V souvislosti s nastávajícími prezidentskými volbami a zveřejněným seznamem nominovaných kandidátů, se člověk musí ptát, kam se ztratili schopní, inteligentní jedinci, kteří nezpronevěřili svou morální integritu službou v nepřátelském žoldu. Jestli v Čechách doopravdy nezbyl alespoň jeden opravdový hrdina, který by úctyhodně dokázal reprezentovat náš národ a jemuž by bylo ctí bojovat za zájmy naší země v době celosvětové hospodářsko-politické krize. Na tuto otázku a všechna proč s ní spojená není lehké najít odpověď. Kam se v Čechách ztratili hrdinové? Že by snad už vymřeli? A pakliže ještě nějací žijí, proč nejsou lidem na očích? Nemám ve zvyku zbůhdarma rozpřádat ledajaké teorie k diskusi. Uchýlím se raději k vyprávění příběhu ze života, v němž se důvody této tragické situace v naší otčině zračí přímo symptomaticky.

Jela jsem autobusem v noci po dálnici společně s třiceti dalšími pasažéry. Někteří z nich byli Češi. Hlavně mladé Češky.

Nemluvila jsem s nimi a oni nevěděli kdo jsem a odkud pocházím. Ani jsem je kriticky nepozorovala. Nesoudila je. Zdáli se mi sympatičtí. Nebo ti, kteří nebyli, se alespoň hlasitě neprojevovali. Vracela jsem se z pouti do Španělska. Prošla jsem polovinu Evropy a předtím třikrát obletěla svět. Teď jsem přemýšlela o tom jaký je a kam se vyvíjí—a jestli je vůbec vhodné nazývat geopolické události posledních let vývojem. Rozhodla jsem se však uvěřit, že mohu doufat. Staří vymírají a na svět přicházejí mladí, čistí, lepší lidé. Snad i u nás doma v Čechách se za těch dvacet let od Sametové revoluce něco změnilo k lepšímu. Snad mám ještě naději na to, abych si založila rodinu a měla děti, jimž bych předala svoje bohaté zkušenosti. Vzpomínala jsem také na mladíka ze Sardínie, kterého jsem na konci pouti potkala. Sliboval mi důvěru na život a na smrt. Ne jenom lásku, jako slibují všichni, protože ta se tak snadno slibuje. To všechno se mi honilo hlavou. Že na mě ten mladý muž čeká ve Finisterre, na takzvaném Konci Světa, kam jsem slíbila, že se do měsíce vrátím. A myslela jsem si, jak je krásné zamilovat se, ale také velmi nebezpečné. Není proto divu, že jsem v autobuse firmy Eurolines hleděla do tmy a poslouchala jak hučí pneumatiky. Mířila jsem do Prahy na Vánoce, abych u rodičů nalezla klid na životní rozhodnutí. Řidiči vpředu si pobroukávali a pili nescafé, jehož vůně se rozprostírala chodbičkou mezi sklopenými sedadly jako měkký, připálený koberec.

Myšlenky mi běžely před očima. Házela jsem si pomyslnou mincí. Mám se vrátit, nemám se vrátit? Mám uvěřit? Nemám uvěřit? Autobus se pohupoval na vlnách německého asfaltu. Sem tam zadrncaly spoje mostu. Našel se i tunel. Německé dálnice jsou úžasně hladké. Ale ještě úžasnější jsou přívětivě osvětlené doky benzínovych pump a přístavy celonočně otevřených motorestů.

Zaradovala jsem se, když autobus zvolna zpomalil a oranžový blinkr na pravé straně signalizoval blížící se přestávku. Každé tři hodiny se osazenstvo vozu vykutálelo po schůdkách na chodník. Většina Čechů bleskově škrtla zapalovačem a s rozkoší zalapala po studeném vzduchu, aby do něj záhy vyfoukli mrak cigaretového kouře. Francouzští pasažéři taky kouřili, ale dali si na čas, než vydolovali krabičku z tašky. Případně šli nejdřív na záchod. Následovala jsem je dovnitř a vypila si cappuccino. Potom jsem zatoužila po cigaretě. Vkročila jsem do chladné noci a ubalila si tabák opodál skupinky krajanů. Nebylo vlastně ani jasné, jestli se jednalo o jedinou česky mluvící skupinu, nebo mnoho menších skupinek, dvojic či osamělých babysitter a studentek, které náhodně spojila cesta domů na svátky. Než jsem zamáčkla filtr, polovina z nich se vytratila do motorestu. Slyšela jsem, jak si někdo stěžuje na nové poměry a kde jsou prý časy, co se v Německu za záchody neplatilo? Ty časy si pamatuju, ale nijak zvlášť jsem se nezdráhala po cestě na záchod vhodit padesát centiků do kasičky. Turniket se otočil a vydal mi místo stvrzenky padesáticentovou poukázku na nákup v baru. Záchody byly stále příjemně voňavé a fronta českých turistek se způsobně klikatila vyblýskanou umyvárnou ven ze dveří do chodbičky. Postavila jsem se na konec fronty a za mě se namačkalo několik dalších Češek. Většina z nich byla o hodně vyšší než já. Vybavuji si modré stíny, perleťové rtěnky, vyšisovaný melír a mdlý výraz v rozespalých obličejích. Ale nacházely se tam i uvědomělejší tváře. Dredy, piercing, nějaké odvážné tatoo a sebevědomá Wrigley Spearmint v ústech. Fronta se šinula kupředu. Jen občas se ozývalo netrpělivé chrastění zlatých náramkových hodinek od Vietnamců. Povzdech. Zívnutí. Pak se pootevřely dveře do umývarny. Ven vyklouzla asi dvacetiletá dívčina. Křečovitě se zachichotala a přitom pobouřeně kroutila očima. To mě zaujalo. Vždycky jsem obdivovala schopnost Čechů nosit dvojí masku, složenou z naprosto protikladných výrazů. Předala mi dveře a ušklíbla se, jako by mi něco schválně nechtěla říct. Překročila jsem práh a stala se svědkem podivuhodné scény.

Členky fronty stojící v umývárně vyvracely hlavy a vrávoraly na podpatkách ve snaze nedat najevo, že se dívají, že je zajíma hlasitý rozhovor dvou holčin, které jako by vypadly z realitní show televize Nova. Jedna z nich se nacházela uvnitř záchodové kabiny a skrze širokou škvíru pode dveřmi z ní byly vidět jen srolované džíny. Na pečlivě oholených lýtkách jí splihle visely spodní kalhotky s jahůdkami. Druhá právě dokonala potřebu a předala štafetu další z čekajících dam. Byla přitom roztomile ohleduplná, takže si vyšla zapnout kalhoty ven, aby nezdržovala.  Evidentně se nejednalo o stydlivé osůbky.

S něčím si ale nevěděly rady. "Von tam fakt je. . .!" zaznělo z levé kabinky. "Ty vole, Magdo. Von tu na mě čumí a honí si ho."

Češky v umývarně se uchichtly a začepýřily. Některé se na sebe podívaly, jako by nevěřily svým uším. Hledaly jedna druhé v očích znamení, jež by jim umožnilo najít adekvátní reakci na vulgární tón vyposlechnuté konverzace. V jejich potlačených úsměvech se také nacházela značná dávka sarkasmu na adresu sebevědomých holčin. Žádná z přihlížejících nic neřekla, jenom potřásaly hlavami. Každá to však dělala trochu jinak, čímž hrdě projevovala svoji individualitu.

"Já jsem ti to řikala." Odfrkla si Magda, jako kdyby kromě ní a její kamarádky nikdo další na záchodě nestál. Zastrčila si ledabyle pásek do nízkých džín. "Je nejspíš vožralej, ale nespí. Něco si tam vážně šmudlá a pokouší se šmírovat tou spodní mezerou."

"Fuj! Ty vole!" Zaječela holka v kabince a jahůdkové kalhotky vyletěly prudce vzhůru. "Teď po mě chmátnul! Má studený ruce jako mrtvola."

Češky ve frontě se zděsily. "Ježiši." V jejich očích se zračilo vzrušení. Asi jako když otočí první stránku bulvárního časopisu.

"Kdo to je? Nějakej chlap? Cože? Mrtvola?" Kvokaly a třepetaly rukama místo křídly. “Nějakej chlap? A živej? Živej?”

"Nejspíš úchyl." Jedna z vyšších blondýnek netrpělivě vyhodnotila situaci. Vypadala jako že by si mohla na studiích přivydělávat prací v modelingu. "Blokuje prostřední záchod a nám jede za pět minut autobus."

"No těbůh," povzdechla si za mnou paní s trvalou na beránka. "Nechápu proč na tak velkým parkovišt maj jenom tři kabinky. To by scházelo, aby nám to kvůli nějakýmu deviantovi ujelo:" 

“A je tam vůbec někdo?” Unavená třicitka nesměle zalomcovala zamčenými dveřmi. “Haló. Is jemand da?” Zakokrhala, zplihla a omluvně si odkašlala..
Nic se neozývalo, ale pod zamčenými dveřmi kabiny jsem spatřila pár pánských mókasín.

Dveře nalevo se rozletěly a dívka s jahůdkovými kalhotkami—které ovšem teď už nebyly vidět pod péřovou bundou a upnutými Leviskami—vyšla ven. Hystericky se smála. Držela se za břicho, a přitom dávala najevo morální znechucení, takže to vypadalo, jako že se chystá hodit šavli. Z levých dveří vyklouzla jakási starší a ošumělejší Češka. Typ horlivé úřednice. S vážným výrazem, okořeněným špetkou předstíraného studu, nebo snad i vlažného nesouhlasu, potvrdila stav situace. 
"Je tam." Špitla. "Kdo ví, co dělá? Chtěla jsem na něj juknout horem, ale je to moc vysoko."

"Fuj." Zaznělo teď už kolektivně. "Hanba, to německý prase!"

“Jak víte, že je Němec?” Chtěla jsem říct, ale raději jsem se kousla do jazyku.

"Co budeme dělat?" Tváře se krabatily, hodinky chrastily jako šupiny na hadích ocasech a podpatky ve frontě připomínaly přešlapující ovčí kopýtka. Dveřmi do umývárny se tlačily další osoby ženského pohlaví s plným močovým měchýřem. Atmosféra uvnitř toalet připomínala scénu z volební sině v Kocourkově. Všechny přítomné nejistě rozvažovaly jaké zlo volit, aby bylo co nejmenší. Nabízela se jim alternativa jít na pravo od úchyla a nebo na levo. Případně zadržet moč a oželet vhozených padesát centíků. Vyčůrat se venku v mrazu v ponižujícím přikrčení do pangejtu. Jako nějaký asociál, homelessák. Do toho se evidentně žádné dámě nechtělo. Ale žádná z přítomných se nehrnula k prázdným kabinkám. Najednou se jejich tváře naplnily úctou. “Račte prosím,” promlouvala těla. “Až po vás, madame.” Překvapilo mě, že ani jednu z těch dobrých duší nenapadlo zaměřit pozornost do středu kolektivního problému a zaútočit na úchyla. Francouzsky by začaly ječet a nadávat. Němky by volaly policii. a Australanky nejspíš vykoply dveře. O tom však u Češek nemohla být řeč. Kdo by si zahrával s úchyly? A pak, třeba to není úchyl? Možná je to jen ožralý ministr financí, který si spletl dveře záchodů a zkolaboval? Možná sebevražedný terorista připravující bombový atentát? Člověk se do něčeho namočí a má z toho pak jenom mrzutost. Taky možná na tom záchodě ani nesedí chlap, ale ženská v pánských polobotkách. Nějaká lesba? Kdo ví, co tam ty holky viděly?

Jejich vystrašená nerozhodnost mě iritovala. Bylo poznat, že usilovně přemýšlí jak z nastalé situace vychytračit. Nedokázaly však nic vymyslet, natož se odhodlat k útoku na úchyla.

"Pusťte mě tam." Nevydržela jsem to a protlačila se dopředu. 

Měla jsem za sebou skoro dva tisíce kilometrů pěší chůze. Na vypracovaném těle oranžovou větrovku, džíny a pohorky. Ledvinku kolem pasu a vlasy na kluka. Ůchylů jsem v životě potkala houfy. I psychopaty. Život v Paříži, New Yorku a Sydney mě vyškolil. Nebála jsem se a Češky na německém záchodě to zřejmě vycítily, protože ochotně ustoupily stranou. Stačila jsem si ale všimnout překvapeného, přihlouplého výrazu v řadě obličejů, když jsem na ně promluvila mateřským jazykem.

"Běžte to prosím vám oznámit někomu z motorestu," řekla jsem holkám. "Zkusím na toho chlápka mezitím houknout."

"Okay," většina z nich se tvářila na můj vkus trochu netečně, až by se dalo říct potměšile.

"Jak se řekne německy "úchyl"? Ptala se Jahůdka Magdy.

Její hlas se ztratil v šumění krve v mých uších. Osud mi přisoudil nevděčně zrádnou roli. Stala jsem se hrdinkou, bojující za české spoluobčanky, ohrožené německým sexuálním deviantem.

Vyhrnula jsem si rukávy bundy, vkročila do levé kabinky a botou zvedla záchodové prkýnko. Vyskočila jsem na porcelánovou mísu a vyhlédla horem přes umakartový předěl mezi kabinkami.

"What do you think you're doing here!" Zařvala jsem na plešouna v černé koženkové bundě. Zhrouceně seděl na prostředním záchodu s flaškou šnapsu v ruce a žvýkal vyhořelou cigaretu. Nebylo jasné jestli se tak hluboko naklání, nebo si opřel hlavu o zem. Jestli je mu špatně, či snad už zvrací, nebo s okem upřeným do štěrbiny mezi toaletami špehuje čůrající turistky. 

"This is female bathroom!" Napomenula jsem ho anglicky, protože německy nejsem schopna hovořit plynule svrchu. Osprchovala jsem mu hlavu řadou rozhořčených výrazů, ale ani se nepohnul. Chvíli mě napadlo, jestli není mrtvý. Pak ale přece jen něco zamumlal. Bylo slyšet, že je namol.

"Koukejte odsud zmizet nebo zavolam policajty," zasyčela jsem a vytáhla z kapsy mobil. "Jaký je tady číslo v Německu? Sto padesát osm nebo sto dvanáct?" Začala jsem ostentativně palcem mačkat tlačítka. 

Venku v umývárně zašumělo. “Sto dvanáct.” Nekdo řekl.

“Okay,” předstírala jsem, že volám, ale správně jsem tušila, že to nebude mít žádný význam. “Hallo?”

"Vona prej na něj volá policajty!" Ozývalo se z umývárny.

Náhle se prudce otevřely dveře na chodbu a úchyl viditelně zpozorněl. Pokusil se vzepnout, jako kůň v posledním tažení. Nesrozumitelně něco zaržál, ale nenašel v sobě sílu zůstat na nohou. Sesunul se na prkýnko, zafuněl a rezignovaně si znovu přihnul z flašky.

“Right,” zaklapla jsem prudce mobil. “Když to nepůjde po dobrým, půjde to po zlým,” dodala jsem anglicky. “Zavolám raději někoho z místní ostrahy. Přece to tu v noci někdo hlídá, ne?”

Seskočila jsem z mísy a svižným krokem vypochodovala ze záchodů špalírem těl ustupujících krajanek. Dívaly se na mě s obdivem a neskrývanou nedůvěrou. A s trochou závisti taky. To se nedalo zakrýt. Ale neměla jsem z toho žádnou radost. Zdravé sebevědomí ještě nikomu skrze vzbuzenou závist nenarostlo. Raději jsem pokorně svěsila hlavu a držela se předepsané role.

Vyběhla jsem do chodby a protlačila se turniketem. Na druhé straně poloprázdné kafetérie blízko dveří seděl prodavač u kasy a zíval. “Bitte, můžete mi s něčím pomoci?” Vykoktala jsem na něj německy. “Tam, na záchodech ist ein man, und er blokuje kabinku a je moc opilý!”

“Aha,” pokýval hlavou zaměstnanec motorestu. Bez reptání zamkl kasu a vstal v celé své výši, což bylo o dobré dvě hlavy víc, než kolik jsem měřila já. “Wo is Ihn?” Dobrácky mě následoval chodbičkou k toaletám. Došli jsme k turniketům. Právě se chystal přejet elektronický displej nějakou bílou kartičku, abychom mohli projít bez placení, když se rozlétly dveře do umývárny a ven vyrazil plešatý chlap v koženkové bundě. Zakrýval si tvář límcem a v běhu se hodně potácel. Protlačil se turniketem kolem nás a prchl do noci dřív než jsem se vpamatovala.

“To je on!” Chtěla jsem se za ním rozběhnout, ale záhy jsem si uvědomila, že je to nesmysl. Šlo o to vyhnat ho ven, ne potrestat. “Čert s ním. Děkuji vám za ochotu. Danke.” Potřásla jsem si rukou se zmateným pokladním a vrátila se k záchodům, abych už konečně ulevila močovému měchýři. Měla jsem také na zřeteli blížící se hodinu odjezdu autobusu.

Ale ouha.

Jaké bylo moje překvapení, když jsem se vtlačila do umývárny a přivítal mě chlad netečných tváří. Připadala jsem si neviditelná. Vidět nechtěná. Každá z Češek, které stály přede mnou i za mnou, předstírala, že mě nezná, aby mi nemusela podstoupit svoje těžce vydobyté místo ve frontě. Hodinky tikaly, voda v umyvadle šuměla a sušičky na ruce chraplavě hučely, jako Eva Olmerová zpívající blues. Měla jsem zkrátka smůlu. Vyčetla jsem to z jejich odvrácených očích. Zasloužila jsem si to. Neměla jsem se předvádět a vystupovat z fronty.

Nechtěla jsem se s nikým handrkovat o zásluhy a tak jsem bez boje vycouvala z umývárny na konec fronty. Přede mnou stály čtyři masité Holanďanky a chrčely na sebe jako nachlazené hyeny. Pořád se smály a v umývárně si čistily koňské zuby a mačkaly uhry před zrcadlem. Neměla jsem šanci je obejít. Jelikož nepěchaly, dostala jsem se do kabinky, až když jsem cítila bolestivé křeče v podbřišku. Naštěstí jsem to stihla a záhy pocítila náramnou úlevu skoro jako při orgasmu. Ta mi byla jedinou odměnou za hrdinský čin. Čas běžel a já jsem správně tušila, že chybí málo, abych putovala zbytek cesty pěšky. Proběhla jsem chodbou ze záchodů jako olympijská sprinterka. Málem jsem přeskočila turniket. Když se přede mnou otevřely automatické dveře motorestu, autobus Eurolines už couval od chodníku. Vydával ze sebe tenké pípání a oranžově blikal po obou stranách jako letadlo rolující k startovní dráze. “Počkejte!” Vrhla jsem se před světlomety. “Zastavte. Nenechávejte mě tady!”

Naštěstí mě řidiči zpozorovali a ubrali plyn.

Slyšela jsem pšouknout přední dveře. “Kde se to ženská couráte?” houknul na mě spoluřidič a podával mi ruku. “Vy by jste si zasloužila! S takovou bychom do Prahy nedojeli ani v poledne.”

“Tak mi to prosím promiňte,” odsekla jsem a očima přehlédla řadu povědomých tváří. Źádnou z Češek ani nenapadlo, aby se mě zastala. Vypadalo to, že se baví na můj účet a přitom ale neumí do pěti počítat. Skoro mě mrzelo, že jsem se za ně vzala. “Sorry. Víckrát se to nestane.” Prosmekla jsem se chodbičkou hanby. Kecla jsem na sedadlo a zatáhla hlavu hluboko dovnitř roláku jako hibernující želva. Jak jsem se otočila zády ke svým krajanům a upřeně zahleděla do tmy, začaly mě napadat pochmůrné myšlenky.

Ne, že bych byla ješitná nebo si dělala sliny na vnější ocenění a projevy vděku. Hrdinství není moje profese a ani si o sobě nemyslím, že se mohu srovnávat s velikány, jimiž se česká historie hemží. Osobnosti, které opravdu dokázaly jít svou cestou, lidé, kteří neváhali obětovat životy pro národ, lid, pro dobro a pravdu, o níž věřili, že jednou zvítězí, není radno zapomínat. Jsou to jména, jimiž se naše země pyšní a na nichž často nemálo vydělává. Bohužel, osud těchto mimořádných lidí byl většinou krutý. Ať už to byli umělci, vědci a nebo myslitelé, vždy, když nějakým způsobem vybočili z (pomyslné) fronty, místo zaslouženého obdivu a úspěchu sklidili za svou opovážlivost jen posměch a pohanu. Pravé hrdinství je v české společnosti programově odsunováno až na konec chvostu, často i za ty nejmenší z nejmenších. Hrdinové museli buď zhynout a nebo emigrovat a posléze se proslavit mimo svou otčinu.

Říká se, nikdo není doma prorokem. No, ani jím nebudu. A vůbec me to nemrzí. Nicméně jak jsem tak sledovala přerušovanou dálniční čáru vyskakovat a mizet v tmavomodré tmě, měla jsem najednou smutnou vizi, která se dnes, pět let poté, bohužel začíná vyplňovat. Začínají kruté časy a hrdinové v Čechách nejsou k mání nebo se žádný dobrovolně nehlásí. Není kdo by nás zachránil před úchyly, před koncem světa a před zdražováním. Střed Evropy se točí kolem sebestředného, prchlivého profesora, jako kolem karikatury mumifikovaného Franze Josefa, a přešlapující davy vybírají z koše na odpadky nějakého vhodně senilního nástupce a přitom zadržují moč. Polovina České republiky bude brzy zprivatizována do rukou Vatikánu a Bůh nám přitom žehnej.

Teď už nás nezachrání ani pravá víra.