K článku patří i celý návrh ústavy zmíněné v článku. Viz text Občané Islandu: Návrh islandské ústavy.
Island si získal respekt mnoha pozorovatelů demokracie na celém světě, když se po finančním kolapsu v roce 2008 islandský parlament rozhodl vrátit k základům moci v lidu a změnit ústavu země. Ústava potřebovala přepracovat již dávno. Téměř sedmdesát let islandská politická reprezentace opakovaně slibovala, ale nikdy neuskutečnila revizi prozatímní ústavy z roku 1944. Ta byla sepsána ve spěchu a jen s minimálními úpravami ústavy z roku 1874 v rámci vyhlášení nezávislosti Islandu na nacisty okupovaném Dánsku. Je jasné, že ústava z roku 1944 nezabránila překračování pravomocí výkonnou mocí ani systému „ruka ruku myje“, jež připravily půdu pro zkorumpovanou privatizaci islandských bank v letech 1998 až 2003 - a pro jejich krach o několik let později.
Kolektivní inteligence
Tváří v tvář davům bušícím do hrnců a pánví, které se na Parlamentním náměstí v Reykjavíku shromažďovaly koncem roku 2008 a začátkem roku 2009, politici uznali svoje selhání a akceptovali požadavky protestujících, mimo jiné požadavek na novou ústavu. Nová vláda, která nastoupila po finančním kolapsu začátkem roku 2009 - vůbec první většinová vláda, ve které nebyla ani středopravicová Strana nezávislosti ani agrární Pokroková strana, se rozhodla vstoupit na pole neorané a pověřit vypracováním nové ústavy ne politiky, nýbrž občany. Za tímto účelem parlament jmenoval sedmičlenný ústavní výbor, aby celou věc připravil a zorganizoval národní fórum složené z devíti set padesáti občanů náhodně vybraných z registru obyvatel.
Národní fórum, které bylo svoláno v roce 2010 v souladu s myšlenkou kolektivní inteligence, dospělo v listopadu po jednodenním jednání k závěru, že je nutné přijmout novou ústavu a tato ústava by měla obsahovat některá klíčová ustanovení týkající se mj. reformy volebního systému a vlastnictví přírodních zdrojů, tedy témat, která dlouhodobě patří k nejkontroverznějším politickým otázkám na Islandu. V říjnu téhož roku také vláda uspořádala celonárodní volby do Ústavodárného shromáždění. Zvoleno bylo dvacet pět lidí ze seznamu pěti set dvaceti dvou kandidátů nejrůznějšího společenského postavení, z nichž většina nebyla spojena s žádnými politickými stranami ani zvláštními zájmy.
Když se začátkem roku 2011 Ústavodárné shromáždění chystalo zahájit činnost, někteří opoziční politici nedokázali skrýt svou nelibost. Závěry národního fóra byly jednoznačným apelem na zrušení výsad - např. výsad těch, kteří mají prospěch z nerovného přístupu k islandským přírodním zdrojům ve společném vlastnictví nebo z nerovného volebního práva. Vyhlídka na to, že se dvacet pět lidí, nad kterými politické strany nemají žádnou kontrolu, chystá pustit do práce s mandátem revidovat ústavu zhruba v souladu se závěry národního shromáždění, některé politiky pochopitelně znepokojovala.
Překážky na cestě k sebeurčení
Co bylo dál? Tři osoby s doloženými vazbami na Stranu nezávislosti, do krachu v roce 2008 největší politickou stranu na Islandu, podaly podivnou formální stížnost na způsob konání voleb do Ústavodárného shromáždění. Na základě této stížnosti šest soudců Nejvyššího soudu, z nichž pět bylo jmenováno různými ministry spravedlnosti za Stranu nezávislosti, prohlásilo volby za neplatné - přestože nikdo netvrdil, že by údajné formální nedostatky jakkoli ovlivnily výsledek těchto voleb. Že by byly celonárodní volby v plně rozvinuté demokracii anulovány z formálních důvodů, se nikdy předtím nestalo. Parlament na rozhodnutí soudu reagoval tím, že oněch dvacet pět zástupců, kteří získali nejvíce hlasů, jmenoval do ústavní rady, čímž změnil shromáždění zvolené všelidovým hlasováním na orgán jmenovaný parlamentem. Odpůrci změny ústavy slavili vítězství a následně využili každou příležitost k oslabení kredibility této rady.
Odpor však neexistoval pouze ve Straně nezávislosti. Členové Pokrokové strany, kteří předtím vyslovovali jasnou podporu nové ústavě, otočili a přidali se k odpůrcům reformy. Dokonce i v nové vládnoucí koalici Sociálně demokratické aliance a Hnutí zelené levice existovaly ostrůvky pasivního odporu ke změně, stejně jako u některých členů akademické obce, kteří byli, jak se zdálo, zklamaní, že přepsáním ústavy nebyli pověřeni oni.
Odkud se vzal tak tuhý odpor k ústavní reformě? Hlavními odpůrci byli „obvyklí podezřelí“: Političtí spojenci zvláštních zájmových skupin, jako jsou majitelé rybářských lodí, ze kterých politici udělali stát ve státě tím, že jim zdarma nebo téměř zdarma přidělovali cenné licence k rybolovu. Do opozice se postavili také politici, kteří by při uplatnění zásady „jeden člověk jeden hlas“ neměli velkou šanci na znovuzvolení do parlamentu (protože v současném systému je třeba ke zvolení poslancem získat mnohem více hlasů v Reykjavíku než ve venkovských oblastech). Ústavně chráněné státní vlastnictví přírodních zdrojů a volební reforma směrem k systému „jeden člověk - jeden hlas“ totiž byly klíčovými prvky návrhu ústavy.
Ale ústavní rada ničemu z toho nevěnovala pozornost. Během čtyř měsíců vypracovala návrh ústavy zahrnující prakticky všechny závěry národního shromáždění, návrh jednohlasně schválila - všech pětadvacet členů bylo pro, nikdo proti a nikdo se nezdržel - a v polovině roku 2011 jej předložila parlamentu. Během příprav návrhu si rada vyžádala a obdržela doporučení mnoha expertů z různých oblastí i příspěvky obyčejných občanů, kteří byli vyzváni k podávání připomínek a návrhů na interaktivních webových stránkách rady. Zástupci zvláštních zájmových skupin, kteří nebyli zvyklí na to, že je nikdo nezve na uzavřená legislativní jednání, na tuto otevřenou veřejnou výzvu nereagovali. Po dokončení návrhu si tak nemohli oprávněně stěžovat, že s nimi nebyl konzultován.
Po předložení návrhu ústavy parlamentu se ústavní rada rozpustila. Věci se teď ujal parlament, který si vyžádal další připomínky od islandských právníků a nakonec také od Benátské komise. Parlament byl vyzván, aby návrh nechal předložit do angličtiny, aby mohl požádat o stanovisko zahraniční odborníky, ale na výzvu nereagoval. Namísto toho překlad objednala a zaplatila Ústavní společnost, což je soukromá nezisková organizace. Překlad umožnil, aby užitečné názory na návrh ústavy vyjádřili světově uznávaní odborníci na ústavní právo, například prof. Jon Elster z Kolumbijské univerzity či prof. Tom Ginsburg z Chicagské univerzity.
Referendum
Koncem roku 2012 se o návrhu ústavy konalo celostátní referendum. Parlament měl původně v úmyslu, aby referendum proběhlo spolu s prezidentskými volbami v červnu 2012, aby byla zajištěna vysoká účast, avšak opoziční Strana nezávislosti a Pokroková strana se rozhodly tento záměr zhatit pomocí parlamentních obstrukcí a držely parlament jako rukojmí po celé dny a týdny. Současně si tyto strany stěžovaly, že nemají dost času na posouzení návrhu - což bylo samozřejmě způsobeno především tím, že odmítaly akceptovat proces tvorby ústavy a řídit se jím. Když lídrovi Strany nezávislosti připomněli klasický příklad chucpe (tj. např. když zavraždíte svoje rodiče a pak žádáte o shovívavost z důvodu, že jste sirotek), stěžoval si, že je nespravedlivě srovnáván s vrahem.
Referendum bylo nicméně odloženo na říjen 2012. Účast voličů dosáhla 49 procent. Návrh ústavy podpořilo celých 67 procent voličů. Podporu získala i jeho klíčová jednotlivá ustanovení jako státní vlastnictví přírodních zdrojů (83 procent bylo pro) a rovné volební právo, tj. princip „jeden člověk - jeden hlas“ (67 procent pro). Díky tomu, že byli voliči požádáni, aby podpořili nebo odmítli návrh jako celek (první otázka na hlasovacím lístku zněla „Chcete, aby se návrhy ústavní rady staly základem legislativního návrhu nové ústavy?“) i jeho klíčová jednotlivá ustanovení, mohla parlamentní většina oponentům návrhu říci: Podívejte se, voliči podporují jak návrh jako celek, tak jeho klíčová ustanovení. S ohledem na tyto výsledky se parlament rozhodl navrhnout pouze formulační změny tam, kde byly považovány za nezbytné, a upustit od věcných změn (s výjimkou ustanovení o církvi, u kterého voliči formulaci v návrhu odmítli). Lid promluvil.
Další překážky
Ukázalo se však, že další cesta bude těžká. Tři ze sedmi členů ústavního výboru, který byl předtím ve své práci dosti jednomyslný, se bez ohledu na výsledky referenda pustili do kritiky návrhu ústavy, čili se začali ex post chovat jako zástupci parlamentních odpůrců návrhu. Čtyřčlenná většina ovšem, jak známo, návrh podporovala a ctila výsledek referenda. Výbor složený z právníků, který byl parlamentem pověřen navrhnout pouze formulační změny, překročil svůj mandát, když mimo jiné navrhl věcné změny ustanovení o přírodních zdrojích ve špatně skrývané snaze zmařit záměr ústavní rady a voličů vyjádřený v referendu. Rada předtím v navrhovaném ustanovení ústavy i v doprovodných dokumentech jasně uvedla, že přidělením rybolovných kvót nevznikají jejich příjemcům žádná soukromovlastnická práva ke zdrojům ve společném vlastnictví. Zde je třeba ocenit, že odpovědný parlamentní výbor obnovil formulaci, kterou rada původně navrhla.
V radě rozhodně nepanoval nedostatek akademických názorů, protože pět z jejích pětadvaceti členů byli profesoři a tři další byli nižší akademičtí pracovníci. Avšak na rozdíl od mnoha odborníků z akademické obce, kteří radě velkoryse nabízeli pomoc a poradenství během čtyř měsíců její intenzivní práce v roce 2011, někteří jiní tak vstřícní nebyli. Teprve po referendu z října 2012 začali někteří z těchto nevstřícných akademiků vystupovat s kritickými připomínkami k návrhu, které prezentovali v novinových článcích, televizních rozhovorech i na sérii konferencí pořádaných některými univerzitami. Tato kritika nejen přicházela pozdě, ale obvykle měla také nízkou kvalitu. Spíše než vědecký výzkum odrážela osobní názory a navíc úplně ignorovala časový plán stanovený parlamentem.
Jeden profesor v novinovém rozhovoru vydaném po referendu označil radu za „zcela nelegitimní“ a dodal, že ústavu by měla přepsat „určitá elita“ (zřejmě včetně jeho samého). Špatné načasování této pozdní kritiky je pozoruhodné, protože Aliance za novou ústavu, soukromé sdružení založené s cílem vysvětlovat před referendem návrh ústavy voličům, napsalo před konáním referenda rektorům univerzit a požádalo je, aby své odborníky vyzvali k účasti na veřejné diskuzi o návrhu. Reakce se však dostavilo teprve po referendu. Zdá se, že nesouhlasící členové akademické obce doufali, že návrh bude v referendu zamítnut, a považovali za zbytečné o něm diskutovat.
Finále
Měsíc po konání referenda parlament konečně požádal o reakci na návrh také Benátskou komisi. Ta v rekordním čase vypracovala koncept zprávy s různými návrhy, z nichž některé se příslušný parlamentní výbor rozhodl začlenit do návrhu. Návrh byl nyní připraven pro konečné hlasování v parlamentu. Většina třiceti dvou poslanců z třiašedesáti veřejně a písemně prohlásila, že návrh podporují a chtějí, aby byl přijat před tím, než bude parlament kvůli dubnovým volbám rozpuštěn. Podle dřívějších souvisejících hlasování parlamentu se zdálo pravděpodobné, že proti návrhu bude hlasovat jen patnáct až dvacet poslanců - referendum z října 2012 bylo schváleno pětatřiceti hlasy proti patnácti a třináct zákonodárců se zdrželo. Vypadalo to, že vítězství je jisté.
Opravdu? Hlavní opoziční strany, Strana nezávislosti a Pokroková strana, hrozily závěrečnou parlamentní obstrukcí, což je taktika, s jejíž pomocí úspěšně oddálily referendum v roce 2012 a zhtaily i různé jiné vládní legislativní iniciativy. (Jedna poslankyně podporující návrh ústavy výmluvně přirovnala svou snahu čehokoliv dosáhnout v parlamentu k pokusu vyplnit daňové přiznání s opicemi u kuchyňského stolu.) Vládní většina stojící za návrhem, včetně malé opoziční strany Hnutí, měla k dispozici legislativní prostředky umožňující ukončit obstrukci a zabránit tomu, aby vypršel čas, ale zdráhala se je použít, i když bylo jasné, že jinak to návrh ústavy nepřežije.
Poslanci mě předem varovali, že návrh neprojde. Jeden poslanec mi napsal: „Cítím síru.“ Někteří členové rady s dobrými konexemi v parlamentu celou dobu upozorňovali, že parlamentní podpora návrhu je poměrně slabá. Strategií Aliance za novou ústavu bylo dostat celou věc na světlo. Od začátku nám bylo jasné, že v tajném hlasování nemusí návrh parlamentem projít; koneckonců postavit se proti majitelům rybářských lodí se na Islandu v případě venkovských poslanců označovalo za „sebevraždu“.
Parlament ovšem nehlasuje tajně a to bylo klíčové. Ve snaze zajistit, aby se o návrhu ústavy muselo hlasovat, poslankyně Margrét Tryggvadóttir návrh příslušného parlamentního výboru (jehož byla členkou) předložila jako pozměňovací návrh k jinému, souvisejícímu návrhu zákona, o kterém se mělo hlasovat těsně před koncem funkčního období. Předsedkyně parlamentu ovšem dala o tomto návrhu zákona hlasovat, aniž by předtím uvedla zmíněný pozměňovací návrh, a tím v rozporu s jednacím řádem znemožnila hlasování o návrhu ústavy. To se stalo ve dvě hodiny ráno v den posledního zasedání parlamentu před jeho rozpuštěním. Nepřátelé ústavní reformy slavili vítězství a demokracie byla uložena k ledu. Vláda tento debakl přičítala špatnému chování opozice a odcházející předsedkyně vlády, která proces změny ústavy v roce 2009 odstartovala, řekla, že to byl nejsmutnější den za třicet pět let její práce v parlamentu.
Více ledu, potom tání
Volby v dubnu 2013 vedly ke vzniku koaliční vlády Strany nezávislosti a Pokrokové strany, tedy dvou stran, které privatizovaly banky „na ruský způsob“ a připravily půdu pro krach v roce 2008. V předvolební kampani parlamentní strany ústavu sotva zmínily - snažily se tomuto tématu vyhnout. Pokroková strana vyhrála volby na základě slibu okamžitého snížení dluhů domácností. Avšak jaké překvapení - když se dostala k moci, první věcí, kterou zařídila, bylo okamžité snížení daní pro majitele lodí. Je jasné, že vládnoucí strany nemají v úmyslu návrh ústavy oživovat. Nezáleží jim na tom, že 67 procent voličů návrh a jeho klíčová ustanovení podpořilo. Kromě toho se rozhodly uložit k ledu také islandskou žádost o členství v EU z roku 2009. Připravte se na další led.
Jak už to ale chodí, po tom parlamentu bude zvolen nový parlament. Je velice pravděpodobné, že návrh ústavy, který Islanďané v roce 2012 schválili v referendu, nebo podobný návrh jednoho dne začne na Islandu platit. Tak neztrácejte zájem.
Článek byl připraven ve spolupráci s Galerií DOX. Viz výstavu Mody demokracie, kurátor Jaroslav Anděl (Jaroslav Anděl: Demokracie vyžaduje účast a trvalou péči).