Televizní soutěže, natož vyhlašování výsledků anket, nepatří k mé obvyklé zábavě a tak jsem si humbuku kolem letošního Slavíka všiml až z článku Jakuba Patočky v Deníku Referendum. Navzdory jeho doporučení jsem některá videa internetového umělce, pořadateli vyřazeného ze soutěže o Mattoniho slavíka, zhlédl.

Rozhořčení, s kterým posílá „umělce“ Řezníka do vězení či psychiatrické léčebny, se trošku divím, Patočka jakoby žil v jiném světě a v jiné době. Ostatně poslal-li by tam zpěváka, proč by do blázince zároveň nemělo patřit několik desítek tisíc jeho posluchačů? Jeden Řezník sem, druhý tam, Bohnice by na všechny blázny světa rozhodně nestačily. Ač nejsem hudební kritik, troufám si tvrdit, že texty, hudba i videa Martina Pohla alias Řezníka, nespadly z osvíceného nebe ani nevylezly právě z pekla, ale ukazují se v různých podobách kolem nás každý den. Možná ne v tolik syrové a koncentrované podobě, ale jinak nic nového pod sluncem v Čechách - a v televizi.

Patočka se v zájmu duševní hygieny spolu s většinou odvrací a volá „hnus!“. To se nedivím, na druhou stranu bychom neměli zapomenout na desítky soudů, které proběhly s rockovými hudebníky po celém světě. Za spoustou z nich jsou dokonce dokonané vraždy či sebevraždy. Marilyn Manson by o Columbine mohl vyprávět. V drtivé většině případů prokazují „profesionální“ soudci nadhled, který rozhořčená většina naprosto ztratila.

Umění má mnoho funkcí, z nichž jednou z nejužitečnějších je nastavení zrcadla společnosti. Naše společnost je i taková, jakou jí Martin Pohl představuje. Miluje bulvár, thriller, horor, porno – a peníze. Abychom takové nechutnosti strávili, osladíme je buď cukrkandlem z červené knihovny, nebo je opepříme Kameňákem 8. A stejné svinstvo jako "Řezník" na nás každodenně zvrací Blesk a spol. Proč se tedy pohoršovat nad těmi, kteří nám pro peníze dávají v demokracii a svobodě to, co chceme, to, oč žádáme?

Člověk chce být šokován, a tak jej umělci šokují, seč mohou. Čím více, tím lépe. Ne každý si může dovolit reklamu jako Babiš a tak hledá, jak z minima vytěžit maximum. Přímočarost, brutalita a hněv se prodávají bezvadně, dokonce s minimální propagací. Ve své pošetilosti se domníváme, že svoboda znamená konzumovat, co chceme. A myslíme si jako hlupáci, že to nebude mít vliv na to, kým budeme. A tak do ústavu pro choromyslné vlastně patříme všichni.