Probíhající válku v palestinském pásmu Gazy často doprovázejí jednostranné články ve prospěch Izraele. To nemluvím o českých novinách, ty stejně jen papouškují cizí mínění. Ale např. i Washington Post z 1. ledna bere jako automaticky dané, že celá vina za současný konflikt leží na straně Hamásu. Problém pro mírumilovný Izrael tkví pouze v nerealistické pozici teroristického uskupení v Gaze, které ignoruje všechny nabídky k míru. I takzvaně neutrální články berou tutéž nekritickou pozici v bleděmodrém, jen se starostlivě ptají, jestli Izraelci nevylijí s vaničkou i dítě, to jest proizraelský režim Al-Fatáhu v osekané Palestině umístěné na západním břehu Jordánu. Desinformace nejsou náhoda. Izrael se hodně poučil od poslední války s Hizbulláhem vedené v roce 2006. Mediální válku prohrál hned v prvních dnech. Vojensky skončil v Libanonu o měsíc později, když přes pokračující ofenzívu nezastavil palbu stovek kaťuší dopadajících na vlastní území. Nakonec musel stáhnout i tanky a kompletně zastavit ofenzívu, protože kvalita protitankových raket, celkového systému obrany a odvaha arabských obránců by zbrklý a bezradný Tsahal přišla příliš draho. Izraelci prohráli válku tím, že ji nevyhráli. A vítězný Hizbulláh dostal šanci ovládnout Libanon, což definitivně zvládne během několika let. Nerozvážný židovský stát si ustavil vedle svého území souseda nebezpečného úměrně své vlastní hlouposti. Navíc se z obávané židovské armády stal papírový tygr, kterému se Arabové začali otevřeně vysmívat. I bylo potřeba restaurovat odstrašující potenciál. Místo chytré politiky 70. až 90. let, spočívající v chirurgicky přesných úderech a v teroristických únosech jiných teroristů, se Izrael rozhodl ke zcela primitivní taktice. Chce nahnat strach Hamásu a okolním arabským státům tím, že v Gaze zničí všechno, co se zničit dá. A toto ničení lze prezentovat doma jako velké vítězství, a tak vyhrát volby, které by jinak vyhrála konzervativní menšina. Proto ministr obrany Ehud Barak vsadil všechno na kvalitní přípravu (na rozdíl od války v Libanonu) a na předzjednaný koncert propagandy, kterou v roce 2006 totálně zanedbal. Navíc musí využít bezvládí mezi Bushem a Obamou, protože jen Nejvyšší ví, co bude v americké politice za pár měsíců. /n/n Nejprve k historii konfliktu, podle francouzských neutrálních zdrojů. Bojovný Ariel Šaron se v roce 2005 rozhodl, že se zbaví území Gazy, které pro něj nemělo žádný strategický význam. Těch pár tisíc osadníků nešlo bránit proti 1,5 miliónu Palestinců, kteří se tísní na nudli o rozloze 360 čtverečních kilometrů při téměř nejvyšší světové hustotě osídlení. Zato na západním břehu Jordánu se kolonizuje o sto šest a proti všem dohodám. Ale Izrael dnes farizejsky tvrdí, že kolonizaci Gazy zrušil, a tím prý splnil podepsané dohody. Jednání o samostatném palestinském státu prý bude následovat, až Hamás ukončí terorismus. Přes všechny vytáčky dostali Palestinci v Gaze šanci, protože jejich území bylo vyňato z přímé kolonizace. V lednu 2006 zde v demokratických volbách drtivě vyhrál Hamás, protože nebyl natolik zkorumpovaný jako Fatáh. Navíc chudému obyvatelstvu zásadně imponoval tím, že odmítá jakýkoliv mír s Izraelem, který by znemožnil vybudovat Palestinský stát. Takže vede se svým sousedem válku, jednoduše řečeno. Ale přesto uzavřel s Izraelem půlroční smír. Hamás oficiálně vypověděl toto příměří zakazující ostřelování raketami dne 18. prosince 2008, nikoliv bez důvodu. Dne 4. prosince uskutečnil Izrael nálet na ozbrojence Hamásu v Gaze a přitom zabil 6 osob. Židovské poučení z krizového vývoje v Libanonu znělo: zaútočíme tehdy, až budeme připraveni. Na útok se Izrael připravoval asi půl roku a přitom si mapoval každý metr území v Gaze. Provokace v podobě teroristického útoku na velitele Hamásu ze 4. prosince měla za úkol najít chybějící důvod k válce, která již byla připravena. A cílem této války není zničit Hamás, protože takoví idealisté Židé opravdu nejsou. Ehud Barak potřebuje zničit Gazu vojensky a ekonomicky, pravděpodobně pouze bombardováním ze vzduchu. Uvidíme, jestli Tsahal bude riskovat boj muže proti muži v troskách měst plných protitankových tunelů vybudovaných pod iránským dozorem na způsob Hizbulláhu. Cynická izraelská vláda doufá, že vyhladovělé obyvatelstvo se seskupí kolem egyptských hrnců připravených prezidentem Abbásem a jeho izraelsko-americkými spojenci. Je příliš brzo k hodnocení úspěšnosti této taktiky. Podle mne mluví proti ní zejména dva argumenty morálního charakteru.
/n/n
Za prvé, Izrael vsadil na zradu mírových dohod a na korupci Palestinců. To je příliš mnoho špatného najednou. Židovský stát za blahovolného přihlížení prezidenta Bushe porušil všechny podepsané dohody. Kolonizovaná území rozšiřuje beztrestně a dovedl svou okupační politiku téměř k dokonalosti. To musí vidět každý, nejen ožebračení Palestinci. Zbídačelá Gaza se stala místem demokraticky zvoleného odporu proti kolonizační politice Izraele, kterou mezitím přestala schvalovat drtivá většina Palestinců. Nemohou nevidět, že jejich zkorumpovaným vůdcům z Al-Fatáhu se daří čím dál lépe, například prodejem egyptského cementu na stavbu izraelské zdi oddělující zabraná a protizákonně okupovaná území. Zato bojovníkům z Gazy a normálním obyvatelům Palestiny se daří čím dál hůře, protože již přišli prakticky o všechnu půdu a hlavně o všechnu vodu. Hospodářsky a energeticky jsou plně vydáni na milost a nemilost Izraeli. Společná bída sbližuje. /nZa druhé, vojenská doktrína Izraele symbolizovaná cíleným ničením Gazy se až příliš podobá modelu, jakým se nyní bojuje v Afghánistánu. Poměr obětí je zhruba 400:4, což ukazuje na barbarství této války vedené z vojenských kanceláří anonymními úředníky bez tváře a bez emocí. Již jsem na těchto stránkách několikrát vyslovil zásadní pochybnosti, zda lze takovým způsobem bojovat například s teroristy v Afghánistánu. Zatím se všechny války dějinách vyhrály tím, že někomu stálo za to, riskovat pro vítězství život. A zatím se mi zdá, že život v současném bombardování Gazy riskuje pouze Hamás, který vzal místní obyvatelstvo jako rukojmí. Vezmeme-li za svou tezi o vítězství podle míry osobního nasazení a oběti, pak dlouhodobě vyhrávají Palestinci, a nikoliv Izraelci. Pokud Tsahal v pozemní ofenzívě ovládne celou Gazu a zase se z ní stáhne, pak lze snad mluvit o vyhrané válce. Ale co tím vlastně stát Izrael získá? Shrnuto a podtrženo. Vzhledem ke smysluplné budoucnosti dané jedině na základě jakž takž spravedlivého míru, Izrael prohrál již nyní.