Máme za sebou již téměř celý rok 2016. Uplynulo sto let od chvíle, kdy USA vstoupily do první světové války, aby bylo tehdy ve válce vítězící Německo poraženo. Sto let poté se zdá, že proces definitivní likvidace germánského živlu běží naplno. Angela Merkelová oznámila, že hodlá opět kandidovat na německou kancléřku a dovrší svou historickou úlohu. Mezitím probíhá proces odlivu kapitálu z Evropy do USA, mohutně podpořený nikým nevolenou a nekontrolovanou stínovou evropskou vládou v podobě Evropské centrální banky, která je skutečným vykonavatelem moci v Evropě. A která k velké nelibosti Němců (viz článek v Zero Hedge) hodlá vykupovat dluhopisy zkrachovalých evropských zemí v hodnotě 60 miliard měsíčně místo stávajících 80 miliard a udržovat nulovou úrokovou sazbu.
To nepřináší investice do ekonomik EU soužených vysokou nezaměstnaností, nýbrž vede k okrádání a znehodnocování úspor střadatelů v penzijních fondech a oslabuje dále pozici evropských bank vůči zámořské konkurenci. Proč by měli investoři nechávat své peníze v neřiditelné bárce EU, která jim nic nenabízí, když mohou financovat budování americké infrastruktury a dalšího kola zbrojení, které jim zaručuje vyšší výnosy? To si slibují od vedení pevné ruky v osobě Donalda Trumpa, jehož hlavním strategickým poradcem je jeho zeť Jared Kushner. Nastoupí v USA stejný scénář jako v Německu těsně před II. světovou válkou?
Rok 1916, kterému výuka dějepisu nevěnovala příliš pozornosti
USA už dávno nejsou zemí neomezených možností a stále více se ubírají na cestu korporátní diktatury, která se přelévá jako hnědý mor i na evropský kontinent. Dvě hesla jsou na pořadu dne: Boj proti terorismu a dodržování lidských práv. Ovšem tak, aby byla potlačována práva většiny. Aby kdekoliv a kdykoliv bylo možné ospravedlnit cenzuru a udávání osob, které nesouhlasí s tím, co hlásí mainstream. To bylo mohutně využito při volbě rakouského prezidenta, je to moje osobní zkušenost z Rakouska. A dále nástup tvrdé finanční represe, odstraňování hotovostních peněz, militarizace policie atd… Vraťme se do historie. V roce 1961, v době hrozící vypuknutím III. světové války, vyslovil Benjamin H. Freedman tuto větu: „My se můžeme spolehnout na loajalitu Židů stejně jako Němci v roce 1916. My (USA) utrpíme stejný osud jako Německo, a to sice ze stejných důvodů“. Jak vypadá situace 50 let po těchto památných slovech v USA a Evropě? Jakou roli hraje při ovládnutí USA a Evropy Izrael? Chce prostřednictvím své finanční elity ovládnout celý svět? Nástup Hitlera umožnila politika centrálních bank a investoři na Wall Streetu. Je snad situace dnes jiná?
Kdo byl Benjamin H. Freedman
Narodil se v roce 1890 jako syn židovských rodičů. Stal se velmi úspěšným podnikatelem a „insiderem“ politiky a různých židovských organizací. K jeho osobním přátelům patřili lidé jako Bernard Baruch, Samuel Untermayer, Woodrow Wilson, Franklin Roosevelt a Joseph Kennedy senior. Po druhé světové válce se Freedman rozešel s židovstvím a zbytek svého života strávil tím, aby varoval Američany před nadměrným vlivem židovských lobby. Jeho řeč, kterou si lze vyslechnout na internetu, neztrácí nic z aktuálnosti, podíváme-li se na situaci na Blízkém východě dnes. Že tento vliv Izraele neslouží zájmům USA, potvrzují vědci z Harvardu, od kterých by člověk konspirační teorie neočekával, například studie „The Israel Lobby and U. S. Foreign Policy“ autorů Johna Mearsheima a Stephena Volta. Autoři zde uvádějí, že izraelská lobby dokázala namluvit Američanům, že regionální nepřátelé Izraele jako Irán, Irák, Sýrie jsou bezprostředním ohrožením USA. Ještě nebylo zapomenuto na lež, kvůli které v roce 2003 přepadly USA Irák, a už je po zvolení Donalda Trumpa na stole opět otázka Iránu coby nepřítele USA. Celý obsah proslovu Benjmina Freedmana z roku 1961 lze najít zde, uvedu z něj dle mého názoru tu nejdůležitější část.
„Zde, ve Spojených státech, kontrolují Židé a sionisté všechny oblasti naší vlády. Vládnou USA, jako kdyby byly absolutními monarchy této země. Můžete namítnout, že to je skutečně příliš odvážné tvrzení. Já vám ale vysvětlím, co se všechno stalo, zatímco vy, ne, my všichni, jsme spali. První světová válka vypukla v létě 1914. Někteří v mém věku si na to ještě vzpomenou. Tato válka byla vedena na jedné straně Anglií, Francií a Ruskem, na druhé straně Německem, Rakousko – Uherskem a Tureckem. V průběhu dvou let Německo válku vyhrálo, ne pouze nominálně, nýbrž skutečně. Dosud neznámé německé ponorky zničily úspěšně všechny válečné lodě Dohody v Atlantiku. Zásobování municí a potravinami ve Velké Británii se ocitlo ve velké nouzi. Rezervy stačily tak akorát na týden, pak hrozilo vypuknutí hladomoru. Ve stejnou dobu odumírala francouzská armáda, ztratila při obraně Verdunu 600 000 kvetoucích mladých životů. Ruská armáda sebrala své saky paky a dala se na útěk a stáhla se. Rusové si již nechtěli hrát na válku. Také italská armáda zkolabovala. V Německu dosud nepadl jediný výstřel a žádný nepřítel Německa nevstoupil na německou půdu. Přesto Německo nabídlo Anglii mír. Mír, který právníci nazvali „status quo ante,“ což znamená tolik jako „Ukončeme válku a ať je všechno jako před válkou“. Anglie to začala v létě 1916 vážně zvažovat. Neměla žádnou jinou volbu. Mohla buď přijmout velkorysou německou nabídku na mír, nebo pokračovat ve válce až do úplné porážky. Pak se ale němečtí sionisté obrátili na britské ministerstvo války a řekli: „Podívejte, tuto válku můžete přece ještě vyhrát“. Toto je podáno sice zkráceně, lže však doložit dokumenty, pokud by někdo měl výslovný zájem. Kromě toho řekli sionisté Anglii: „My zapojíme do války jako vaše spojence USA, když nám slíbíte, že dostaneme po válce Palestinu“. Anglie měla stejné právo přislíbit někomu Palestinu, jako kdyby Amerika měla právo ze stejného důvodu přislíbit Irsko Japonsku. Bylo absurdní, že Velká Británie, která neměla žádný vztah a zájem na Palestině, nabídla tuto zemi jako protiplnění za vstup USA do války. Přesto Angličané tento slib v říjnu 1916 dali.
Krátce nato – nevím, kolik lidí si na to ještě vzpomene, vstoupily USA, které až do té doby stály plně na straně Německa, do války jako spojenec Velké Británie. Mnoho amerických Židů stálo do té doby rovněž na straně Německa, protože jich mnoho z nich z Německa pocházelo. Chtěli, aby Německo porazilo cara. Nechtěli, aby Rusko ve válce zvítězilo. Židovští bankéři jako Kuhn – Loeb a jiné velkobanky se zdráhaly Anglii a Francii podpořit byť jediným dolarem. Pumpovaly ale peníze do Německa, neboť stáli o to, aby Německo ve válce zvítězilo a carský režim byl svržen. Tito židovští bankéři však přistoupili náhle na tento obchod s Anglií v momentu, když viděli, že by mohli získat Palestinu. Najednou se v USA změnilo všechno. Jako semafor, který přeskočí ze zelené na červenou. Všechny noviny, které byly proněmecké, otočily najednou kabát. Náhle se tvrdilo, jak jsou Němci zlí, že to jsou Hunové a barbaři atd… Němci by prý postříleli všechny sestřičky Červeného kříže a malým dětem by usekávaly ručičky....
Sionisté telefonovali tehdy z Londýna svému zastánci v USA soudci Brandeisovi: „Dostaneme od Anglie, co chceme. Zpracujte prezidenta Wilsona. Přinuťte ho, aby vstoupil do války“. Krátce nato vyhlásil prezident Wilson Německu válku. Tímto způsobem vstoupily USA do války. Neexistoval ale absolutně žádný důvod, „aby to byla naše válka.“ Byli jsme do ní nahnáni, aby sionisté dostali Palestinu. To je něco, co se občanům této země nevyprávělo. Dodnes neví, proč jsme vlastně do I. světové války vstoupili. Po vstupu do války přijeli sionisté do Londýna a řekli: „My jsme svůj úkol splnili, nyní je řada na vás. Obdrželi jsme od vás příslib, že nám v případě vítězství připadne Palestina“. Sionisté nevěděli, zda válka potrvá ještě rok, dva nebo deset let. Proto chtěli úmluvu dostat písemně od britské vlády. Tento přípis byl vyhotoven ve formě dopisu, který byl zakódován tak, aby se veřejnost nemohla dozvědět přesně, co za ním stojí. Dnes je tento dokument znám jako Balfourova deklarace. Balfourova deklarace byla slibem Angličanů sionistům, že dostanou jako protiplnění za vstup USA do války Palestinu.
Tím začala celá hrůza. USA vstoupily do války, což vedlo, jak je známo, k porážce Německa. Co se pak stalo, víte. Po ukončení války došlo v roce 1919 k Pařížské mírové konferenci známé jako Versailleský mírový systém. Této konference se zúčastnilo 117 Židů, které vedl Bernard Baruch. Odkud to vím? Nu, měl bych to vědět, poněvadž i já jsem ve Versailles tehdy byl. Když se jednalo na této konferenci o rozkouskování Německa a znovurozdělení Evropy, řekli Židé: „My chceme Palestinu pro nás“. A ukázali účastníkům Balfourovu deklaraci. Teprve nyní ve Versailles se Němci dozvěděli o uzavření dohody mezi sionisty a Angličany.
Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 400 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!