Ten večer jsme opravdu uvítaly teplo rychlíkového kupé. Po náročném dni v sychravém počasí se tělo hlásilo o svá práva a vyzývalo k odpočinku. Zabořily jsme se sestrou hlavy po opěradel a zůstávaly v tichu každá se svými myšlenkami. Kupé se postupně zaplnilo, vlak se dal do pohybu. Z letargie nás vytrhl nenápadný mužíček sedící proti nám. Jen co vlak sebou trhl, vyskočil a s důrazným klepnutím zavřel dveře kupé. Dosedl na své místo. Sáhl do kapsy a vytáhl ušní špunty. Tvaroval je v ruce, pak zasunul do uší. Sundal z ruky náramkové hodinky, chvíli je seřizoval, následně zavěsil na nožičku brýlí těsně u ucha, zřejmě aby slyšel nastavený budík. Na hlavu si nasadil kšiltovku a stáhl si ji hluboko přes oči.... Jeho počínání bylo natolik zvláštní, že zasluhovalo hodnocení.
„To nemá chybu Maruško“, otáčím se k sestře a vidím, jak jí úsměv škube koutky úst. „To nemá chybu“, opakuji potichu znovu a tlumím vlastní smích dlaní.
Špunty byly zřejmě pochybné kvality. Mužíček se nespokojeně zavrtěl, potáhl vzduch mezi zuby a významně mlaskl. Dožadoval se ticha. Leč nebylo mu dopřáno. Za chvíli přišel průvodčí, kupé ožilo. Námi sledovaný objekt vztekle vytáhl ušní špunty, sundal čepici a s vráskou na čele koukl na hodinky. Po odchodu průvodčího vyběhl do chodbičky, aby se následně vrátil a celý proces přípravy k spánku zopakoval. Provedl to ještě dvakrát během těch dvou hodin, než vystoupil. Pokaždé, když byl vyrušen ze svého klidu reagoval nesouhlasným vrčením, pomlaskáváním, naštvaným vybíháním do chodby.

Včera mě na ulici oslovil neznámý člověk. Obsáhle vysvětloval, jak se dostal do finančních těžkostí, aby následně žádal o finanční podporu. Uspěl. Téhož člověka jsem potkala i dnes dopoledne. Opět mě oslovil a chtěl mi začít vykládat svou historku.
Povídám: „ Pomohla jsem vám včera, dnes vám již nepomohu.“
„Co mě to zajímá, že jsi mi pomohla včera ty krávo, ty.....“, chrlil na mě hlasitě nadávky neznámý žebrák.
„Co se děje“, přitočila se ke mně kolemjdoucí paní a tak mě vysvobodila z pod sprchy urážek.
Žebrák šel dál a znovu jsem ho uviděla na zastávce MHD. Opět s lístečkem vysvětloval svou situaci, tentokráte muži v nejlepších letech. A zase uspěl. Když dostal žádaný obnos, zamířil přímo ke mně.
„Viděl jsem tě, jak jsi o mě mluvila s tou ženskou. Jestli budeš o mě někde něco vykládat, tak si na tebe počkám a rozbiji ti hubu“, nechal se slyšet.
Říká se, že si k nám lidé dovolí tolik, kolik jim povolíme. Bizarní pan i zlý žebrák jsou si podobni v tom, že od okolí vyžadují něco, nač objektivně nemají nárok. A co když tito lidé jsou skutečně přesvědčeni, že požadují pouze to, co jim náleží? Oba apelují nejdříve na lidský soucit, aby posléze, při neúspěchu, vytryskla jejich agrese. Kde projevit pochopení a soucit, kde zůstat neoblomní, abychom se nestali hračkami v rukou bezohledných manipulátorů?