu do NATO, ale vlády mají zákonné právo tyto názory ignorovat.
Ale pokud se protestující rozhodnou narušit pořádek a chod státu, pravděpodobnost, že vláda zareaguje, je mnohem větší. Novináři, jako „čtvrtá velmoc“ letí na každý skandál jako mouchy na med, a tím dávají problémům zaznít. A současný „mediální člověk“ si už odvykl uvažovat logicky. Reaguje spíš na nápadné obrazy, výrazy a symboly, nikoli na čísla a logické úvahy. Zkuste třeba srovnat, kolik lidí zajímají osudy velryb či toulavých psů a naopak kolik z nás se zajímá o nějaký pomalu a nenápadně vymítající vzácný živočišný druh. To perfektně pochopili zejména islámští teroristé. Pokud protestující začínají páchat všelijaké výtržnosti nebo i horší věci (včetně teroristických útoků proti civilistům), průměrný slušný měšťák, který by do toho nikdy nešel, začíná uvažovat zhruba takto: asi je ten režim hrozný, když je k tomu přinutil.
Další zajímavost. I v demokratických zemích protesty často mají způsoby na hranici kriminálu. Ale fakt, že jde o „protest“, jim přidává jakousi legitimitu. Například napsat na zeď „Pepa je vůl“ znamená páchat majetkovou škodu. Ale napsat „Prezident je vůl“ – to už bude protestní akce. Antiglobalista vjede traktorem do vitríny McDonaldu; kdyby nebyl antiglobalistou, pak ho by normálně zavřeli na pár let za škodu na soukromém majetku. Ale jako protest to projde. Pokud pár výtržníků vyrabuje obchod, je to výtržnictví, trestný čin a půjdou za mříže. Ale pokud pár tisíc výtržníků vyrabovalo pár desítek obchodů, je to protest a jsou nedotknutelní. Vzpomínáte, kolik nadávek kdysi dostal Sarkozy ve Francii jen za to, že nazval lotry pravým jménem?
Z předchozího dále vyplývá, že kriminální formy protestu provokují každou normální vládu k odvetným akcím. Je třeba udržet veřejný pořádek a chránit zájmy slušných občanů. Ale tato odveta může být opravdu přehnaná. Ale i kdyby nebyla, „mediální člověk“, jak jsem už psal, reaguje na pouze na nápadné symboly ve správném podání, a nikoliv na složité souvislosti. Pak je zaděláno na zničující pověst „krvavého režimu“ se všemi následky pro vládu a současně i pro většinu poctivých občanů. Hezkým příkladem je reportáž, která před několika lety oběhla celý svět a vyvolala mocné protesty. Izraelští vojáci údajně chladnokrevně zastřelili palestinského chlapce. Pečlivé zkoumání pak zjistilo, že osudná kulka přiletěla zezadu, tj. z řad Palestinců. Ale kdo na to pamatuje? Anebo foto bosenských či kosovských (nepamatuji si přesně) muslimů za ostnatým drátem. Pak se zjistilo že to byl drát nikoli kolem srbského koncentráku, ale kolem nějaké mezinárodní humanitní organizace. A muslimové, kteří do tábora přišli pro pomoc, byli na vnější straně ostnatého drátu.

Podle současného právního stavu vláda nemusí reagovat na „slušné“ protesty. Důvod je jednoduchý. V podstatě nemá po formální stránce vůbec žádnou odpovědnost před voliči, pokud neprovede něco vysloveně kriminálního. Neschopný makléř, který před pár měsíci ošidil akcionáře Société Genérale o několik miliard, se nakonec pokud je mi známo, dostal před soud. Ovšem nikoli za to, že peníze uložil do vlastní kapsy, ale proto, že nesprávným počínáním bez schválení vedení způsobil velké škody. Ve spoustě případů počínání vlád způsobuje jejich „akcionářům“ (voličům), mnohem větší škody. A zejména se to týká jednání, které běží bez našeho schválení a často i v rozporu s předvolebním programem. Ale nejhorší trest, který čeká státníky, je fakt, že příště nebudou zvoleni. Tedy pokud těsně před volbami nevymyslí něco mediálně zajímavého.

Ale jeden lidský vynález poslední doby, který momentálně používáte, když čtete tento článek, umožňuje pravidelnou účast řadových občanů na spravování státu. Je to způsob civilizovaný, finančně nenáročný a technicky jednoduchý. Ano, myslím tím internet. Podle mých znalostí je Švýcarsko jediným demokratickým státem, kde se „hlas lidu“ systematicky respektuje. Ale v současnosti lze organizovat pravidelné on-line referenda na nejrůznější téma z iniciativy jak vlády, parlamentu nebo jednotlivých stran, tak i řadových občanů. To jde v každé vyspělé zemi, kde internet už není luxusem. Na to se obvykle odpovídá poukazem na nebezpečí populismu. Je fakt, že spravování současného státu není jednoduchá věc. Občané starých Athén, Benátek či Novgorodu byli v drtivé většině opravdu kompetentní k tomu, aby posuzovali státní záležitosti. Ale teď se v mnoha otázkách nezbytných pro spravování státu vyzná jen pár odborníku. Kromě toho spravování státu je běh na dlouhou trať. Řešení, která v nejbližším volebním období budou pro voliče jen zátěží, mohou být nezbytná z dlouhodobého hlediska. Jenže tento argument není moc platný už ani dnes, kdy převažují v politice právě populistická řešení. Proto považuji hlavní argument monarchistů, že panovník přece nebude okrádat své potomky, za docela přesvědčivý. Na druhé straně je princip rozdělení moci v současné demokracii dobře propracován. Snad by bylo možné do něj zamontovat jednou moc navíc, totiž institut pravidelného referenda. Konec konců, ve Švýcarsku se dosud žádná hrůza nestala. A z čistě teoretického hlediska platí následující: když říkáme, že lid není schopný správně rozhodovat, podepisujeme tím demokracii rozsudek smrti.