Je to už několik týdnů, kdy se v telefonu ozval prosební hlas mého syna: Mamko, nejela bys s námi na vodu? Hlavou mě v mžiku proběhlo několik variant, jak se dá voda využít, ale že můj syn vysloví vzhledem k mému věku variantu, že bych mohla s nimi sjíždět Lužnici, to mě opravdu nenapadlo. Přiznávám, že ještě před několika lety to byl můj velký sen, prožít si znovu pár hodin mezi vodáky, mezi kterými jsem v mládí pobývala víc času než doma. Ale jak to bývá, dávno byl tento sen zasunut do regálu nesplněno, odevzdáno. Odpověď byla jednoduchá: tak tohle ti, hochu neslíbím, na to, abych teď sedla do kanoe na kormidlo, nestačí ani moje víra v Boží pomoc. …. Ale šel čas a já jednoho dne na Suchdole nastupovala se svým vnukem na háčku, do lodě. Párkrát jsme zabrali, a na hladinu se snesl letní déšť. Včera u holiče, zítra křtiny ve společnosti obou rodin, teď - honem kapucu – stejně budu mokrá. Dešti se zřejmě zalíbilo v naší společnosti a tak jsme pluli, bičováni nebeskou vodičkou. Vnuk David podruhé na vodě a já, babička naposledy před 40 lety. Ale co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. V pohodě jsme v peřejích hledali cestu a já dokonce našla odvahu trochu mladíka poučit. Druhá loď se synem a třemi vnoučaty byla evidentně zkušenější, mrňouse pod deštníkem nebylo ani vidět. Samozřejmě, že jsme to byli my, kdo zakufrovali na mělčině. Chvilka boje a voda nás unáší v proudu. Když bylo dobojováno, mírně jsem zamudrovala: „Hele Dádo, to máš jako v životě, když se dostaneš na mělčinu, nemůžeš dál. A když chceš pokračovat, tak musíš zpátky na hloubku. A to je někdy dřina.“ Ještě jsme se ani nestačili srovnat a už jsme zase viseli na spadlém stromu. Držela jsem se větví a přemýšlela, jak se z toho dostat, když vtom se ozvalo: „Hele, babi, to máš jako v životě, když visíš na větvi, musíš makat, aby ses dostala dolů, jinak z tebe bude opice.“ Pochopila jsem, uprostřed džungle se nemudruje.

Zbytek cesty se rozhodně nedal nazvat zážitkem. Skrčené nohy začaly bolet, ani nit suchá na sobě, všude plno komárů. Když jsme vylézali z lodě, narovnat to nešlo, opravdu jsem byla na všech čtyřech, víc podobná opici. Vyškrabala jsem se na břeh, naštvaná, plná strachu z nastydnutí, když přišlo něco, co mě narovnalo.
„Ahoj, tak vy jste asi druhá parta od rána, která to nevzdala. Jste dobrý. Suchdol je prý plný vodáků, ale v tomhle počasí si nikdo netroufl. Pojď, pomůžu ti převlíknout“ – přede mnou stála asi 25-letá milá dívka. Čas se začal odvíjet pozpátku a já cupitala s kámoškou na WC. Odkud jsi? A ty? Jezdíte sem pravidelně? Byla by to dokonale prožitá iluze mládí, kdyby… zvyklá stále uklízet, popadla jsem po dobrém čaji ze stolu odpadky, nadzvihla víko od modrého kontejneru a šup! A vtom to přišlo: Jé, tys hodila svinčík do mých věcí, to není odpaďák! A hned na to: To máme na věci, aby se nenamočily, víte?“
Taková hloupost, ale dokonale mě vrátila do reality stáří. Přišlo mi, jako bych byla vykázána za dveře. S omluvou jsem vysoukala: „Omlouvám se, ale to za našeho mládí nebylo, věci jsme vozili v lodních pytlích.“ Snad mě chtěl syn přijít na pomoc a tak rychle poznamenal: „Ale to bylo už v minulém století, babičko“. Všichni jsme se zasmáli a kámoška dodala: "Ale mě to vůbec nevadí, babičko, tak to zas vyndáme, stejně tam mám bordel."
Když druhý den poléval kněz hlavičku mé vnučky, měla jsem jen jedno přání: Bože dej, ať je dost vody na umytí všech těch nepochopení, hádek, neštěstí a nezájmu mezi lidmi.
Kdo mohl tušit, že za pár dní přijdou povodně. Starého Noe zachránila loď a mě svým způsobem taky. Kromě radosti ze splněného snu (i když, jak my češi říkáme in last minute) jsem si tentokrát odvezla z jižních Čech krásný zážitek bezva života. Je strašně fajn, když vás mladí berou. Jen s nimi člověk musí občas vyjet na vodu a nechat se pokropit. Jo, a taky: svoje odpadky nesmí člověk strkat do kontejneru druhého.