Na začátku července fofruje katolické slavení v Mnichově na plné obrátky. V sobotu 5. července se jelo do Ellwangenu, kde němečtí biskupové věznili svatého Metoděje v církevním žaláři asi tři roky. Do vězení jej hodili poté, co se jako platně vysvěcený arcibiskup Moravy a Panonie vracel z Říma a pověřovací listiny si nesl v poutnické mošně. V románské bazilice byla mše a pak jsme se modlili u zdi bývalého církevního žaláře. Zde se nachází několik pamětních desek v různých jazycích. Bulhaři, Slováci, Makendonci a Čechové děkují apoštolsky vytvrzelému světci. Po třech letech kriminálu to nezabalil, a vrátil se na Moravu. Což dělat nemusel. Pro zapomenutý konec světa vykonal tento byzantský učenec již tehdy maximum a jeho misionářský kolega Cyril zemřel v Římě na následky vyčerpání. Němci si nás v Ellwangenu nadšeně fotili. Ženský kroj z Kyjova má opravdu něco do sebe, zvlášť při dobrém osvětlení. Jenže ani my si nemůžeme hrát na ublížené chudinky. Moravský kníže povolenou slovanskou liturgii zrušil a po smrti mistra okamžitě vyhnal Metodějovy žáky. Tím měli Makendonci a Bulhaři konečně důvod k díkům, protože po zániku velkomoravské svébytné kultury přešli její nositelé tam, kde si jich více vážili. V Ellwangenu se čeští, slovenští a moravští krajané scházejí už skoro půl století Pak jedou pro závěrečné požehnání na německé poutní místo Schönenberg, kde se v zdejším poutním domě slušně a lacino vaří. A mnozí z nich jistě v duchu děkují při požehnání demokratickým Němcům za to, nemuseli desítky let trpět v komunistickém kriminále jako jejich příbuzní či známí.

Druhý den ráno, v neděli 6. července, jsme s věncem vyrazili do Kostnice na místo upálení mistra Jana Husa. Projevů bylo pět (starosta Kostnice, rektor zdejší a Karlovy univerzity, zástupce občanského sdružení starajícího se o Husův odkaz). Nikdo z nich nevzpomněl, že upálený rektor Karlovy univerzity byl mimo jiné i katolíkem, dokonce platně vysvěceným. Evangelíci z Čech nepřijeli žádní, dokonce ani ne z Československé husitské církve. Ta je beztak Husova jen podle jména. Neoficiálně, leč platně jsme se pomodlili za katolíka Jana Husa a za krachující ekumenismus, položili kytici k památnému kamenu na místě popravy. Jistěže i my jsme jsme měli napilno a hned jsme vyrazili na plánovaný výlet po Kostnici a poté na nádherný mnišský ostrov Reichenau, kde se nacházejí benediktinské románské kostelíky z 9. století. Všichni byli u památného místa jaksi mimochodem: starosta Konstance kvůli dobrým vztahům v rámci EU, oba rektoři kvůli spolupráci obou univerzit, my kvůli výletu, jiní kvůli starostem o Husův dům, který nechce nikdo z Čech finančně podporovat. Při prohlídce města mi navíc drzý racek pokálel bundu, takže jsem smutně srovnával svůj osud se ctihodným mistrem.

Husovo výročí se opravdu slaví jen tak mimochodem, doma i v cizině. Stejně i rektor KU se v následném soukromém rozhovoru mimochodem zmínil, že jeho největší starostí je udržení univerzitní nemocnice. Proto jsme ho nikoliv mimochodem prosili, aby na univerzitě zůstali magistři pevní, neohrožení a nenechali si lékařské kliniky rozkrást privatizační vládní klikou. Všichni povinně vzpomenou Husa, a ihned přejdou k dalšímu: ke kradení, k obraně zatím nerozkradeného, k praktickému využití státem uděleného volna. Nebo jedou na výlet a pak perou pokálenou bundu. Odkaz disidentského katolického kněze plápolajícího na hranici nikoho nezajímá. Dokonce ani katolíky ne. Ve dnech 15. - 18. prosince 1999 proběhlo na půdě papežské Lateránské univerzity v Římě mezinárodní vědecké sympozium o Husovi. Papež Jan Pavel II. přijal 17. prosince 1999 účastníky sympozia ve Vatikánu. Ve svém projevu označil Jana Husa za „dobře známého českého kazatele, jednoho z nejslavnějších mezi mnoha vynikajícími mistry, kteří vyšli z pražské univerzity". Pak následovala omluva, kterou raději cituji: „Dnes, v předvečer Velkého jubilea (roku 2000), cítím povinnost vyjádřit hlubokou lítost nad krutou smrtí, na kterou byl Jan Hus vydán a nad následnou ranou, která se tímto způsobem rozevřela v myslích a srdcích českých lidí a stala se zdrojem konfliktů a rozdělení." Tím jsme si my, katolíci, oficiálně očistili svědomí a můžeme Husa odložit do šuplíku vyřešených historických trapasů, na které je lépe zapomenout.

Seděl jsem ve vězení o něco méně než Metoděj a v Konstanci to neodnesla moje kůže, pouze ta podělaná bunda. Kostnický koncil musel donutit hned tři papeže, kteří vládli najednou, aby se své moci „dobrovolně“ vzdali. Přitom demonstroval svou moc nad církví tím, že upálil hned dva české reformátory najednou: Husa i téměř kompletně zapomenutého Jeronýma Pražského. Ten Husa předčí dramatičností svého zápasu. Přijel Husa na koncil bránit, pak pochopil, že mu jde o krk, utekl, byl na hranicích chycen a v Kostnici uvězněn, ze strachu odvolal. Pak si uvědomil, jak se zbaběle zachoval vůči již upálenému Husovi, zrušil odvolání svého učení, postavil se znova za svou pravdu a nechal se upálit. Husova velikost tkvěla v jeho totální odvaze a přímočarosti: nebojoval o svůj individuální život, nýbrž o obecné ideje. Proto jsem přemýšlel o Husových slovech, které jsem si přečetl v domě, v němž bydlel před svým upálením. Týkaly se pochopitelně majetku, hlavnímu to Husova sporu s tehdejší katolickou církví. Ohromný majetek a tehdejší politický vliv jí zkazil mravy, které nejprve Wicleff a po něm Hus chtěli napravit změnou církevního systému moci a částečně i tehdejšího učení. Hus vtipně pravil: „Psi se rvou o kost. Vezmi jim kost a oni se přestanou rvát.“ Ministr Julínek a jeho náměstci se rvou o kost zvíci dvě stě miliard ročně k rozkradení; univerzity se rvou o kost svých hubených finančních zdrojů, aby VŠ asistenty platili alespoň na úrovni kvalifikované prodavačky v obchodě; církev se rve o své majetky, které jí prý právem patří. Kost je velká či malá, čemuž odpovídá i příslušná agresivita projevů a činů. Husům odkaz je zajímavý tím, že se o něj nikdo nezajímá: každý ohlodává velkou či malou kost, o níž se nechce nebo nemůže dělit.