Petr Kužvart ([email protected])
Pokračování 8.
Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (7. díl)
Shrnutí: jak tedy pravděpodobně probíhal rozklad reálného socialismu v centru jeho moci
Shrnutí předcházejícího víceméně faktografického sestřihu osobních svědectví je celkem jednoznačné. Na sovětské straně to celé takto předestřeno vypadá vcelku hodnověrně. Jsou tu ovšem dvě podstatné otázky. První se týká toho, že na vývoji v SSSR v 80. letech zřetelně můžeme sledovat postupnou radikalizaci reforem a postojů gorbačovské věrchušky. Jak to, že si toto vedení – na rozdíl od předchozích krizí reálného socialismu – přestalo uvědomovat nutnou limitaci a nezbytnost stopnutí reforem nejpozději na bodě nevratných systémových změn, tedy tam, kde se následně již sáhne na samý mocenský základ reálného socialismu a odkud již nebude návratu? Jako by opravdu ztratilo předchozí opakovaně uplatňovanou tak silnou třídní ostražitost ve prospěch lákavých a sebeopájivých představ o globální perestrojce, jdoucí až na hranu jakéhosi zcela neadekvátního reálně socialistického (sovětského) perestrojkového mesianismu. Vypadá to, že se toto vedení stalo obětí vlastních přepjatých ideálů vycházejících z již zastaralé doktrinální výbavy a z dobových a úzce skupinových iluzí, že na konci bude „ještě socialističtější“, ještě obecně přitažlivější a opět vítězný reálný socialismus, který bude vzorem pro celou Evropu a převrství svou lákavostí i americký vliv na kontinentě. A také tu podle všeho bylo i (nedůvodné) přesvědčení, že veškeré postupně prohlubované ústupky a ústupy jsou jen přechodného rázu. To je tedy s podivem. Neříkám, že se takto nemohou klidně vyvíjet intelektuálské kavárenské debaty a zcela nezávazné teoretické úvahy univerzitních rozumbradů, ale tady přece šlo o mocenskou hru v reálném čase, o tvrdou politiku na nejvyšší systémové a velmocenské úrovni! Nějak to nesedí.
Další problém s tím zjevně souvisí: Sovětská gorbačovská věrchuška přece nebyl spolek idealistických snílků, ale skupina profesionálních aparátníků, vycepovaných desetiletími kariéry v rámci monopolní byrokracie. Na vývoji vztahu k satelitním režimům je ostatně vidět její rozhodnost a bezohlednost, s jakou se je rozhodli v jistém okamžiku v zájmu vlastní záchrany prostě bez sentimentu hodit přes palubu. Jak to, že ve spolupráci s profesionálními diplomaty a obeznámenými lidmi z tajných služeb nezvolili tvrdé postupné vyjednávání se Západem a organizovaný ústup stylem „něco za něco“? Vždyť přece mohli za sjednocení Německa požadovat jeho (oboustrannou) demilitarizaci a poskytnutí výše zvažovaných německých úvěrů. Západní Němci byli za sjednocení země ochotni v té době slíbit a poskytnout téměř cokoli!
A za splnění podmínky „svobodných voleb ve východní Evropě“ mohli přece požadovat skončení embarga ze strany USA a jeho spojenců na pokročilé technologie. Za redukci vojenského napětí a skončení studené války mohli žádat povinné a oboustranné rozpuštění Varšavské smlouvy i NATO, nebo alespoň výslovný závazek nerozšiřovat NATO na východ. Nebo z nějaké příčiny nemohli?
Podle toho, co jsme se dozvěděli z předchozího, Gorbačov dělal jeden vstřícný krok za druhým, přímo se opakovaně vlísával do přízně Západu, ale činil tak jednostranně v blahé ale naivní předtuše, že už už přijde odměna, tedy miliardové úvěry, odembargovaný příliv moderních technologií, opravdové skončení studené války a zahájení éry spolupráce a partnerství – ale ono vlastně dohromady nic nepřicházelo! Jak to, že ještě včas nedošlo ke korekci tohoto postupu? To rozum nebere.
Muselo jít o rozhodování v hodně úzkém kruhu, bez širšího expertního zázemí. Rozhodování bez důkladnější přípravy, uspěchaná, podložená často jen zrádnou intuicí, činěná ale diktátorsky a bez kvalitní zpětné vazby. Prostě diletantismus a chaotické smečování bez přípravy, bez hlubší reflexe stávající situace. Již zastaralou doktrinální výbavu členové Gorbačovova týmu už asi víceméně odvrhli – ale měli nějakou jinou, dostatečně kvalitní teoretickou a metodologickou výbavu k porozumění stávající situaci? Měli vůbec čas a příležitost si ji osvojit?
A po stále zásadnějších změnách musely následovat nevyhnutelná destabilizace, znejistění a rozkmitání samotného sovětského politického systému a s tím spojená stále se rozšiřující a prohlubující destrukce tohoto dosavadního pořádku, postupující od jistého okamžiku už svou vlastní samotíží, svou vlastní logikou vývoje ke zhroucení - nakonec až k překročení bodu bez návratu a k následné destrukci samého základu mocenského i celkového společenského uspořádání reálného socialismu. Podivné, rozum to opravdu odmítá brát.
Podle toho, co nyní víme, musel být Gorbačovův reformní tým poměrně nepočetný, relativně uzavřený a obklopený nezainteresovanými, nezúčastněnými, spíše nedůvěřivými či dokonce oponujícími byrokratickými strukturami, jež byly jeho aktivitami znejisťovány a destabilizovány - a dokonce i obcházeny. Prostě v rozhodné době se perestrojková věrchuška odtrhla od oné pyramidální struktury monopolní byrokracie a místo, aby ji adekvátně zastřešovala, začala ji destabilizovat, zpochybňovat a oslabovat, vysílala do ní rušivé a chaotické signály dosud nepředstavitelného obsahu a charakteru.
Svou roli muselo sehrát také jisté oslnění Gorbačova a jeho okolí leskem summitů s představiteli USA, iluze, že právě tady hrají svoji rozhodující, nejvyšší životní hru, kterou mají pod kontrolou a v níž se především rozhoduje o budoucnosti světa. Ve skutečnosti tahali za kratší konec…
Velký rozdíl od tvrdohlavého, cílevědomého až hašteřivého a umanutého radikálního revolucionáře Lenina, který se při zavedení NEPu v roce 1921 projevil překvapivě též jako velmi pružný pragmatik – ale přitom přesně chápal, jaké pilíře bolševické moci musejí zůstat za každou cenu nedotčeny a jejichž neporušení také nekompromisně obhájil a zajistil. A proto přetrvaly ve své podstatě po celá 20. léta a byly zabudovány do základu vznikající nové třídní struktury. V případě NEPu šlo opravdu jen o dočasný ústup, jehož následné odstranění a nahrazení něčím zcela odlišným pak ale bylo v režii někoho jiného – už po léta úřadujícího generálního tajemníka VKS(b) Iosifa Vissarionoviče Džugašviliho – Stalina. A to pak bylo ovšem jiné kafe, jak jsme již měli možnost poznat.
Pragmatický manévr s NEPem tedy Gorbačov opravdu nezopakoval. Buďme tomu rádi! Kdo ví, k jakým by to vedlo koncům…
Každopádně se sovětská monopolní byrokracie v závěru existence reálného socialismu stala překvapivě pasívní, nekompetentní ve snahách o zachování vlastní moci cestou reforem a ústupků, stala se podivně nesoudržnou a především ztratila druhdy tak silný a neomylný, sebezáchovný kolektivní třídní instinkt. Nebyla schopna - dokud byl ještě čas a rozklad nepřekročil hranici bez možnosti návratu - zarazit a potlačit odtržené, do značné míry autonomní a avanturistické, postupně se radikalizující kroky úzkého reformního vedení v čele s Michailem Gorbačovem. Rychlý rozklad monopolní byrokracie a jejího panství byl pro soudobé pozorovatele včetně renomovaných západních sovětologů velkým překvapením. Tohle opravdu nikdo nečekal!
III. část - Rozklad reálného socialismu v Československu podrobně: jak to probíhalo
Úvaha o hodnověrnosti pramenů, jež jsou k dispozici
Nyní půjde pouze o vývoj u nás, v Československu. Citovány jsou převážně dostupné vzpomínky tehdejších aktérů, v naprosté většině opět exponentů starého, pozdního reálně-socialistického režimu. Samozřejmě platí tu výhrady a nejistoty obdobné těm, jež byly uvedeny při úvahách o hodnověrnosti pramenů k rozkladu SSSR. Výpovědi těchto aktérů nejsou a nemohou být nestranné. Nicméně jejich hodnotící soudy a tendenčnost výkladu událostí nejsou důležité. Proto byly hodnotící soudy - pokud to šlo - z následujícího přehledu svědectví vypuštěny. Podstatné je, že dobře informované zdroje vypovídají o tom, co se reálně dělo a čeho byly svědky. S ohledem na nedokonalost lidské paměti, již uplynulá tři desetiletí a nevyhnutelnost jisté bezděčné selektivnosti vnímání a chápání událostí v závislosti na subjektivním vztahu k těmto událostem, ale také v závislosti na vzdělání, zkušenostech, názorovém zázemí a vlastní roli v příběhu, odhaduji, že níže uvedená svědectví a konstatování aktérů a zúčastněných jsou nejspíš z 95 % pravdivá a z 5 % došlo k (nikoli vždy záměrnému) zkreslení nebo zmatení reálií a jejich kontextu a také k záměrnému nebo bezděčnému zamlčení některých faktů nebo souvislostí. To je ale docela příznivý odhad a uvedené prameny jsou tedy s použitím nezbytné dávky skeptického nadhledu, střízlivého přístupu a kritického vyhodnocení použitelné.
Předehra konce reálného socialismu v Československu
Prvá citace je z již zmíněné publikace Miroslava Dolejšího: „Forma a průběh politických převratů v Evropě byly pravděpodobně předmětem dohody Reagan - Gorbačov, uskutečněné v červnu 1987 při Reaganově návštěvě v Moskvě. Od té doby se výrazně projevovaly organizace příprav na převraty ve všech komunistických státech Evropy (formování disidentských skupin v Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku a jejich propagandistická příprava ze Západu, zintenzivnění protestních akcí proti vládám, atd.).“ (52)
Nyní budeme čerpat vedle již zmíněné Jurmanovy knihy i z velmi zajímavého a podle všeho i hodnověrného textu Petra Saka, který byl publikován v listopadu 2019:
„...Počátkem roku 1990 jsem se jako pracovník Ústavu pro filosofii a sociologii zúčastnil výzkumu nových politických elit. V rámci tohoto výzkumu jsem vedl rozhovor s předním disidentem a blízkým spolupracovníkem Václava Havla Janem Sternem (1924). V tomto rozhovoru řekl, že počátkem roku 1989 dostali disidenti informaci od amerického prezidenta George Bushe, že M. S. Gorbačov souhlasí, aby v Československu došlo ke změně režimu (politického systému). Změna však byla plánována spíše na počátek prosince na Den lidských práv." (53)
Sovětský svaz měl scénář politických změn v Československu, který naplňoval prostřednictvím sovětské ambasády a KGB a tyto instituce je přenášely na StB a vybrané jednotlivce, především ze stranického prostředí. Aktivity disidentů spadaly, vzhledem k tomu, že zhruba dvě třetiny disidentů byly agenty StB (Dolejší, 2014), do scénáře StB. (54) Ilustrací těchto souvislostí je příběh z Prognostického ústavu, kdy jeho pracovníci po páteční demonstraci na Národní třídě připravovali petici proti zásahu policie proti demonstrantům. Nejradikálněji se vyjadřoval a do petice vnucoval požadavek „ať jdou komunisti do hajzlu“ pracovník, který byl agentem StB a KGB, Karel Köcher. Tuto historku vyprávěl na semináři k 17. listopadu 1989, který se konal ve Slovenském domě 15. října 2019, pracovník Prognostického ústavu a účastník vytváření oné petice, pozdější ministr Jan Mládek.
O mezinárodním přesahu příprav převratu v období předcházejícím listopadu 1989 svědčí důvěrná schůzka mocných „…v jednom srpnovém horkém večeru roku 1989, který už začínal být horký i v přeneseném slova smyslu. V pražském hotelu Paříž se sešla na utajované večeři vybraná skupina z našich nejvyšších stranických pracovníků se šéfy tajné služby a s vybranými velvyslanci hlavních států NATO a jejich osobními poradci. Naši špičku tvořili Josef Lenárt – tajemník ÚV KSČ, Rudolf Hegenbart – vedoucí oddělení ÚV KSČ pro branné a bezpečnostní služby státu a Alojz Lorenc – první náměstek federálního ministra vnitra. Oficiálně mělo jít o vzájemnou informovanost a koordinaci postupů v čase očekávaných společenských změn, aby byl zajištěn jejich nenásilný průběh. Velmi důležité bylo sladit soubor opatření, které měly zabránit ekonomickému chaosu a destrukcím, zajištění ochrany občanů i jejich majetku. Přeloženo do srozumitelné češtiny, měli se setkat a také se setkali vysocí šéfové našeho státu pověřeni jeho ochranou před nesmiřitelným vojenským a politickým nepřítelem, vojenským paktem NATO, právě s jeho nejvyššími představiteli u nás.
…Hlavním mluvčím druhé strany na této polotajné večeři byl americký velvyslanec Julian Martin Niemczyk a pro utvoření představy, jaké kapacity protivník nastavil, sluší se blíže představit jeho vizitku. Za 2. světové války již sloužil v americké armádě, samozřejmě v úřadu OSS, první vojenské rozvědce a do konce války to dotáhl na kapitána. Ve strategické rozvědce pracoval i po válce, jen v období 1960-1965 si odskočil do Agentury národní bezpečnosti NSA, to už jako plukovník. V roce 67-69 už byl vojenským a leteckým přidělencem USA na ambasádě v Praze, pak poradcem prezidenta pro mezinárodní vztahy a v tomto napjatém čase nemohl být nikde jinde než opět v Praze, tentokrát již jako velvyslanec. Diplomat každým coulem, a tak jeho diplomatická večeře s šéfem naší rozvědky určitě byla i diplomaticky velmi zajímavá. Bylo známé, že jeho kořeny vyrašily ve slovanské půdě a tak si v hotelu Paříž mohl s tajemníkem ÚV KSČ soudruhem Lenártem notovat, jak je to se slovanským původem a anarchistickými sklony. A nebyli to jen Američané, své slovo k tomu měli i velvyslanci ostatních hlavních protagonistů NATO.
O těchto vážných diskusích a tajných ujednáních neproniklo na veřejnost prakticky nic, i když podobných jednání bylo několik.“ (55)
„V období před listopadem Sověti neformálními kanály přenášeli na budoucí aktéry změny své představy o průběhu a cílech převratu a jaké osoby mají být postaveny do čela. Takové svědectví podal parlamentní komisi pro vyšetřování 17.11.1989 zeť Josefa Smrkovského. Navštívili ho dva neznámí muži a sdělili mu, že vzhledem k tomu, kdo byl jeho tchán, věří, že splní to, oč ho požádají. Následně mu taxativně vyjmenovali, jak má podle sovětského vedení převrat proběhnout a k čemu má dospět. Určili, komu má toto sdělení předat, což dotyčný také udělal (Žáček, 2013).“ (53)
K tomuto zajímavému aspektu ještě připojuji další velmi podobnou historku: „Koncem roku 1988 se začaly objevovat první signály, že naši protivníci se intenzivně připravují na převrat nejpozději do jednoho roku a jak by měla změna vlastně proběhnout. První varovný signál přinesl na ústředí jeden z našich významných disidentů o kterém bylo známo, že dělá také pro sovětskou stranu. S nimi se pravidelně scházel na své chatě v křivoklátských lesích a pokaždé potom v dohodnutých termínech podával informaci řídícímu orgánu naší kontrarozvědky o průběhu této schůzky. Jenže tentokrát to bylo jiné. Ještě v noci po proběhlé schůzce se telefonicky spojil se svým českým řídícím orgánem a informoval jej velice rozrušeným hlasem, že mu Sověti nabídli, aby se, až zde proběhne připravované povstání lidu, stal jejich mluvčím, představitelem a nositelem plánovaných změn ve společnosti. Byl tímto zaskočen a nabízenou pozici odmítl. To se mu však stalo osudným. Druhý den ráno byl nalezen mrtev před dveřmi svého bytu v Praze. Bez řádného vyšetření byl během dvou dnů pohřben. To znamenalo jen jedno jediné! Když jej Sověti předem zasvětili do podrobností chystaného převratu a on odmítl účast, tak jej prostě zlikvidovali, aby nemohl předem komukoliv vyzradit, co pod vlastní pokličkou pro nás připravují. Oficiálně zemřel na infarkt, ale jak známo, podpis takové „mokré akce“ je u všech rozvědek na světě stejný.“ (56)
„Nemocný byl celý socialistický systém, Gorbačov proto prosazoval a důrazně protlačoval jeho reformy i v ostatních východoevropských satelitech. Jejich konzervativní šéfové (fakticky místodržící), z nichž mnozí se drželi svých vrcholných funkcí už přes 30 let, radikálním změnám ale nakloněni nebyli. Většinou se obávali novot, mohly by je totiž smést z jejich lukrativních funkcí. Gorbačov jim navrhoval větší samostatnost v jednání, současně žádal i jejich větší odpovědnost za stav zemí. Hned zpočátku seznal, že s přestárlými dogmatiky nové radikální reformy nelze realizovat, trval proto na jejich brzké výměně.
První se zdařila v dubnu 1987 v Praze, když vyměnil přesluhujícího G. Husáka za M. Jakeše.“ (57)
Podstatná otázka zní: „Kdy ... rozpad strany a řízení společnosti vlastně začal?"
"Volbou Miloše Jakeše do funkce generálního tajemníka. To nabývají názorové střety o vývoj společnosti na intenzitě. Koncem roku 1988 a počátkem roku 1989 zasvěcení ví, že se blíží konec režimu. Intelektuálové, studenti, ale i pracující a mnozí členové komunistické strany se zúčastňují řady protestních shromáždění. Snaží se o vyhrocení situace. Vůdcové odumírající moci organizují protiopatření, zlobí se. Sledují ty či ony. Koncem ledna 1989 jsou šokováni návrhem oddělení Státní administrativy (oddělení spadajícího do aparátu ÚV KSČ – pozn. P. K.). To odsuzuje zásah bezpečnostních sil proti manifestujícím v lednu 1989 (tzv. Palachův týden – pozn. P. K.) a navrhuje změnu vlády, diskusi s pracovišti akademie věd o řešení otázek životního prostředí, navrhuje setkání a diskusi vedoucích činitelů komunistické strany a státu se studenty a pracujícími v průmyslu, zemědělství, školství, personální změny na nejvyšších místech strany a státu, vyřešení vstupu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Vedení strany, její generální tajemník Jakeš po konzultaci s kolegy návrhy odmítá, ač krátce před tím mně řekl - je to dobré. Nechápe, co se děje v jeho blízkosti, u jeho podřízených.
…Oddělení Státní administrativy ústředního výboru KSČ v čele s Rudolfem Hegenbartem nastolilo problém návratu politiky obdobné politice z ledna 1968. K tomu připravilo komplex návrhů. S návrhy souhlasil generální prokurátor i vedení ministerstva vnitra. V návratu polednové politiky roku 1968 vidělo východisko k demokratické politice, k rozvoji republiky a ke zvýšení autority komunistické strany ve společnosti. Obdobný názor panoval v členské základně, v mnohých institucích. V březnu 89 vystupuje Hegenbart v diskusi na zasedání ústředního výboru. Nabádá ke změnám ve vedení komunistické strany a státu, nerespektuje návrh vedení, aby odsoudil všechny organizátory lednových shromáždění a podpořil zásah bezpečnostních sil proti nim. V dubnu spolu s odborníky předává vedení strany a státu dopis o řešení životního prostředí, zveřejňuje kontroverzní rozhovor, vyzývá ke změnám ve společnosti.
O tři měsíce později je celostátní setkání vedoucích činitelů mocenských orgánů státu. Zde Hegenbart oznamuje reformy a formuluje teze směrování politiky. Totéž činí ve sdělovacích prostředcích v zahraničí, v Sovětském svazu. Radikálové se čílí. Protestují i zástupci opozice. Následují tajné schůzky všech možných směrů. Mocní hledají východiska. Schází se vedení Státní bezpečnosti a projednává perspektivy své orientace. Vedení komunistické strany stanovuje termín zasedání ústředního výboru na prosinec 1989. Hegenbart se svými spolupracovníky připravuje na jednání stranického orgánu vlastní podklady. Míní je předat Jakešovi a také s nimi vystoupit na zasedání. Mají přispět ke změně politiky, reagovat na vyhlášené globální problémy lidstva nastolené před lety USA, mají navázat a dále rozvíjet obrodný proces nastolený v lednu 1968 a násilně ukončený vstupem vojsk v srpnu téhož roku. K podpoře vyzývá mocenské orgány státu. Klade jim otázky jakými prostředky řešit složitou společenskou situaci, v čem spatřují příčiny nedobré situace. Ty se připojují, kriticky hodnotí vedení komunistické strany a státu, požadují změnu politiky.
V této situaci volí po vzájemné poradě ti nejmocnější novou strategii. Jde přece především o jejich udržení v čele společnosti. Prosincovému zasedání musí předejít, nesmí se uskutečnit. Nastolují problém šokové terapie. Ta má „namočit a utopit ve vlastní šťávě“ Hegenbarta a všechny ty, kteří nerespektují stanoviska vedení KSČ - tedy jejich vlastní - a kteří „nahlodávají“ vedení komunistické strany. Východisko našli. Blíží se Mezinárodní den studentstva – 17. listopad. Mocní s opozicí, mládeží a některými příslušníky především pražské StB, organizují studenty k pochodu, schvalují pojetí průvodu. Řada mladých ale míní odstranit vůdce, jak oni říkají „jestřáby,“ kteří jim nedávají žádnou šanci podílet se na moci ve státě. Levicoví radikálové míní upevnit svoji moc a odstranit ty, kteří se jim protiví. Na obzoru je oslava nových nadějných vůdců. Akademičtí funkcionáři měli jít v talárech. Nejvyšší činitelé opouštějí Prahu. Jeden z nich čeká v bytě na Letné. Znaje záměry mocných Hegenbart odjíždí na Vysočinu a varuje své podřízené, aby nic neovlivňovali, do ničeho v Praze se nepletli.
„Na povel v předem stanovenou hodinu začíná pochod. V Praze zasedl štáb stranických mládežníků a mladých příslušníků StB.“ (58)
„Ve druhé polovině roku 1989 se objevily četné náznaky, že zvláště mladší příslušníci ve Státní bezpečnosti soustředěné kolem generála Lorence, kritizují stranické představitele.“ (59)
K zákulisním hrám, v nichž figuroval Rudolf Hegenbart lze doplnit: Tajemný muž, který není zbaven mlčenlivosti, promluvil prý jen v ústraní … Onen tajemný muž byl prý na sklonku roku 1988 určen jako kádrová rezerva na jistou významnou budoucí funkci. „Podle sdělení nadřízených složek jsem se jako schopný manažer a komunista s netajenými sympatiemi k reformám a osobními přátelskými kontakty v umělecké sféře, zvláště v té tzv. ‚neformální‘ jevil prý jako nejvhodnější postava pro očekávání budoucích politických změn. Jak mi doslova řekl Jan Fojtík – mým hlavním úkolem mělo být zabránit krveprolití. Proto mě povolali na počátku roku 1989 na stáž na ÚV KSČ (Ústřední výbor Komunistické strany Československa). Formálně jsem sice byl veden na odboru masově sdělovacích prostředků, ale fakticky si mě vzal k sobě Rudolf Hegenbart, abych mu hlídal média. Mým úkolem tedy bylo, abych ze svodek Státní bezpečnosti a zastupitelských úřadů filtroval informace pro předsednictvo tak, aby i o těch nejdůležitějších událostech blížících se změn nebylo informováno. Měl jsem ale koordinovat postupné uvolňování informací tohoto charakteru pro naše média a řídit celou mediální strategii směřující k převratu. Byl jsem také autorem takzvaných oficiálních sdělení předsednictva ÚV KSČ, předsednictva federální vlády a kanceláře prezidenta. Zúčastňoval jsem se utajených schůzek Hegenbarta s nejvyššími funkcionáři StB, kteří koordinovali akce směřující k politickému převratu.“ (60)
„Představa, se kterou Sověti tehdy počítali, byla jednoduchá a prakticky se dala z jejich jednání odvodit. Vznikne nějaké „občanské hnutí“, do kterého vstoupí všechny směry opozice a to svrhne dosavadní státní uspořádání. To se postupně rozdělí do dvou proudů. Jeden proud bude levicový a přemění se na sociální demokracii. Druhý proud vytvoří pravicovou stranu. Tento postup měl velice rychle vytvořit v ČSSR podmínky pro a teď citace „Vybudovat z ČSSR výkladní skříň“, která by měla být příkladem pro obyvatele tehdejšího SSSR a ostatních satelitů kolem nás k podobnému přerodu u všech našich skomírajících spojenců. Ale to byl zájem jen ze sovětské strany, takový vývoj nebyl a ani nemohl být v zájmu Západu. Jejich představu prorocky formuloval tehdejší bezpečnostní poradce amerického prezidenta Brzezinsky který prohlásil, že Československo je potřeba rozdělit na dva samostatné státy. Tím dojde k oslabení i případného levicového hnutí a tím k lepšímu ovládání dvou menších na sobě nezávislých územních celků.“ (61)
O roli Sovětského svazu, KGB a sovětské armády v přípravě a v průběhu převratu a popřevratovém vývoji svědčí řada indicií. JUDr. Miroslav Polreich na řadě seminářů a ve svých knihách píše, jak již od počátku roku 1989 jezdil do Milovic jednat s velením sovětské armády o její roli v připravovaném převratu (Polreich, 2009).
V období před listopadem a v průběhu listopadového převratu sovětští představitelé odmítali přijmout a jednat s československými stranickými a státními představiteli. Např. Ladislav Adamec se v Kremlu marně dožadoval přijetí M. S. Gorbačovem.
Jasnou pozici k převratu vyjadřoval samotný M. S. Gorbačov. „Už 20. listopadu zaslal M. Gorbačov na velvyslanectví SSSR v Praze a velení Střední skupiny sovětských vojsk v Československu dopis, s nímž měli sovětští představitelé obeznámit naše vedení. Byly v něm dvě hlavní teze. Za prvé, sovětské orgány působící v Československu zabrání všemi možnými způsoby eventuálnímu krveprolití. Kdyby bylo třeba, museli sovětští vojáci dislokovaní v Milovicích klást dokonce odpor českým silovým strukturám, aby se, opakuji, neprolila krev. Za druhé, dal M. S. Gorbačov pokyn velvyslanectví SSSR, aby zastavilo veškeré kontakty s tehdejšími stranickými a státními činiteli, navázat styky s opozičním hnutím a podpořit vládu, která z něho vznikne a bude legitimizována v důsledku demokratických voleb“ (Petrová, 2016). (...) základní politická změna v Československu se udála podle sovětského scénáře, který byl vypracován podle dohod mezi USA a SSSR.
...Součástí připravovaného scénáře listopadového převratu byl Václav Havel jako prezident Československa. Několik let před převratem členové vládní delegace Francie v rozhovorech s disidenty hovořili o Václavu Havlovi jako o prezidentovi. Režisér Jiří Svoboda zveřejnil svou zkušenost, kdy několik let před listopadem 1989, již v době probíhající perestrojky-přestavby, byl jako člen stranické delegace v Moskvě a vysoký sovětský představitel hovořil jako o budoucím prezidentovi o Václavu Havlovi.
…Nejpozději na jaře 1989 část StB kolem 1. nám. ministerstva vnitra gen. Alojze Lorence „odepsala“ stranické a státní vedení a začala dělat politiku na vlastní pěst. Do této politiky také patřila příprava státního převratu. V České televizi v pořadu k výročí 17.11.1989 přiznal generál Alojz Lorenc, že převrat připravovalo StB od léta 1989. Příčinou osamostatnění politiky StB od stranického vedení bylo vyhodnocení stranického a státního vedení jako neschopného reagovat na novou krizovou vnitro- i mezinárodně politickou situaci a také osobní ambice aktérů převratu, které mohly být úspěšným státním převratem uspokojeny. Možná však, že nejsilnější příčinou tohoto osamostatnění StB byly mezinárodní souvislosti.“ (53)
K přímé sovětské angažovanosti ve vývoji událostí v Československu ještě toto: „…v srpnu 1989 byl do Československa vyslán speciální generál PGU, což byla zpravodajská služba KGB. A to prý dokonce proti vůli tehdejšího velvyslance… . Ambasáda totiž neměla důvěru Kremlu, proto sem byli vysíláni speciální lidi z Moskvy těsně před událostmi v listopadu. Podle jejich mínění, které se ke mně pak dostalo, nebylo nikdy v minulosti (od r. 1968) tolik cizích lidí na ambasádě, jako v tomto čase. Že nastal definitivní konec komunistického režimu jsem pochopil, když jsem zjistil, že Sověti nelpí na tom, aby komunisté obsadili funkci ministra vnitra. Žádali pouze, aby ministrem obrany byl československý generál.“ (62)
K tomu ještě výmluvná výpověď dobře informovaného svědka: „V úterý 21. 11. 1989 mi do práce zavolal Oleg a poprvé mě pozval na velvyslanectví. Uvedl mě do slavnostního sálu Petschkova paláce a usadil do křesla, kde prý vždy sedává soudruh Husák. Spatra ve stoje spustil asi dvacetiminutový monolog. Zpočátku jsem nechápal oficiální úvodní fráze o přátelství mezi našimi národy a upřímné hluboké omluvy sovětské strany za četná příkoří a přehmaty, ke kterým v minulosti v našich vztazích docházelo ze sovětské strany. Dlouhý oficiální referát jsem stručně shrnul do pěti bodů, které jsem si doma zapsal jako ‘Stanovisko vlády SSSR k situaci v ČSSR po 17. listopadu 1989’, konstatovalo:
1. Vzhledem k tomu, že československé vedení neplní dříve ujednané dohody, necítí se být sovětské vedení proto povinováno nadále podporovat stávající československé vedení! Jmenovitá kritika směřovala na všechny členy předsednictva ÚV KSČ, včetně, jak opakovaně zdůrazňovala, Ladislava Adamce (Je třeba všechny je vymést!).
2. Sovětská vláda s porozuměním chápe důvody demonstrujících na ulicích našich měst. Sovětské vedení proto s plnou odpovědností garantuje všemi dostupnými prostředky, že pokud nedojde na ulicích k drancování, rabování, lynčování apod., potom proti těmto pokojně demonstrujícím občanům nezasáhne československá armáda ani československá Bezpečnost. (Navíc je v záloze připravena Střední skupina sovětských vojsk v ČSSR.)
3. Sovětská vláda je připravena uznat v Československu každou demokratickou vládu, která vzejde ze svobodných voleb. (Nemusí to být nutně KSČ!).
4. Sovětská vláda je obeznámená s určitými tendencemi na Slovensku o větší samostatnost, tyto snahy registruje a po dohodě s ostatními státy podporuje. (Praha to musí vzít na vědomí a smířit se s tím!)
5. Sovětská vláda by uvítala, kdyby k požadovaným změnám v ČSSR došlo co nejdříve! (Nejlépe do konce tohoto měsíce, tj. ještě před 1. 12. 1989.)
Když se asi hodinu přede mnou stejné informace dozvěděl na stejném křesle místopředseda federální vlády J. Obzina, rozplakal se. Ihned pochopil, že jeho éra i kariéra tímto definitivně skončily!
Text ‘Stanoviska’ pokračoval velkorysou nabídkou nových forem, nyní již zcela rovnoprávných, sovětsko-československých vztahů vzájemné spolupráce ve všech oblastech – v ekonomice, vojenství, vědě, kultuře atd. Byla navrhována také zásadní reorganizace institucí RVHP, Varšavské smlouvy, vzájemného obchodu na bázi světových cen a dalších návazností.“ (63)
A jak byla rozehrávána personální obměna vedení KSČ? Nuže: „Před listopadem 1989 byla uzavřena tichá dohoda mezi členem předsednictva ÚV KSČ a vedoucím tajemníkem Městského výboru KSČ hl. m. Prahy Miroslavem Štěpánem a členem sekretariátu ÚV KSČ a předsedou ÚV SSM Vasilem Mohoritou, která měla vést ke svržení generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše. Oba měli dohodu o rozdělení funkcí: generální tajemník ÚV KSČ Miroslav Štěpán, ideologický tajemník ÚV KSČ Vasil Mohorita. V tomto plánu je podporovali člen předsednictva ÚV KSČ a prezident Gustáv Husák a bývalí členové předsednictva ÚV KSČ, vedoucí tajemník Městského výboru KSČ hl. m. Prahy Antonín Kapek a předseda federální vlády Lubomír Štrougal, kteří neměli v oblibě generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše.
Mělo dojít nejen k odchodu Miloše Jakeše, ale také dalších členů předsednictva ÚV KSČ: Ve stranických strukturách neoblíbeného ideologického tajemníka ÚV KSČ Jana Fojtíka, konzervativního politicko-organizačního tajemníka ÚV KSČ Karla Hoffmana a také předsedy federální vlády Ladislava Adamce, který měl vlastní ambice stát se generálním tajemníkem ÚV KSČ. Miroslav Štěpán měl také své spojence v předsednictvu ÚV KSČ a to předsedu Výboru pro stranickou práci v ČSR Karla Urbánka, jehož členy byli vlivní vedoucí tajemníci krajských výborů KSČ a předsedu Ústřední rady odborů ČSSR Miroslava Zavadila, jehož organizace měla zřejmě podle polského vzoru sehrát v dalším dialogu důležitou roli. Karel Urbánek se měl zřejmě stát vlivným politicko-organizačním tajemníkem ÚV KSČ.
V plánu nebylo čekat na připravované zasedání ÚV KSČ ve dnech 13. až 15. prosince 1989, ale provést tuto výměnu vnitrostranickým pučem ještě koncem listopadu 1989. Miroslav Štěpán měl hru rozehranou na všechny strany, měl přitom podporu generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše a také silně konzervativního člena předsednictva ÚV KSČ a předsedy Federálního shromáždění Aloise Indry. V případě volby by tak měl zajištěnu většinu v obou křídlech ÚV KSČ. Přitom se chtěl ihned poté zbavit konzervativců, což paradoxně dostalo Karla Hoffmana do tábora kolem Ladislava Adamce a dokonce i Jan Fojtík se k nim snažil připojit. Ladislava Adamce podporoval v předsednictvu ÚV KSČ tajemník ÚV KSČ pro ekonomické otázky Ivan Knotek, který se s ním předtím sblížil ve funkci předsedy slovenské vlády, kde ho Ladislav Adamec podporoval, protože jeho předchůdce ve funkci předsedy slovenské vlády, Peter Colotka byl spojenec Lubomíra Štrougala a Gustáva Husáka, zatímco Ladislav Adamec ve funkci předsedy české vlády nikoli. Miroslav Štěpán počítal také s podporou bývalého krajně dogmatického člena předsednictva a tajemníka ÚV KSČ pro ideologické a mezinárodní otázky Vasila Biľaka, který ho po jeho zvolení vedoucím tajemníkem Městského výboru KSČ v Praze podporoval.“ (64)
Poznámky a odkazy:
(52) Dolejší Miroslav, „Analýza 17. listopadu 1989”, vydalo: www.spiknuti-proti-cirkvi-a-lidstvu.com, Praha 1990, str. 8
(53) Sak Petr, „17.11. 1989, mýtus a realita”, publikováno 9.11. 2019, web Nová republika,
(17. 11. 1989, mýtus a realita)
(54) Vypadá to jako pouhá spiklenecká „teorie” či dokonce pomluva, že 2/3 disidentů u nás byly agenty, spolupracovníky, důvěrníky, informátory, rezidenty, prostě donašeči StB. Toto číslo je pouhým odhadem a nelze je dnes již empiricky ověřit. Nicméně četnost spolupracovníků StB mezi disidenty byla značná. K tomuto tématu viz níže samostatná kapitola.
(55) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 13
(56) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 143 – 144
(57) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 192 – 193
(58) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 76 - 78
(59) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 89
(60) „Zasloužilý umělec, básník Karel Sýs: Zjistil jsem, že v roce 1989 nás vykšeftovali jako v Mnichově. Dřív někdo ukradl pytel cementu, ale dneska vezme celou cementárnu”, 23.11. 2014, zdroj: Zasloužilý umělec, básník Karel Sýs: Zjistil jsem, že v roce 1989 nás vykšeftovali jako v Mnichově. Dřív někdo ukradl pytel cementu, ale dneska vezme celou cementárnu
(61) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 145
(62) Zdroj: „Sověti si mě zavolali na ambasádu a předali mi tyto informace. Pamětník listopadu ´89 promluvil”, Parlamentní listy, 8.11. 2014, jde o vzpomínky Jana Šolty, režimního ideologa
(63) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 177 - 178
(64) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 53
Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (9. díl)
Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!