Všechny morální příručky bičují sebestřednost jako špatnou vlastnost, čímž se kouzelně liší od moderního egocentrismu, který přeje ekonomickým a společenským žralokům obojího pohlaví, pokud možno krásným, mladým a bohatým. Je jasné, že čtvrtý rozměr nesený existenciálně pojatou iniciativou nemůže souhlasit ani s jedním ani s druhým pojetím sebestřednosti. Tož hledejme systematicky. Iniciativa nás přivedla na práh autentického duchovního života. Na rozdíl od Stalkera nehodláme vstoupit do Zóny, která je geniální literární fikcí bratří Strugackých, ale do zatím neprobádané oblasti vlastního života. Stojí v napětí k ekonomicky žité existenci, což tvoří základní práh rozlišování. Například pro narkomana se droga stala „ekonomicky“ potřebnou, protože jeho existence se soustředí na píchání dávek a na jejich opatřování. Život bez drogy představuje pro narkomana spirituální iniciativu v pravém slova smyslu. V jeho osobní a nezastupitelné situaci jde o krok do totální nezajištěnosti. Ekonomicky zajištěný je naopak život s drogou. Díky zásadní iniciativě má existovat mimo dosavadní princip života. Pro nás, drogově nezávislé, tento krok nemá spirituální smysl. Víme, že ekonomika pokračuje i po odvykání a dokonce i bez něj.

Příklad ukazuje, že kolem nás se může dít a občas i děje spousta nenápadných existenciálních iniciativ, tj. situací, kdy někdo odvážně vkročí do nezajištěnosti. Naštěstí pořád existuje pár lidí, kteří (si) věří a něco podstatného v životě riskují. Jenže jako vždy jde nakonec hra stranou a dobyté území obsadí „ekonomika“, tj. existence vedená pod diktátem potřeb. Například narkoman musí po odvykací kůže v terapeutické komunitě zase do normálního života a do práce. Spirituálně nesená iniciativa nemá absolutně žádné vnější měřítko, jímž by se dala posoudit míra existenciální vážnosti či důležitosti skoku do čtvrtého rozměru. Ten bohužel ani neexistuje trvale, protože iniciativu tak jako tak za chvíli pohltí „praxe“. Nově zbudovaná ekonomika potřeb si daný prostor svobody znovu kolonizuje. Smutné to zjištění. Běžná praxe znovu a zásadně potvrzuje, že ekonomicky se opravdu nevyplatí být svobodný. Iniciativu pohltí praxe a celý kolotoč může pokračovat. Přesto existují lidé, kteří to zkoušejí znovu a znovu. Asi chtějí být svobodní jako Stalker nebo alespoň zamilovaní jako septimáni. Všichni praktikové těmto donkichotům tiše závidí a hledí si tento pocit alespoň náhražkově opatřit v supermarketu. Ale to bychom se dostali k rozboru spirituálních jednohubek. Výborné téma pro náboženskou ekonomiku, protože tyto knihy se dnes dobře prodávají. Nijak to ale nepomáhá svobodnému uvažování o tom, čím je spiritualita ve své podstatě. Což je navíc věc neprodejná a málo čtená.

Vraťme se k problému sebestřednosti. Skok do světa „hry o život“ (Stalker, narkoman) ukazuje rozlišování mezi existencí vedenou v ekonomice („praxe“) a existenčním stavem hry a výboje vedeného mimo ekonomiku („iniciativa“). V klasické náboženské hantýrce se tento rozdíl definuje jako napětí mezi ospravedlněním na základě víry (iniciativa) a životem podle skutků (praktický křesťanský reál). Odskočení do dějin křesťanství uvádím pro ty duše, které ví, že Bůh je. My z hlediska karteziánsky pojaté pochybnosti pracujeme ve scénáři jako by Bůh nebyl. Stalker sice není, ale vyléčení narkomani jsou. Proto existuje na světě i existenciální iniciativa. Tento jev nás zásadně zajímá. Musíme si pro něj vypěstovat „cit“, tj. schopnost jej vycítit a správně klasifikovat v osobním životě. K úkonu „vyčuchání“ iniciativy není třeba mnoho psát. Celá existence se v tomto momentu postaví na zadní a nabádá nás, že nemáme bláznit. Vždyť máme zaměstnání, rodinu, neslušný ale jistý plat, barák, postavení, vážnost, známé, zabezpečené jistoty v bance pozemské a možná i nebeské. Skok do nezajištěnosti čili aktualizace svobody vyzývá ke střetu ekonomický princip v jeho podstatě. Tato výzva je dána přímo. Bez jakéhokoliv vysvětlování víme, že „pro mne“ jde o vážnou věc. Pro souseda třeba nikoliv. Možná má tento práh za sebou, je v této věci starým praktikem a svou svobodu realizuje jinak. Nebo ho vůbec ani nenapadlo, že by zrovna v této věci mohla tkvít nějaká existenciální výzva.


Přiblížení se k hranici „hry o život“ ukazuje v prvním rozběhu zajímavou věc. Sebestřednost je dána tím, že chybí objektivní měřítka k posouzení existenciální vážnosti skoku. Tato měřítka mohou hrát určitou roli v první fázi mobilizace: např. narkoman ví, že život bez drogy je morálně dobrá věc. Ale ekonomika morálních principů není pro skok rozhodující a známe případy, kdy může být dokonce na překážku. Postavíme se sice na zadní (tj. máme pocit výzvy), ale váha zajištěnosti nás strhne zpět. Například jeden pán kdysi vyzval jednoho bohatého, ale naprosto slušného mladíka, aby rozdal svůj majetek a žil stejně nezodpovědně jako onen dotyčný. Naštěstí pro společnost, rodinu a náboženství byl mladík rozumný, spočítal si to a do nejistého podniku nešel. Ale morální zůstal, proč ne. A to je dobré pro rodinu, společnost i náboženství. Sebestřednost v prvním, zatím pasivním významu ukazuje schopnost rozeznat určitá znamení jako zásadní výzvu „pro mne“. Jeden řecký myslitel z filosofického pravěku 6. století př. Kristem k tomu podotkl následující: „Božstvo, které je v Delfách ani nemluví ani neskrývá, ale naznačuje (<em>sémaínei</em>).“ Popis skoku do nezajištěnosti musí věrohodně vysvětlit „sémantiku“ této zoufale nevýhodné akce. Zatím jsme zjistili, že sebestřednost je dobrá věc, někdy. A někdy může být špatná pro rodinu, společnost i náboženství. Život holt není jednoduchý.