Ahoj Jarku,
omlouvám se za tykání, ale je pro mě těžké vykat člověku, při jehož písničkách jsem už tolikrát plakal a řval smíchy.
Včera jsem si například jednu z Tvých písní pustil v autě, a přestože jsem ji slyšel už nejmíň stokrát, zase to zabralo.
Jo, je to ta o šmírování a o tom, jak my, narození v komunismu, v něm taky umřeme. A možná to ani nebude ten "gulášový komunismus", v němž jsme prožili půlku života, ale něco mnohem horšího.
Je to píseň generační, nad níž možná moji mladší kolegové, kteří to teď ve škole rozjeli ve velkém, navzájem na sebe žalují a požadují, aby ten druhý nežaloval či byl vyhozen, a ke svým vzájemným denunciacím se nestydí použít i žáky, plakat nebudou. A já jen trpně čekám, kdy rozpoutaný hurikán špinavostí semele i mě.
Je to píseň nadčasová, a pro člověka, který se v listopad 89 a následujících měsících opájel tím, že teď už k sobě konečně budeme laskaví a tolerantní, a že společně vytvoříme něco lepšího, je důkazem, že nejsem sám, kdo je zklamán z těch současných konců.
A je to píseň až na dřeň pravdivá.
Jarku, nechceš vzít to prezidentování, abych, až Ti budu psát příště, měl nějakou malou naději, že s tím třeba Ty, který o tom tak skvěle zpíváš, něco uděláš?
A co my, lidičky v celé republice, není už načase vyhrnout si rukávy, a začít s tím, co se kolem nás v poslední době děje, něco dělat?
Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 250 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!