Nevěřící morálka
Autor: Václav Umlauf - Zveřejněno 25.02.2005 00:00 - (5836 Návštěv)
<P>Lid žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi, což dělal na poušti pořád a zdatně. Mojžíš měl uhodit do skály stejnou holí, jakou otevřel Rudé moře. Hůl byla stejná jako předtím, ale náboženský vůdce měl zásadní pochybnosti o tom, zda je Hospodin stejný jako za blahých časů exodu. Pochyboval, což sice bylo lidské, ale Nejvyšší jeho nedověru kvalifikoval jako nevěrnost. Mojžíše potrestal předčasnou smrtí, nedovolil mu vstoupit do Zaslíbené země. S touto tvrdostí kontrastuje dnešní Janovo evangelium. To je dokonce natolik morálně laxní, že liturgický anonym z cudnosti sobě vlastní vynechal celý úryvek z evangelia, který je pro celou scénu podstatný. Citujme cenzurovaný text celý. Ježíš mluví o věčné vodě, kterou dá on sám a žena pokračuje:</P>
<P><SPAN style="FONT-FAMILY: Arial">"Ta žena mu řekla: "Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu." Ježíš jí řekl: "Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!" Žena mu řekla: "Nemám muže." Nato jí řekl Ježíš: "Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu." Žena mu řekla: "Pane, vidím, že jsi prorok." (<EM><SPANnene style="FONT-FAMILY: Arial">Jn 4,15-19</SPAN></EM>)</SPAN></P>
<P style="MARGIN-BOTTOM: 12pt"><SPANnene style="FONT-FAMILY: Arial"></SPANnene>Pak se čtení zase chytlo, protože zbývající úryvek se vyznačuje slušným a kvalitním duchovnem. Morálně založený anonym vynechal zmínku o pěti mužích, protože časy jsou zlé: lidé se rozvádějí a žijí na hromádce. Proto by měli alespoň v kostele slyšet nějaká povznášející slova. Ježíš totiž ženu vůbec nekárá, což by měl. Vždyť byl předchůdcem a nedostižným vzorem dnešních kněží, pastorů, moralistů a kazatelů. Pokud anonym zcenzuruje zrovna tuto zmínku, tak to není úplně férová hra. Úmyslná vynechávka tak důležitého místa totiž naznačuje, že anonym Ježíšovo počínání nepřímo kritizuje. Pak se ale dostává do stejné řady s farizeji a zákoníky, jejichž působení se nezaleklo ani lží a trestu smrti. Psychoanalytik se vždy zastaví v momentu, kdy dojde k zakoktání, přeřeknutí či jinému vykolejení motivovanému podvědomým obranným mechanismem. Lapsus anonyma ukazuje na něco podstatného, ale skrytého: proč Ježíš nekárá ženu žijící v konkubinátu? A proč my ji musíme kárat, když se chceme postavit na mravní principy, které hlásal svým životem a potvrdil svým zmrtvýchvstáním? <BR><BR>Nás zajímá především morálka, ale Ježíše zajímala především víra. Zdánlivě jde o totéž, ale ono to zdaleka není totéž. Mojžíš byl člověk zajisté morální, ale v rozhodujícím okamžiku mu chyběla víra; morálka mu nechyběla, té měl dostatek. Hospodin poodstoupil a nechal prostor pro Mojžíšovy pochybnosti. Vůdce lidu má překlenout prázdný prostor vírou a tak dojít k Bohu ze své strany. Z dotyčného příkladu jasně vyplývá, že toho nebyl schopen. Totéž nabízí Ježíš samaritánské ženě. Svým květnatým a metaforicky zmateným projevem vytvořil prostor, kde síla slova vyběhla mimo rámec rozumové argumentace. Mohl vyložit své poslání jasněji a asi na to i měl, protože teologové tvrdí, že byl vševědoucí. Ale on chtěl, aby žena překlenula tento prostor ze svých vlastních sil. Neznámý muž stojící u studny po ní chtěl, aby s vírou uchopila a vzala vážně ony narážky, které ji měly vést neznámým směrem, do prostoru nově otevřeného a konstituovaného života. A také ji skutečně vedly, protože nakonec víru manifestovala. A protože ji ukázala v míře více než dostatečné, bylo úplně zbytečné dále moralizovat. Ježíš jí věřil, a proto ze své strany prokázal víru v její obrácení tím, že nezmiňoval samozřejmé věci, kterých my, antikonkubinátní nedělní kazatelé, máme plná ústa.<BR><BR>Cenzurní přeřeknutí liturgického anonyma ukazuje na nedostatek víry v hlubší smysl příběhu. Tím se znehodnocuje Boží slovo, protože má sloužit jako ilustrace k sebraným a utříděným nedělním pravdám. Anonym prorazil na poušti dálnici, aby se rychleji dostal k cíli. I židé by mohli z Egypta do Palestiny dojít asi tak za dva týdny. Putování však trvalo jednu generaci, jež musela umřít, aby vznikl prostor pro novou víru. Dálnice nevytváří žádný prostor: spojuje nejkratším způsobem, přímkou, bod A s bodem B. Klikatá cesta v poušti naopak buduje a upevňuje pocit prostoru tím, že opatrně ohmatává terén. Mojžíš měl ohmatat Boží slovo na poušti, kterou již zdárně procházel. Stal se sice kočovníkem po věcné stránce, nikoliv však ve svém srdci. Tam prostor nepřeklenul. Žena usazená ve vesnici se naopak vydala do pouště slova, které jí Ježíš postavil před oči. Protože měla víru, dokázala překonat zdánlivou prázdnotu a nejasnosti až ke konečnému vyznání (<EM>Jn 4,19</EM>). Ježíš staví na tom, že víra zakládá morálku a že k ní musíme dojít sami, i když pod jeho vedením. Kazatelé se naopak snaží nejprve dovést lidi k morálce, protože pak snad uvěří. Proto by Samaritánku vyzvali ke skončení konkubinátu; ale tím bychom přišli o příklad víry. A ta je strašně vzácná: morální život se občas vidět dá.</P>
<P><BR>