Minule jsme skončili u popisu světa, který vzniká u prožitku autentické spirituality, která vůbec nemusí být křesťanská. Bohužel mnohé reakce čtenářů vychází nikoliv z pocitů životního přetlaku, které prožili. Spíše se upínají na prostorové vidění, které nabízím jako pomocnou metaforu. Takže ona „enkláva“ spirituality není oázou v poušti všednosti, protože <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=300">registrované soužití</a> času kairos a chronos už máme dávno za sebou. Autentická spiritualita musí ukázat sílu života v celku existence, protože jiné individuální síly hnané ekonomikou nadbytku (např. éros) na to nestačí trvale. Pokud má spiritualita tři základní výzvy, totiž nevěru nudu a smrt, pak je má proti sobě pořád a musí se s nimi trvale vyrovnávat. Proto je jasné, že i přechod vodopádu není poslední slovo do pranice o duchovno. Jistěže celý seriál nikdo nebude číst od začátku, ale prosím o jednu věc. Rozlišování by nemělo jít směrem k „prostoru“, ale směrem k pocitům, které indikují určitou oblast zkušenosti. Intelektuální (tj. filosofické nebo teologické) zdůvodnění duchovní zkušenosti mne zajímá málo, i když k němu občas sáhnu. Proto mluvím raději o pískovišti a přechodu vodopádu či o zamilovaných septimánech. Tyto historky indikují oblast <em>citu pro určité situace</em>, které jsou pro spiritualitu důležité. Jsou pro ni důležité proto, že si je může prožít každý a nemusí věřit v Boha jednoho, popř. i Trojjediného. Mluvíme o spiritualitě z pozice „jako by Bůh nebyl“. Mne zajímá, co mám (jako křesťan, katolík a já nevím co ještě) společného s každým jiným člověkem na ulici, pokud vezme svůj život vážně a hledá v něm to podstatné. A nejen, že to musí být i pan Novák či jeho paní. Spiritualitu chápu pouze v první osobě, jinak není autentická. Pan Novák si tedy musí být schopen projít jednotlivé kroky ve své vlastní zkušenosti a vnitřně s nimi souhlasit proto, že odpovídají jeho vlastnímu prožitku duchovního světa. Myslím, tedy jsem; umřu, tedy se modlím. Když pan Kdokoliv s jednotlivými kroky vnitřně nesouhlasí, pak něco nesedí: 1) příslušný krok je chybný, protože neodpovídá jeho duchovní zkušenosti; 2) není chybný, ale nepřesně či nešikovně jsem popsal pravdivou zkušenost; 3) skočil jsem do objektivního výkladu „o něčem“, kde pan Novák postupně ztratit nit výkladu a už ho to nezajímá. Jeho života se „to“ netýká, tak proč by podobné hlouposti četl.

Vraťme se k prožitku pana Nováka, který se zatnutými zuby usiluje o slušný život. Minule jsme rozlišili trvalou <em>gravitas</em> ekonomicky založených příkazů jako „nudu“, tj. určitý druh životního pocitu, který by snad šlo nazvat lépe. Protože bádáme v neprobádaném terénu pocitů, zatím mne nenapsalo lepší pojmenování pro trvalou existenciální tíži morálky. Hravá vážnost spirituality stojí proti trvalé gravitační vážnosti Chleba a Desatera. Morálka i obživa nás poutá k životu pod hrozbou smrti. Smrtelná a hravá vážnost proto indikují odlišný druh světa, k němuž ten či onen pocit míří. Ale buďme pořád v reálu. Spiritualita žije jednou nohou ve vlastním světě a druhou nohu má mezi dveřmi ekonomiky. Tuto hraniční situaci musíme popsat, protože evokuje různorodé existenciální pocity. Máme zmapovat svět otevřený „mou“ duchovní zkušeností založenou na gratuitě, na přetlaku tvořivosti a svobody. Pan Novák je najednou spokojený, protože si živě, radostně (a tudíž hravě) poskočil v lůně času kairos, i přes chronickou tíži morální gravitační vážnosti. Má pocit duchovna a možná proto tyto prožitky získá i určitý cit, aby je dovedl prožít znovu, hlouběji a lépe. Ale vraťme se k závěrečné otázce minulého dílu: Jak vypadá svět, který nemá povinnost se ukazovat?

Jeden pán v Efezu někdy v šestém století před Kristem řekl o duchovním světě zajímavou větu: „Bdící mají společný svět (<em>koinon kosmon</em>), ale neprobuzení se od něj odvracejí do vlastního (<em>eis idion</em>).“ Existuje tedy určitá skupina lidí s duchovním citem, kterým se ukazuje něco jako „společný svět“. A naopak existuje velmi rozšířená skupina idiotů s ohromně vyvinutým citem pro to, co je „moje vlastní“. Pozor, nejde o morální či tunelářské hodnocení, ale o cit pro „idiotskou“ situaci. Každý z nás je idiotem, protože jej vede ke smrti neviditelná ruka potřeb a pravidel, které slouží k ochraně života. Ekonomické jho máme všichni společné, protože je nám naloženo vinou smrti. Hloupě umřeme všichni, i když si každý z nás myslí, že zrovna v jeho speciálním případě je to strašná nespravedlnost. Můj vlastní úděl smrti postavené zcela a absolutně mimo život je idiotský. To musím uznat já, ty i pan Novák.

Shrňme z hlediska idiotského citu první společenství Chleba a Desatera, do něhož všichni patříme. Neviditelná ruka potřeb má svůj společný svět. Projevuje absurdním pocitem, tj. smutkem z toho, že smrt si ze mne pořád dělá vola. Potřeby tohoto světa na mne každou sekundu apelují, abych vzal vážně hrozbu smrti a dělal to či ono ekonomického, morálního či náboženského. A svět těchto potřeb je nám všem a každému z nás v absolutním smyslu slova šitý na míru, protože apeluje na „mé“ jedinečné nebytí. Přes všechno otročení životu stejně skončím jako nehybný a vychladlý idiot. Jinak řečeno: dožiji až do konce tu možnost, která je mi bytostně vlastní, totiž vlastní smrt a tím se vrátím „do vlastního“ (<em>eis idion</em>). Společný svět ekonomiky na nás smrtelníky apeluje s chronickou a idiotskou vážností, protože nemůže jinak. Obrací se na tu nejvlastnější existenciální možnost, kterou já, ty i pan Novák máme a to je moje „vlastní“ (tj. idiotská) smrt. Jistěže mi morálka život usnadní, prodlouží a náboženství mi dokonce zajistí život posmrtný. Ale i přes všechny tyto lákavé možnosti pocit idiocie z tohoto světa nikdy úplně nezmizí. Proč ten věčný a absolutně blažený život nemám už tady a hned? A který idiot za může?