Uf, to jsem si oddechl, konečně mi někdo rozumí. Snažím se psát úvod do spirituality pro nevěřící, ovšemže z pozice věřícího. A přitom občas upadnu do pokušení věci vysvětlovat filosoficky, protože jsem byl takto neobratně stvořen. Raději se vraťme ke společnému světu duchovně existujících pánů Nováků. V minulém díle jsme probrali cit reagující na ekonomickou gravitaci potřeb. Tento svět je nám všem společný a přitom i zásadním způsobem privatizovaný, protože apel potřeb vnímáme zásadně osobně. Navíc nám duch postmoderního úpadku hodnot a vědecky založené biologizace života pořád připomíná, že zde žijeme jen jednou a nic duchovního či rozumného nemá cenu, protože je to nejisté. Co je jisté, protože objektivně dokázané? Pouze imperativ „mé“ spotřeby, požadavky mých pudů a impulsy iracionálních pohnutek stojících mimo svobodný úsudek. Ty jsou jisté proto, že tvoří ekonomický systém, jehož užitečnost je idiotsky drtivá. Komentovat detailně tento postoj v duchovní části umlaufovin nemá smysl, na to máme v <em>res publica</em> dost příležitostí jinde.

Jak vypadá společný svět duchovně žijících lidí? Otázka je položená blbě, protože popis z této pozice znamená, že vyklouzneme ze zkušenosti osobní a zaujmeme božskou pozici Všeználka, který pozoruje z nebeské výše panoráma duchovního života vcelku. To může udělat teolog nebo religionista. Ovšem zaplatí za to tím, že sklouzne do neosobnosti. Vědci tuto cenu platí ochotně a rádi, protože si většinou už ani neuvědomují, že objektivní pohled na svět představuje druh extrémně kvalifikované slepoty společně sdílené pomocí metodicky zajištěného a ověřovaného zkoumání. My ostatní, kteří z existenčních důvodů nemusíme publikovat ani vyučovat, netoužíme po slepotě a nemusíme ji proto ani vychvalovat. Svobodný člověk je nezávislý i na objektivitě, protože ta je pouze sekundární, tj. ekonomicky založenou hodnotou. Proto nemáme být objektivně slepí nýbrž subjektivně vidoucí, což byl a je podstatný znak duchovního života, dokonce jeden z jeho hlavních nároků. <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=364">Idiot</a> nemusí být vidoucí, protože existenciální situovanost v „idiotské situaci“ způsobuje, že stále „něco“ vidíme. Máme totiž stále před očima svět v jeho neúprosně známé konfiguraci potřeb a nároků, často i objektivně a vědecky zdůvodněných.

Vraťme se k duchovně probuzenému panu Novákovi. Sbalil si ruksak na cestu do neznáma, tj. vnímá svou schopnost <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=207">symbolického vidění</a>, které jej převádí na druhý břeh mimo ekonomiku. Navíc tak činí v čase kairos a skokem, protože proti víře v duchovní život stojí pouze nevěra v duchovní život. Pak musí jít a žít v čase chronos. Pan Novák musí být duchovní tím, že z kaleidoskopu duchovních pocitů získá pomocí osvíceného úsudku onen zásadní a trvalý cit pro existenciální situace, v nichž se duchovní svět dává. Pak se nenudí, protože čas chronické nudy se pro něj stal časem příhodným. Tím jsem se dostali znovu na začátek, tedy k boji proti smrti jako poslednímu a ultimativnímu nepříteli duchovního života. Jinak řečeno: Jak se společný svět spirituality profiluje vůči smrti? Jak vzniká prostřednictvím „mé“ spirituality společný cit pro nadbytek života v oné zatím neprobádané koinonii duchovně žijících lidí?

Přijmeme-li za svou perspektivu první osoby, pak se stává klíčovým samotný vstup. Cit pro duchovní život nemůže být pěstovaný jinak než v první osobě, stejně jako ztělesněná starost ekonomiky. I spirituálně založený <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=325">člověk umře</a>, ale předtím žije skrze modlitbu tak, že mu to osobně stojí za to. Za prvé: cit pro nadbytek života prozařuje okolní svět tak, že se stává průzračnějším. Vysvětlím v protikladu k ekonomice. Ekonomický princip také zprůhledňuje svět, protože strašení smrtí ukazuje našemu životu jasný směr. Buď splníš, co je třeba nebo zemřeš, říká každé náboženství. Buď budeš pracovat v rámci objektivně dané konstelace světa nebo přijdeš na buben ty i tvá rodina. Tolik ekonomika čistá a bez přívlastků. Smrt duchovní nebo materiální vystupuje vůči životu jako poslední hrozba či varování. Přechod do duchovního světa vidí plnost života jinak: není dána automatickou hrozbou, která mobilizuje tolik potřebný pud sebezáchovy. Plnost života se ukazuje jako zásadní výzva a šance, kterou je třeba objevovat stále znovu a to v různých životních situacích.

Duchovní člověk je bdělý, protože v sobě stále obnovuje smysl pro proudění a dynamiku života. Tato dynamika se projevuje různým způsobem: láskou v osobním životě, bojem za pravdu a spravedlnost v životě veřejném; smyslem pro kulturní, ekologické či morální hodnoty v životě občanském. V čem je zásadní rozdíl proti kradoucímu úředníkovi, který vyšel na hlubinu a objevil <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=222">tíhu morálních principů</a>? Rozdíl spočívá v rozdílném citu pro tyto hodnoty. Oba mohou věcně dělat totéž, ale není to totéž z hlediska společného světa. Odlišný existenciální cit generuje jinou pospolitost lidí a věcí než univerzum potřebnosti založené citem pro ekonomicko-náboženskou gravitaci. Tu vnímáme všichni, jinak bychom nemohli žít. Bez duchovna žít můžeme, to ukazuje drtivá většina pánů Nováků v tomto státě, i těch nábožensky založených. Spirituálních osobností je málo, protože žijí svobodně, tj. ekonomicky nevyčerpatelně. Jejich obraz světa není dán jako "něco" Nutného, Konkrétního, Objektivního atd. Spiritualita nedává duchovní svět jako "něco", nevyrábí soubor faktů a objektivních poznatků. Svět zprůzrační tím, že se stává smysluplným, krásným a živým. Koinonia duchovního světa není dána předmětně: není "Něco" smysluplného, živého a krásného. To dělá ze spirituality až druhotně právě náboženství, protože ekonomicky pojaté duchovno musí být univerzálně sdělitelné a obhajitelné. Cit pro duchovno se ukazuje v tom, <em>jak</em> se svět dává, nikoliv tom, "co" se v něm dává. Předminule jsem pravil, že
duchovní svět není něco trvale platného, ale je něčím W22; pocitem malého zázraku. Právě ono "jak" se svět ukazuje a nikoliv "co" se v něm ukazuje, zakládá vidění spirituální koinonie. Jinak řečeno: musíme se podívat na rozdíl mezi tím, "jak" se spiritualita dělá a "co" je jejím hmatatelným výsledkem.